ECLI:CZ:US:2003:4.US.517.02
sp. zn. IV. ÚS 517/02
Usnesení
IV. ÚS 517/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 36 Co 17/2002, 36 Co 16/2002-240, ze dne 30. 5. 2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 3, odboru sociálních věcí, a E. S., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, v návaznosti na čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně z hlediska poměru vyživovací povinnosti (10.000,- Kč měsíčně) a tvorby úspor pro nezletilého (5.000,- Kč měsíčně) a stanoven aktuální nedoplatek výživného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozpory v skutkových zjištěních a vyjadřuje nesouhlas se závěry dovozenými z provedeného dokazování. Zejména nesouhlasí s názorem městského soudu, který dle stěžovatele, nevyplývá z žádného důkazu, kdy soud uvedl, že po zvážení výdělečných schopností a možností se berou do úvahy všechny majetkové aktivity a nelze vycházet z příjmů, které stěžovatel přiznává. Účelová tvrzení matky, dle kterých podhodnocuje a zatajuje své příjmy, stěžovatel popřel, jednotlivé případy vysvětlil a k vysvětlení nabídl důkazy. Právě z uvedeného tvrzení, kdy soud rozhodl bez důkazů, které by dokládaly zatajování příjmů ze strany stěžovatele, stěžovatel dovozuje porušení občanského soudního řádu a Listiny základních práv a svobod, kdy byla porušena zásada, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel rovněž namítá, že uložené plnění, které spolu s nedoplatkem činí 20.000,- Kč měsíčně, je nesplnitelné, může vést k nucenému ukončení podnikání a otec se ocitá v situaci, kdy on sám nebude moci dosáhnout životní úrovně svého syna a jeho matky.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozsudku.
Městská část Praha 3, Úřad městské části, odbor sociálních věcí ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z pohledu kolizního opatrovníka nezletilého považuje rozsudek za správný a nespatřuje v něm porušení základních práv otce nezletilého.
E.S., jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, a soud správně posoudil výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele, stejně jako jeho majetkové poměry. Zdůraznila, že dle nájemní smlouvy činí výše měsíčního nájmu z nemovitosti B. 451 500,- Kč, a že základní kapitál společnosti S., kde kromě stěžovatele nemá nikdo další majetkovou účast, činí 25 428 500,- Kč, přičemž z peněžního deníku je zřejmé, že stěžovatel nevykazuje žádné ztráty, ale naopak činí rezervy ve výši 1 000 000,- Kč. Podotkla, že jednání stěžovatele v průběhu řízení směřovalo k tomu, aby záměrně zatajil příjmy z podnikatelské činnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 P 176/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odvolacího soudu byl, tak jak je výše uvedeno, změněn poměr výše výživného, prvostupňovým soudem původně určený ve výši 5.000,- Kč měsíčně a tvorby úspor 10.000,- Kč měsíčně, s odůvodněním, že je na místě, aby matka, jejíž jediným příjmem je příspěvek při péči o osobu blízkou ve výši 3.500,- Kč měsíčně, měla, s ohledem na potřeby syna, možnost průběžně disponovat s vyšší částkou, částka 5.000,- Kč měsíčně přitom dostatečně zajistí úspory na pokrytí školného nezletilého v soukromé škole. V odůvodnění soud uvedl, že stanovení nadstandardního výživného odpovídá výdělečným a majetkovým poměrům otce, je odůvodněno nepříznivým zdravotním stavem nezletilého (nar. 1986), který mimo jiné trpí dětskou mozkovou obrnou, vyžadující zvýšené náklady na lékařskou péči, vyšetření, zdravotní pomůcky, léky a náklady na studium v speciální soukromém gymnáziu. Matka nezletilého pak s ohledem na nutnost péče o nezletilého nemůže být zaměstnána.
Jak Ústavní soud ověřil, argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, se kterými se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecných soudů, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
S námitkami stěžovatele ohledně rozporů v skutkových zjištěních a dokazování se nelze ztotožnit. Soud prvého stupně ve věci provedl důkladné a podrobné dokazování ohledně výdělkových a majetkových poměrů rodičů i potřeb nezletilého. Pokud jde o finanční možnosti stěžovatele, vzal za prokázané, že tento podniká jako fyzická osoba s čistým měsíčním příjmem, který se pohyboval v letech 1999 - 2000 v rozmezí 26 000 - 29 000,- Kč a v roce 2001 v průměru okolo 19 000,- Kč. Mimo to je jediným zaměstnancem a předsedou představenstva obchodní společnosti, kde si sám určuje plat (10 000 - 20 000,- Kč měsíčně). Stěžovatel je vlastníkem nemovitosti vodního díla D. a spoluvlastníkem nemovitosti B., které obě vložil do obchodní společnosti.. Zdrojem příjmu je i nájem nemovitosti B. ve výši 250 000 - 270 000,- Kč měsíčně, dále příjmy z nájmu vodního díla D., kde je mimo jiné provozován noční klub, a provize ze zprostředkování nájmu, kdy se jedná o jednorázové částky řádově v desetitisících korun. Soud dále uvedl, že přes režii podnikatelských aktivit stěžovatele jsou majetkové poměry stěžovatele velmi příznivé, tento navíc vlastní nejméně jeden motocykl a dva drahé vozy. Krajský soud se pak zabýval námitkami stěžovatele ohledně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů, přičemž dospěl k závěru, že soudu prvého stupně nelze nic vytknout, jeho skutková zjištění jsou správná, přesvědčivá a logická a zcela v kontextu s provedenými důkazy.
Z výše uvedeného stručného pojednání spisu a především z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá, že důvodem pro stanovení výše výživného a úspor pro nezletilého bylo důkazy nepodložené tvrzení soudu o zatajování příjmů ze strany stěžovatele. V rozsudku soudu prvého stupně je pouze uvedeno, že výčet majetku a podnikatelských aktivit stěžovatele v rozhodnutí vylíčených nemusí být úplný, avšak pro hodnocení majetkových, osobních a výdělkových poměrů má zcela postačující a vypovídající charakter, kdy je zřejmé, že tyto příjmy umožňují plnit stanovené výživné a formou úspor zajistit nezletilého v návaznosti na nejistou prognózu jeho zdravotního stavu a předejít eventuelním následkům spojených s podnikatelským rizikem jeho otce. Odvolací soud pak konstatoval, že při zvážení výdělečných schopností a možností je nutno zohlednit všechny majetkové aktivity stěžovatele, a nelze vycházet z příjmů, které stěžovatel sám přiznává. Uvedené názory soudů o možných vyšších příjmech stěžovatele nelze vyjímat z kontextu rozhodnutí a chápat tyto event. možné příjmy jako důvod pro stanovení výživného v předmětné výši, ale jako úvahu o tom, že majetkové poměry stěžovatele mohou být ještě příznivější než výdělečné a majetkové poměry zjištěné dokazováním, ze kterých právě byla povinnost stěžovatele dovozena, nicméně soudy považují potřeby nezletilého za dostatečně zajištěny způsobem stanoveným v rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nebylo upřeno, neboť toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně měl a využil možnosti domáhat se ochrany u příslušného soudu a uplatnit všechny procesní prostředky k obraně jeho práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., přičemž přihlédly nejen k příjmům stěžovatele, ale i k nezbytným nákladům souvisejícím s jeho podnikatelskou činností. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Vlastní otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je vždy věcí volné úvahy soudu, odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k tomu oprávněné. Jedná se přitom o pravomoc výlučně svěřenou do kompetence obecného soudu, do které, jak bylo výše vyloženo, není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Za situace, kdy nezletilý a jeho matka mají k zajištění všech potřeb k dispozici částku 13 500,- Kč měsíčně (částku určenou na úspory není možné běžně čerpat), nelze, ani s ohledem na nesporná skutková zjištění, přisvědčit stěžovateli, že se ocitá v situaci, kdy on sám nebude moci dosáhnout životní úrovně svého syna a jeho matky. Obsah spisu, na rozdíl od tvrzení stěžovatele nenasvědčuje, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat rozhodnutí za protiústavní. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jaká ustanovení právních předpisů na případ na aplikovaly, a dodržely tak požadavky na řádně vedené procesní řízení.
Z povahy věci sporu o výživné pro nezletilé dítě rovněž vyplývá, že nemohlo dojít k porušení práva chráněného čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu