ECLI:CZ:US:2003:4.US.523.03
sp. zn. IV. ÚS 523/03
Usnesení
IV. ÚS 523/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.7.2003 č. j. 29Co 229/2003-68, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 5.11.2002 č. j. 11C 1035/2001-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu, kterým by byly zrušeny shora uvedené rozsudky, s odůvodněním, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítá, že byl porušen princip rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a též čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a to neprovedením jím navržených důkazů; poukazuje též na údajně chybnou aplikaci právních předpisů obecnými soudy. Konečně nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že důkaz výslechem účastníků je důkazem pouze podpůrným a víceméně požaduje, aby mu obecný soud na základě účastnických výpovědí přiznal tvrzený nárok v případě, že není jiných důkazů. Stěžovatel má rovněž za to, že naprosto absentovala návaznost mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 11 C 1035/2001, z něhož, jakož i z podané ústavní stížnosti, zjistil níže uvedené skutečnosti.
Stěžovatel ústně uzavřel s vedlejším účastníkem Polabskou stavební, s. r. o. smlouvu o dílo. Dílo řádně ukončil a předal v listopadu 1995, avšak část ceny díla, kterou vyfakturoval s tříletým zpožděním, žalovaná nezaplatila. Dne 11. 10. 2001 stěžovatel podal u Okresního soudu v Nymburce žalobu na zaplacení částky uvedené v této faktuře. Opožděné zaslání faktury odůvodnil ústní domluvou se žalovanou, že část díla vyfakturuje, až bude mít žalovaná dostatek finančních prostředků s tím, že tato část ceny za dílo bude splatná deset dní po vystavení faktury. Nalézací soud neprovedl všechny důkazní prostředky, které stěžovatel navrhl k prokázání svých tvrzení, a konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mezi účastníky byla dohodnuta splatnost části ceny díla odchylně, a proto aplikoval ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku. S ohledem na toto ustanovení dovodil, že čtyřletá promlčecí lhůta počala běžet předáním díla, tedy nejpozději 1. 12. 1995, a marně uplynula 30. 11. 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení, soud prvního stupně žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání u Krajského soudu v Praze, který rozsudek prvoinstančního soudu v plném rozsahu potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podaná ústavní stížnost neobsahuje nikterak kvalitní ústavněprávní argumentaci, spíše polemizuje s právními názory obecných soudů a v Ústavním soudu vidí další instanci v soustavě obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým by byl instančně nadřízen. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů a je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by soudní interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. V daném případě obecné soudy vyložily dotčená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. V dané věci se obecný soud v odůvodnění svého rozsudku navrženými důkazními prostředky zabýval a uvedl důvody pro jejich neprovedení; jeho postup tedy plně vyhovuje požadavkům vyplývajících z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž to, že stěžovatel u soudu včas neuplatnil své právo, v důsledku čehož ve sporu neuspěl, v žádném případě neznamená, že by bylo možno soudní řízení označit za odporující principu spravedlivého procesu.
Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že důkaz výslechem účastníků není důkazem pouze podpůrným. Taktéž nelze stěžovateli přisvědčit, že v (jeho) důkazní nouzi měl obecný soud na základě výslechu účastníků přiznat stěžovateli tvrzený nárok. Procesní teorie i praxe naopak stabilně a správně pokládá účastnickou výpověď za důkaz podpůrný, mající své místo pouze tam, kde skutečnost, která je předmětem důkazního řízení, nelze prokázat provedením jiného důkazu (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, C. H. Beck 2003, s. 490); tato povaha důkazu účastnickou výpovědí spočívá na dlouhodobých zkušenostech, kdy výpověď účastníka často není objektivní s ohledem na jeho osobní zainteresovanost ve sporu, a proto je třeba k ní přistupovat velice opatrně.
Nicméně tento názor Ústavního soudu nemění nic na tom, že konečné rozhodnutí, zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost, činí výhradně nezávislý soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Z uvedeného je zřejmé, že pokyny, ať už ze strany účastníků řízení či Ústavního soudu, jak provedené důkazy hodnotit, by byly popřením této zásady. V důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního soudu posuzovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, pokud obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř. Ústavní soud v daném případě žádné pochybení obecných soudů v uvedeném směru nezaznamenal.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platné znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu