ECLI:CZ:US:2003:4.US.531.02
sp. zn. IV. ÚS 531/02
Usnesení
IV. ÚS 531/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. B. a F. B., zastoupených Mgr. P. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 13 Co 836/2001 a opravnému usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 3 C 255/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 13 Co 836/2001 a opravné usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 3 C 255/96, jimiž byla pravomocně opravena zřejmá nesprávnost ve výroku I rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 3 C 255/96 tak, že za výraz "se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 %" se přidává slovo "denně".
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zejména zásada rovnosti v řízení, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a ust. §18 o.s.ř., dle něhož účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Jsou toho názoru, že vydáním napadeného opravného usnesení, ve znění potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, došlo ke zvýhodnění žalobců, jako jedné ze stran soudního řízení. Uvedli, že z protokolu o jednání Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 3. 2000, ve věci 3 C 255/96 vyplývá, že rozsudek byl vyhlášen ve stejném znění, jaké obsahuje i písemné vyhotovení tohoto rozsudku, a tudíž v jejich případě se nejednalo o zřejmou nesprávnost, nýbrž šlo o pochybení soudu při vynesení rozsudku. Žalobci měli možnost reagovat na pochybení soudu tím, že si mohli podat do rozsudku soudu prvého stupně odvolání proti výroku o úrocích z prodlení. O zřejmou nesprávnost by se dle jejich přesvědčení jednalo pouze tehdy, pokud by soud vynesl rozsudek, který by obsahoval úroky z prodlení ve výši 0,1% denně a v písemném vyhotovení rozsudku by slovo "denně" chybělo. Dále vyjádřili pochybnosti o regulérnosti celého jednání, neboť jsou přesvědčeni, že údaje v protokolech o jednání před okresním soudem neodpovídají skutečnosti, zejména pokud jde o přítomnost subjektů při jednání. Z uvedených důvodů mají stěžovatelé zato, že napadená usnesení jsou nezákonná, čímž současně došlo k namítanému zásahu do jejich ústavních práv
Krajský soud v jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Dle jeho názoru byly splněny podmínky ust. §164 o.s.ř., k vydání opravného usnesení Okresním soudem v Tachově pro zjevnou nesprávnost vyplývající srovnáním výroku rozhodnutí a jeho odůvodněním v části přiznaného příslušenství. Z toho důvodu opravné usnesení potvrdil. Je toho názoru, že postupem okresního ani krajského soudu nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Vedlejší účastník J.K. Ústavnímu soudu sdělil, že o ústavní stížnosti byl informován od své sestry M. K. Je si vědom toho, že návrhy Ústavnímu soudu může činit jen prostřednictvím advokáta, ale že z finančních důvodů se svojí sestrou návrhy v této věci nebudou činit. M. K. se k ústavní stížnosti vyjádřila. tak, že souhlasí s obsahem sdělení svého bratra J. K. Ústavnímu soudu.
Vzhledem k souběžně podanému dovolání sdělil dne 4. 9. 2002 Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatelů, že o ústavní stížnosti rozhodne až poté, co mu bude doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Dne 5. 2. 2003 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem ČR jako nepřípustné odmítnuto usnesením ze dne 27. 11. 2002, čj. 33 0do 864/2002-222.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 3 C 255/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou okresnímu soudu dne 26. 8. 1996 se vedlejší účastníci J. K. a M. K. domáhali po stěžovatelích mj. zaplacení sjednaného smluvního úroku ve výši 0,1 %, tj. 3 520,- Kč denně. Tento jejich nárok vyplýval z ujednání obsaženého v bodě IV. kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1994, ve znění doplňku ze dne 16. 1. 1995. Výsledek soudního sporu tak evidentně odpovídá tomu, co bylo mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky dohodnuto. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že vydáním napadeného opravného usnesení, ve znění potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, došlo ke zvýhodnění žalobců (vedlejších účastníků), jako jedné ze stran soudního řízení. V rámci posuzování tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že posuzuje občanské soudní řízení jako celek, nikoliv izolovaně jeho relativně samostatné části či fáze. Z tohoto pohledu je přesvědčen, že v občanském soudním řízení k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nedošlo. Odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je pak dle názoru Ústavního soudu vyčerpávající a přesvědčivé.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu