ECLI:CZ:US:2003:4.US.531.03
sp. zn. IV. ÚS 531/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti . Š., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002 sp. zn.62 Co 133/02 o odvolání proti rozsudku senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2001, sp.zn. 10 C 145/94, takto:
ÚSTAVNÍ STÍŽNOST SE ODMÍTÁ.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že tato soudní rozhodnutí jsou poznamenána libovůlí rozhodovacího orgánu, že soudy všech stupňů tak vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu a že tak porušily její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a násl., jakož i jmenovitě v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka tento svůj názor opírá zřejmě především o skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 9 svým, v pořadí již třetím, rozsudkem, výrokem označeným jako I., přivolil k výpovědi z nájmu de facto již neexistujícího bytu, přičemž soudům, které se na rozhodování v její cause postupně podílely, vytýká, že tvrdošíjně vycházely ze stavu de iure aktuálního před stavebními úpravami, jejichž legálním uskutečněním došlo již v roce 1991 ke sloučení dvou bytových jednotek a tedy ke vzniku nového, od původního se, celkovou velikostí a dispozicí, lišícího bytu. Vyjma shora citovaného zcela obecného odkazu však ze stížnosti samé nevyplývá nic, co by celou záležitost posouvalo do ústavněprávní roviny.
Zdá se, že právně profesionálně zastoupená stěžovatelka, tak jako bohužel celá řada jiných, nesprávně ztotožnuje Ústavní soud s jakousi superrevizní instancí a ústavní stížnost pak se svého druhu opravným prostředkem. Skutečnost je však taková, že Ústavní soud jako zcela speciální soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto přezkoumávat a případně napravovat detaily procesu, jakým obecné soudy nalézají a aplikují tzv. obyčejné právo, a to bez ohledu na eventuální výhrady, které k tomuto procesu, inspirován obsahem stížnosti či z vlastního podnětu, případně i může mít. Do rozhodovací činnosti obecných soudů smí tedy Ústavní soud zasahovat výhradně jen tehdy, pokud ve své činnosti nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vždy se však musí jednat o konkrétní porušení konkrétního ústavně zaručeného práva.
Ústavní soud přezkoumal tedy posuzovanou věc právě a jen z pohledu ústavních kautel a po zvážení všech podstatných okolností projednávaného případu, vycházeje z předloženého písemného materiálu, vyžádaného vyjádření Nejvyššího soudu, jakož i z, v tomto ohledu bohužel zcela vágní, argumentace předestřené stěžovatelkou, dospěl k závěru, že stěžovatelce nebylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny. Stejně tak proces jako celek byl dle názoru Ústavního soudu veden způsobem nezakládajícím pochybnosti o jeho spravedlivosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Shledáno nebylo ani nekonkrétně namítané porušení základního práva stěžovatelky plynoucího z čl. 38 odst.2 Listiny.
II.
Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici se nicméně zdá být zřejmé, proč je pro stěžovatelku akceptace rozhodnutí obecných soudů natolik obtížná, že se jejich závěry pokusila zvrátit prostřednictvím ústavní stížnosti. Lze předpokládat, že stěžovatelka porozuměla argumentaci odvolacího i dovolacího soudu a akceptuje skutečnost, že pro posouzení dané situace jsou rozhodující stavebněprávní předpisy a že správně chápe mechanizmus, který pro sloučení dvou bytových jednotek předpokládá jako podmínku sine qua non pravomocné rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Za ne právě nejšťastnější je pak v této souvislosti třeba považovat fakt, že s jejími opakovanými, zásadně správnými námitkami, že pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu po ní požadovat nelze, neboť v případě prací uskutečněných na základě pouhého ohlášení stavebnímu úřadu zákon jeho vydání nepředpokládá, resp. dokonce neumožňuje, se žádný ze soudů ve věci až doposud činných zcela uspokojivě nevypořádal. Soudy jakoby se tak bez dalšího smiřovaly s faktem, že v dané věci objektivně existující a nepochybně naprosto nežádoucí rozpor mezi stavem de facto a de iure, schopný i do budoucna generovat další problémy, nemá řešení a je tudíž dán jednou provždy. Střetly se tak spolu dva izolované argumentační mechanizmy, přičemž má-li stěžovatelka až doposud pocit, že volného průchodu se dostalo, s ohledem na sílu veřejné moci, jen jednomu z nich, lze takovému postoji rozumět.
Pakliže obecné soudy opakovaně odkazují na obecně závaznou právní úpravu podepřenou nadto poměrně bohatou judikaturou, podle níž má konstitutivní význam pro vznik nové bytové jednotky, v konkrétním případě sloučením dvou bytů stávajících, výhradně rozhodnutí stavebního úřadu, mají nepochybně pravdu. Logiku však současně nepostrádá ani námitka stěžovatelky, z hlediska formulace ústavní stížnosti zcela stěžejní, odkazující na ust. §76 stavebního zákona, podle něhož je užívání dokončené stavby, popřípadě její části schopné samostatného užívání, nebo části, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení (!), možné až na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Není tedy překvapující, že dovozuje, že pokud byly konkrétní stavební práce, jimiž bylo sloučení dvou bytů podmíněno, uskutečněny pouze na základě ohlášení stavebnímu úřadu, není co a jak kolaudovat.
Ústavní soud považuje v této souvislosti za pozoruhodné, že žádný subjekt, který se na řešení celé záležitosti až doposud podílel, tento rozpor nezaujal natolik, aby se jej pokusil objasnit či dokonce řešit. Již z bohatě rozvinuté, správné argumentace obsažené v odůvodněních rozsudků odvolacího a dovolacího soudu zřetelně vyplývá pochybnost, zda k provedení stavebních prací, jakkoli rozsahem skromných, jejichž důsledkem má být sloučení dvou bytových jednotek v jednu a tudíž vznik stavu lišícího se zcela nepochybně od stavu jenž byl ve své době předmětem zkoumání v kolaudačním řízení, postačí pouhé ohlášení stavebnímu úřadu. Pokud by to možné bylo, znamenalo by to, že bez respektu k budoucím, nevyhnutelným důsledkům takové změny, by spolehlivě bylo založeno na prakticky neřešitelný problém.
Zdá se, že jak někdejší žadatel, tak samotný stavební úřad choulostivost této otázky do jisté míry vnímali. Způsob, jakým se o její řešení (spočívající v jakémsi neformálním schválení řádně ohlášených stavebních úprav po jejich skutečném provedení k žádosti "Bytového podniku" ) stavební úřad dne 18.2. 1991 pokusil, je však třeba rozhodně odmítnout, neboť nemá sebemenší oporu ve stavebním zákoně. Ten naopak obsahuje v §55 odst.2 a v §85 ve spojení s výkladovými stanovisky, srozumitelné, jakkoli místy třeba jen nepřímé směrnice, podle nichž musí stavební úřad postupovat, obdrží-li ohlášení stavebních úprav, jejichž provedením má vzniknout nová bytová jednotka. Oporu pro legální postup lze hledat rovněž v prováděcím předpise, jímž je vyhláška MMR ČR č. 132/1998 Sb. ve znění vyhl. č. 492/2002 Sb. , konkrétně její §36 odst.2.
Ústavní soud má za to, že je zřejmé, že stavební úřad pochybil, pokud na ohlášení, v němž bylo výslovně uvedeno, že důsledkem zamýšlených stavebních prací bude sloučení dvou bytových jednotek, reagoval tak, že je
bez dalšího vzal na vědomí, namísto toho, aby žadatele poučil, že sloučením dvou bytových jednotek, spojeným se změnou stavby, nutně dojde ke změně užívání stavby a jeho záměr je tudíž třeba projednat v regulérním stavebním řízení, jehož výsledkem by mohlo být stavební povolení a následné kolaudační rozhodnutí. Za dané situace bude tedy zřejmě dříve či později nezbytné uvést stav právní do souladu se stavem faktickým cestou zrušení nesprávného opatření stavebního úřadu a následným postupem dle ust. §88 odst.1 písmeno b) stavebního zákona, přičemž v případě dodatečného povolení stavebních úprav by za dané situace výrok rozhodnutí zahrnoval současně i doposud chybějící a v jiných souvislostech nevyslovitelný souhlas stavebního úřadu s jejím užíváním.
Jak již však bylo řečeno výše, nemá ale zároveň Ústavní soud za to, že by absence důsledného řešení tohoto problému, například v podobě předběžné otázky, představovala nedostatek, který by mohl mít zcela zásadní vliv na výsledek konkrétního řízení před obecnými soudy, resp. že by jejich postup ve věci v důsledku toho bylo třeba považovat za neústavní. Svůj názor na podstatu nedorozumění, které posléze vyústilo až v neopodstatněnou ústavní stížnost uvádí zde Ústavní soud zejména s ohledem na skutečnost, že se současným statem quo se, bez ohledu na subjekt, který užívá či v budoucnu bude užívat bytové prostory o něž byl veden spor, nelze trvale spokojit.
Pokud však jde o otázku, kterou soudy řešily primárně a která je příčinou podání ústavní stížnosti, tedy přivolení k výpovědi z nájmu bytu, Ústavní soud v jejich postupu a následných rozhodnutích nespatřuje porušení ústavních práv stěžovatelky. Ona výpověď podle názoru Ústavního soudu obstojí jak z hlediska hmotného práva, tak i z hlediska dobrých mravů, jemuž se při posuzování dovolání odpovědně věnoval již Nejvyšší soud.
Na základě těchto skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění novel přípustné.
V Brně dne 26.11.2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu