ECLI:CZ:US:2003:4.US.532.03
sp. zn. IV. ÚS 532/03
Usnesení
IV. ÚS 532/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ing. Š. Š., , zastoupené JUDr. P. M., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2001 čj. 31 C 44/98-70, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2002 čj. 31 C 44/98-74, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2002 čj. 19 Co 39/2002-80, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002 čj. 30 Cdo 1249/2002-92, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2003 čj. 51 C 33/2002-48 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2003 čj. 1 Co 72/2003-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 10. 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozvedeno její manželství s ing. I. Š. (rozsudek Městského soudu v Brně), odmítnuto její odvolání z důvodu opožděného podání, potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, odmítnuto dovolání z důvodu nepřípustnosti, zamítnuta žaloba pro zmatečnost z důvodu nepřípustnosti a potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka stručně rekapituluje výsledek soudních řízení a tvrdí, že obecné soudy pochybily při posouzení včasnosti podání jejího odvolání proti rozvodovému rozsudku, neboť nevzaly v úvahu vadu při jeho doručení, čímž nedodržely základní pravidla soudního řízení, a porušily tak princip spravedlivého procesu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti podaného dovolání opřeného o ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., neboť názor zaujatý dovolacím soudem je odlišný od výkladu, který je prezentován v právní teorii, konkrétně v Komentáři k občanskému soudnímu řádu, 5. vydání. Stěžovatelka rovněž oponuje právnímu názoru obecných soudů o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost a má za to, že je namístě rozšiřující teleologický výklad ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., tj. že by mělo být připuštěno napadat žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, a to i tehdy, když poté bylo takovéto usnesení potvrzeno odvolacím soudem a až tehdy nabylo právní moci. Stěžovatelka se rovněž neztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého by jí stejně nemohlo být vyhověno, neboť rozvodový rozsudek by nenabyl právní moci a žalobce (stěžovatelčin manžel) by se ocitl bez svého zavinění v bigamii. Stěžovatelka má za to, že to byly obecné soudy, které svým nezákonným postupem pochybily, a odpovědnost za případně vzniklou škodu by tedy měl nést stát. S tvrzením o porušení práva na soudní projednání věci podle čl. 38 odst. 2 a právní ochranu rodiny podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na rovnost mezi manželi podle čl. 5 Protokolu 7 k Úmluvě stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 44/98, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 51 C 33/2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2001 čj. 31 C 44/98-70 bylo rozvedeno manželství uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobcem ing. I. Š. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2002 čj. 31 C 44/98-74 odmítl jako opožděně podané, neboť podle soudu byl rozsudek doručen právnímu zástupci stěžovatelky, JUDr. Patriku M., PhD., dne 31. 12. 2001 a odvolání bylo podáno až dne 17. 1. 2002. V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatelka namítla vadu doručení s odůvodněním, že rozvodový rozsudek převzal místo jejího právního zástupce jiný advokát, který na něm nevyznačil datum převzetí. JUDr. M. pak byl po návratu z dovolené předložen rozsudek s doručovací datumovkou dne 2. 1. 2002, což považoval za den doručení, a aniž by jej dále kontroloval, v dobré víře podal odvolání poslední den lhůty, tedy dne 17. 1. 2002. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2002 čj. 19 Co 39/2002-80 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že z doručenky založené v soudním spisu bylo zjištěno, že šlo o doporučenou zásilku do vlastních rukou a převzetí dne 31. 12. 2001 bylo potvrzeno otiskem razítka JUDr. Patrika M., Ph.D., advokáta, s nečitelným podpisem. Krajský soud v Brně měl za to, že písemnost byla řádně doručena do sídla advokáta a že odvolání stěžovatelky bylo podáno po odvolací lhůtě.
Dovolání stěžovatelky, která opírala jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2002 čj. 30 Cdo 1249/2002-92 odmítl s odůvodněním, že podle citovaného ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv tehdy, odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost.
Žalobu pro zmatečnost, jejíž přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř., Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 31. 3. 2003 čj. 51 C 2002-48 s odůvodněním, že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud odvolání odmítl, ale proti rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 7. 2003 čj. 1 Co 72/2003-64 rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost potvrdil.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky jejího projednání. V dané věci stěžovatelka jako oprávněný navrhovatel podala ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o odvolání proti zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003, je ústavní stížnost v případě jejího souběhu s mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení s tím, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. V projednávaném případě tak Ústavní soud považoval dovolání i žalobu pro zmatečnost za mimořádné opravné prostředky a ve smyslu shora citovaného Sdělení č. 32/2003 Sb. shledal ústavní stížnost proti meritornímu rozvodovému rozsudku za včas podanou.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně týkající se nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi mnohokrát vyslovil k obsahu práva na spravedlivý proces a vyložil, že "smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálním mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. To znamená i povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod" (srov. nález sp. zn. III.ÚS 257/98, publikován in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 10). K námitce stěžovatelky o použití teleologického výkladu Ústavní soud uvádí, že ani za použití této metody výkladu nemůže dojít k rozšíření obsahu právní normy, tj. právní normu dopadající na rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o.s.ř., bez opory v zákoně vztáhnout i na rozhodování odvolacího soudu podle §219 o.s.ř. Soudní výklad aplikovaného ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. byl dle názoru Ústavního soudu proveden způsobem, který zachovává princip druhoinstančního přezkumu a ve svém důsledku nepředstavuje ani jinak odmítnutí práva či porušení pravidel spravedlivého procesu, jak tvrdí stěžovatelka, neboť uplatnění žaloby pro zmatečnost není obecně přípustné proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí (§230 odst. 1 o.s.ř.).
Za zjevně neopodstatněnou Ústavní soud považoval i námitku stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace příslušného ustanovení o.s.ř. provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti. Ústavní soud navíc připomíná, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. se uplatnění mimořádného opravného prostředku v případě rozhodnutí o rozvodu manželství vylučuje. Ke skutečnosti, že právní závěr dovolacího soudu nekorespondoval s názorem vysloveným v Komentáři k občanskému soudnímu řádu, C.H. Beck, 5. vydání, Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že doktrinální výklad právních teoretiků a odborníků sice do značné míry ovlivňuje činnost soudů, ale sám o sobě není pro konkrétní řešený případ závazný. O vývoji názorů autorů Komentáře k občanskému soudnímu řádu svědčí závěr, který zaujali v následujícím, šestém, vydání komentáře, podle kterého nelze odvolání považovat za "návrh (žalobu)" ve smyslu ustanovení§239 odst. 3 o.s.ř., a odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 odvolání jako opožděné, není proti usnesení odvolacího soudu, kterými bylo toto usnesení soudu prvního stupně potvrzena, dovolání přípustné.
K argumentaci stěžovatelky směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2002 čj. 19 Co 39/2002-80, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání z důvodu opožděnosti, Ústavní soud připomíná, ve své dosavadní rozhodovací praxi dal několikrát zřetelně najevo, že přezkum legality rozhodnutí obecných soudů mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, a formuloval obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, č. 34). V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že okamžik doručení a způsob převzetí doporučené zásilky, rozvodového rozsudku, obecné soudy posoudily a pojednaly způsobem, který neodůvodňuje zásah Ústavního soudu a ani argumentace stěžovatelky není schopna posunout věci do roviny ústavně právní. Spíše než o vadu v doručování, která za určitých podmínek (jak jsou v rozhodovací činnosti Ústavního soudu popsány) může způsobit odmítnutí přístupu k odvolacímu soudu, jde v daném případě o snahu zhojit pochybení právního zástupce stěžovatelky při organizaci práce jeho advokátní kanceláře, což v konečném důsledku vedlo k obyčejnému zmeškání lhůty k podání řádného opravného prostředku proti rozvodovému rozsudku.
Co se týče rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2001 čj. 31 C 44/98-70, ústavní stížnost v tomto směru neobsahuje žádné další odůvodnění, kromě tvrzeného porušení Listiny, Ústavy a Úmluvy. Ústavní soud však nepovažoval za potřebné vést stěžovatelku k odstranění této vady ústavní stížnosti, neboť ji v části směřující proti tomuto rozhodnutí považoval za nepřípustnou. Tuto nepřípustnost vyvodil přímo z ústavního pořádku ČR, veden důvody vyjádřenými ve své vlastní dosavadní rozhodovací praxi, konkrétně usnesení sp. zn. II.ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 (publ. in Judikatura Ústavního soudu ČR, Eurolex Bohemia, č. 5/2002). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zvažoval ústavní přezkum rozhodnutí o rozvodu manželství, jež nově konstituovalo osobní status obou fyzických osob, a dospěl k závěru, že jej nelze připustit. Ústavní soud konstatoval, že v takovém případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena, přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace rozhodnutí o rozvodu manželství by totiž znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu Od závěrů vyjádřených v citovaném usnesení Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu