ECLI:CZ:US:2003:4.US.55.02
sp. zn. IV. ÚS 55/02
Usnesení
IV. ÚS 55/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva P., zast. JUDr. P. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, čj. 20 Cdo 1821/2000-116, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2000, čj. 19 Co 586/98-91, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, čj. 20 Cdo 1821/2000-116, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2000, čj. 19 Co 586/98-91, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 636 841,- Kč s příslušenstvím. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel konstatoval, že soud I. stupně žalobu vedlejšího účastníka zamítl, protože dospěl k závěru, že pohledávka na vydání majetkového podílu dosud není splatná podle §13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb. Odvolací soud však napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, a to s odkazem na ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., protože v době jeho rozhodování již pohledávka byla splatná podle tohoto ustanovení. Nejvyšší soud ČR stěžovatelovo dovolání zamítl, když dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Stěžovatel zastává názor, že napadenými rozsudky byla zasažena jeho ústavně zaručená práva. Rozborem ustanovení §13 zák. č. 42/1992 Sb. dokládá porušení příslušných ustanovení obč. soudního řádu, což, podle jeho názoru, vedlo v konečném důsledku k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel také namítá, že došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, protože krajský soud by neměl okresní soud nahrazovat, a odnímat tak účastníkům možnost domáhat se přezkoumání právních závěrů učiněných soudem nižšího stupně u soudu vyššího stupně. Konečně stěžovatel tvrdí, že poskytnutí právní ochrany požadavku vedlejšího účastníka je porušením čl. 1 Listiny, neboť se upřednostňuje jeden oprávněný subjekt na úkor ostatních oprávněných osob.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze lapidárně odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník, byť řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 10 C 240/97, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří nejprve námitky vůči procesnímu postupu obecných soudů, zejména soudu odvolacího, který ve věci rozhodl meritorně, aniž by přezkoumávané rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. V této záležitosti Ústavní soud připomíná všeobecně respektovanou zásadu dvojinstančnosti řízení, která v posuzovaném případě byla zachována. Jestliže o meritu věci rozhodne odvolací soud, vycházející ze stavu v době rozhodování, tj. ze stavu změněného vzhledem k době rozhodování prvostupňového soudu, jde z procesního hlediska o tzv. otevřenou diformitu, a tudíž je přípustné dovolání. A právě dovolací soud v napadeném rozsudku (str. 4 a 5) podrobně a přesvědčivě vyvrátil veškeré námitky stěžovatele, a to i námitky týkající se vlastní aplikace ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb. Ústavní soud se ztotožňuje s argumenty Nejvyššího soudu ČR a považuje je v celém spektru za ústavně konformní.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu