ECLI:CZ:US:2003:4.US.550.01
sp. zn. IV. ÚS 550/01
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. IV. ÚS 550/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Z. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 7. 2001 sp. zn. 30 Ca 173/99, rozhodnutí Finančního úřadu Brno II z 20. 5. 1999 č. j. 56754/99/289940/1188 a exekučnímu příkazu Finančního úřadu Brno II z 19. 4. 1999 č. j. 41429/99/289940/1188, kterým byla stěžovateli jako bývalému společníkovi veřejné obchodní společnosti uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 7. 2001 č. j. 30 Ca 173/99-21 a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II z 20. 5. 1999 č. j. 56754/99/289940/1188 se zrušují.
Návrh na zrušení exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II z 19. 4. 1999 č. j. 41429/99/289940/1188 se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem z 10. 9. 2001, doplněným na základě výzvy přípisem z 22. 10. 2001 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 7. 2001 č. j. 30 Ca 173/99-21, rozhodnutí Finančního úřadu Brno II z 20. 5. 1999 č. j. 56754/99/289940/1188 a exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II z 19. 4. 1999 č. j. 41429/99/289940/1188 ve věci daňového nedoplatku obchodní společnosti D., v. o. s., kterým mu byla jako bývalému společníkovi této společnosti uložena povinnost v postavení ručitele zaplatit 50 694 Kč. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem byl zkrácen na svých právech a svobodách, totiž že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože jednání u soudu proběhlo podle části páté občanského soudního řádu, která byla nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2001 Sb. zrušena, že soud rozhodl v extrémním nesouladu mezi zjištěnými skutečnostmi a právními závěry. Ohledně první námitky odkazuje na odůvodnění nálezu a publikované důvody považuje za dostatečné pro zrušení napadeného rozsudku. Poukazuje na okolnost, že při rozhodování vychází soud z principu materiální publicity údajů zapsaných v obchodním rejstříku tak, jak je zachycena v §27 odst. 2 obchodního zákoníku; nesprávně však vyhodnotil tzv. negativní stránku materiální publicity, která určuje, že pokud byl někdo upozorněn výslovně na nesoulad skutečného stavu a stavu zapsaného v obchodním rejstříku, nemůže se dovolávat víry v zápis tak, jak je uveden v obchodním rejstříku. Stěžovatel připomíná, že Česká republika byla opakovaně upozorněna na nesoulad stavu skutečného a stavu rejstříkového, přičemž tento nesoulad byl odstraněn až rozhodnutím z 29. 2. 2000 vydaným pod č. j. F 30607/95 rg A 4718/7 promítnutým do zápisu v obchodním rejstříku dne 14. 6. 2000. Ačkoliv stát věděl, že stěžovatel již pět let není společníkem, vydal exekuční příkaz, kterým požaduje po něm zaplatit 50 694 Kč. S poukazem na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodovací praxi Ústavního soudu argumentuje na podporu svého názoru, že v obou případech jde o jediný subjekt, tj. stát.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení poukázal na to, že právní účinky nálezu Ústavního soudu zrušující úpravu správního soudnictví nastávají až dnem 31. 12. 2002, proto nelze uplatňovat právní důsledky před tím, než se stanou vykonatelnými. Ohledně druhé námitky odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že na svém právním názoru trvá. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Finanční úřad Brno II zdůraznil, že vycházel ze zápisu v obchodním rejstříku z 12. 12. 1997, kde byl stěžovatel veden stále jako společník. Pro posouzení, zda je stěžovatel povinen ručit za závazky společnosti a zda je daňovým dlužníkem podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodné, byl-li v době vzniku daňového nedoplatku společníkem. Z uvedeného výpisu, jakož i z výpisu ze dne 11. 5. 1999 bylo zřejmé, že stěžovatel je společníkem společnosti D., v. o. s., a o písemnostech adresovaných jím obchodnímu rejstříku se správce daně dozvěděl až po doručení exekučního příkazu stěžovateli. Správce daně dále uvedl, že pokud by znal skutečnosti před vydáním exekučního příkazu, nepřistoupil by k vymáhání daňového nedoplatku po stěžovateli. Dále připomenul, že tyto skutečnosti se mohl dozvědět, kdyby stěžovatel přebíral písemnosti, které mu finanční úřad zasílal. Správce daně má za to, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech a svobodách, neboť finančnímu úřadu dosud žádné finanční prostředky nezaplatil.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření a spisu Finančního úřadu Brno II učinil Ústavní soud následující zjištění: Správce daně opakovaně vyzýval daňového dlužníka - obchodní společnost D., v. o. s., k zaplacení daňových nedoplatků a nařizoval exekuci. Vzhledem k neúspěšnosti vyzval k zaplacení daňového nedoplatku též stěžovatele jako jednoho ze společníků, a tudíž ručitele, výzvou z 15. 12. 1997 č. j. 102060/97/289940/1188. Stěžovatel výzvu nepřevzal a rozhodnutí se stalo vykonatelným nevyzvednutím zásilky v úložní lhůtě. Posléze byl vyzván k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě (výzvou z 20. 1. 1998 č. j. 2745/98/289940/1188), ale ani tuto zásilku stěžovatel v úložní lhůtě nevyzvedl. Obě výzvy byly odesílány na adresu V. 106, B., přitom ve spisu správce daně je založen úřední záznam z místního šetření provedeného 15. 4. 1999 na této adrese se zjištěním, že stěžovatel v domě nenalezen, poštovní schránky neoznačeny. Dne 19. 4. 1999 vydal Finanční úřad Brno II exekuční příkaz č. j. 41429/99/289940/1188 na srážku ze mzdy doručovaný stěžovateli a jeho zaměstnavateli na adresu H. 8a, B. Tuto zásilku stěžovatel převzal nejprve za zaměstnavatele, později mu byla na tutéž adresu doručena jako fyzické osobě. Proti exekučnímu příkazu podal stěžovatel námitky, v nichž oznámil, že jeho účast ve společnosti D., v. o. s., zanikla, pokud není vymazán z obchodního rejstříku, jde o liknavost státního orgánu, což nemůže být důvodem k vymáhání dluhu, za který nenese žádnou odpovědnost. Námitky doložil též návrhem na výmaz společníka z 28.6.1993 a upozorněním na nesoulad stavu zápisu z 8. 8. 1995. Nato vydal Finanční úřad Brno II dne 20. 5. 1999 rozhodnutí č. j. 56754/99/289940/1188, kterým námitce nevyhověl s odůvodněním, že podle úplného výpisu z obchodního rejstříku je stěžovatel stále společníkem v. o. s. D. Následně podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (žaloba míří proti exekučnímu příkazu, ačkoliv soud uvádí, že byla podána proti rozhodnutí o námitkách) s argumentací založenou na zmiňovaném rozporu mezi stavem zápisu v obchodním rejstříku a skutečným stavem, tj. neexistencí jeho účasti ve společnosti. Soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když konstatoval, že stěžovatel (v postavení žalobce) se nemůže domáhat absence dobré víry u žalovaného (správce daně), pokud dobrá víra byla otřesena až po vydání exekučního výměru. S tvrzením absence dobré víry na straně žalovaného by mohl být žalobce úspěšný pouze tehdy, pokud by namítané skutečnosti uplatnil ještě před vydáním exekučního výměru. Žalovaný však při vydání exekučního výměru jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, žalobce nemůže tedy až poté namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Žalovaný proto v řízení o námitkách nemohl k namítaným skutečnostem přihlédnout, a z toho důvodu mu nelze vytýkat, že porušil žalobcem uvedená ustanovení zákona o správě daní a poplatků, obchodního zákoníku a správního řádu. Žalovaný v souladu se zákonem vycházel z výpisu z obchodního rejstříku, v němž byl žalobce veden jako společník veřejné obchodní společnosti, byl tudíž daňovým dlužníkem podle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je určení právního statusu stěžovatele jako společníka veřejné obchodní společnosti a potažmo jako ručitele (další stěžovatelovy námitky ohledně aplikace části páté občanského soudního řádu, jakož i o důsledcích zákona č. 219/2000 Sb. nejsou pro posouzení důvodnosti návrhu významné, Ústavní soud se v tomto směru neztotožňuje se stěžovatelovými právními závěry). Charakteru veřejné obchodní společnosti plně koresponduje neomezené ručení společníků za závazky společnosti (§86 věta druhá obchodního zákoníku). Ručení za závazky společnosti má však svoje logické limity, jedním z nich je pochopitelný požadavek vzniku závazku (sc. dluhu) společnosti v době existující účasti "ručitele" ve společnosti. Z tohoto hlediska je relevantní posouzení účinků zápisu a důsledků stavu zápisu v obchodním rejstříku. Je třeba odlišit skutečnou existenci právního vztahu a stav jeho evidování ve veřejně přístupném seznamu.Ústavní soud konstatuje, že postupně se v soudní praxi a v teorii formovaly závěry o významu hmotněprávních úkonů (např. odvolání statutárního orgánu, vystoupení společníka, výpověď) a o zápisu jejich důsledků do obchodního rejstříku, které se také odrazily kromě jiného ve zpřesněné regulaci obchodního rejstříku (viz §27 a násl. obchodního zákoníku) a v důslednějším rozlišování konstitutivní a deklaratorní povahy zápisů. S posléze uvedenou otázkou úzce souvisí i rozlišování pozitivní a negativní stránky materiální publicity. V tomto smyslu nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od svých dosud zaujatých stanovisek (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 211/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, str. 243 a násl.). Lze proto jednoznačně uzavřít, že pokud je v řízení před správním orgánem zpochybněno oprávnění jednat jménem právnických osob (postavení statutárních orgánů nezapsaných v obchodním rejstříku), ale také účastenství ve společnosti (nezapsané změny v okruhu společníků), nemůže správní orgán ve své rozhodovací praxi tento fakt ponechat stranou pozornosti. Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán by odmítl vzít na zřetel skutečnost, která se ukazuje jako evidentní. Takový formální přístup má svůj význam i při posuzování otázky, zda intenzita zásahu orgánu veřejné moci je způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny. V posuzované věci je zřejmé, že správce daně byl v rámci námitek upozorněn na nesoulad stavu zápisů v obchodním rejstříku týkajících se stěžovatelovy účasti ve veřejné obchodní společnosti, v tomto řízení o námitkách však tvrzenou okolnost neposoudil, pouze lapidárně odkázal na výpis z obchodního rejstříku (viz odůvodnění rozhodnutí z 20. 5. 1999 č. j. 56754/99/289940/1188). Obdobný přístup zaujal Krajský soud v Brně v závěru odůvodnění napadeného rozsudku. Nemá pravdu v tom, že správce daně nemohl v řízení o námitkách k namítaným skutečnostem přihlédnout; takový přístup popírá význam a smysl řízení o námitkách.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 7. 2001 č. j. 30 Ca 173/99-21 a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II z 20. 5. 1999 č. j. 56754/99/289940/1188 zrušil, když shledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, což vedlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II z 19. 4. 1999 č. j. 41429/99/289940/1188 Ústavní soud zamítl, neboť je záležitostí správního orgánu, aby se vypořádal se stěžovatelovými námitkami uplatněnými po vydání tohoto rozhodnutí.