ECLI:CZ:US:2003:4.US.556.03
sp. zn. IV. ÚS 556/03
Usnesení
IV. ÚS 556/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2003 o ústavní stížnosti V.B., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16.6.2003 sp. zn. 7 To 209/2003 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17.3.2003 sp. zn. 4 T 128/2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 24.10.2003 ústavní stížnost směřující proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni a proti shora označenému rozsudku Okresního soudu Plzeň - město. Napadeným usnesením soud druhého stupně zamítl jeho odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu. Stěžovatel tvrdí, že v řízeních před oběma soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků řízení a byly opomenuty rozhodné důkazy, dále že byl nezákonně zbaven svobody a že postup obecných soudů nemá oporu v zákoně a konečně že byla porušena zásada in dubio pro reo, v čemž stěžovatel shledává porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zároveň uvádí, že proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni dne 7.10.2003 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; stejnopis tohoto dovolání přiložil k ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti , která je předmětem ústavní stížnosti. Ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o tomto prostředku, a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocného rozhodnutí.
S ohledem na souběh podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti a vzhledem k výkladu přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu citovaného sdělení Ústavního soudu stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti.
Vzhledem k tomu, že citované sdělení Ústavního soudu bylo řádně publikováno ve Sbírce zákonů dne 3. února 2003, nelze odmítnutí této ústavní stížnosti pokládat za překvapivé, neboť při zachování náležité pečlivosti stěžovatele (respektive jeho právního zástupce) bylo možno tomuto způsobu jejího vyřízení předejít. Stěžovatelova ústavně zaručená práva nejsou samozřejmě tímto rozhodnutím nikterak zkrácena, neboť mu zůstává do budoucna otevřená možnost napadnutí nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i rozhodnutí obecných soudů, jež mu předcházela, novou ústavní stížností, bude-li mít za to, že tato rozhodnutí či řízení jim předcházející nerespektovala jeho základní práva.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj