ECLI:CZ:US:2003:4.US.562.03
sp. zn. IV. ÚS 562/03
Usnesení
IV. ÚS 562/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. R. L., zastoupeného Mgr. H. Z., advokátkou, proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení ve věci sp. zn. 4 Afs 10/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §105 odst. 2 zák.č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zakázal Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v porušování jeho práv a svobod a přikázal mu, aby stěžovateli umožnil nahlížet do spisu vedeného u něj pod sp. zn. 4 Afs 10/2003.
Z vyžádaných spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 112/2003, a Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 4 Afs 10/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako daňový poradce zastupoval Dřevařskou a lesnickou společnost, s.r.o. se sídlem v M. (dále jen "společnost") v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22 1. 2003. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání společnosti proti rozsahu, ve kterém jí bylo umožněno nahlédnout do správního spisu. Krajský soud v Ústí nad Labem správní žalobu odmítl usnesením ze dne 25. 4. 2003, čj. 15 Ca 112/2003-26, s odůvodněním, že v projednávané věci probíhá daňové řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Proto dle názoru krajského soudu ještě nemohlo dojít k zásahu do hmotných subjektivních práv žalobce. Źalobou napadené rozhodnutí se týká vedení řízení před soudem, které je vyloučeno ze soudního přezkoumání a žaloba proti němu není podle §70 písm. c) a §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přípustná.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2003, čj. 15 Ca 112/2003-26, napadla společnost, zastoupená advokátem JUDr. R. D., kasační stížností. V řízení o kasační stížnosti podáním ze dne 31. 8. 2003 se stěžovatel obrátil na Nejvyšší správní soud s požadavkem nahlédnout do spisu sp. zn. 4 Afs 10/2003, za účelem získání informace pro vypracování a doplnění odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Mostě ze dne 14. 2. 2002, čj. 5083/02/206910/1420, a ze dne 23. 1. 2002, čj. 5088/02/206910/1420, jež byla vydána v řízení, v němž jako daňový poradce společnost zastupoval. Nejvyšší správní soud dopisem ze dne 18. 9. 2003 stěžovateli sdělil, že spis ve věci kasační stížnosti, do něhož hodlal nahlédnout, obsahuje podklady potřebné toliko pro vyřízení kasační stížnosti, a konstatoval, že podmínky pro postup dle §45 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), v jeho případě nejsou dány, neboť ve věci nevystupuje ani jako účastník řízení, ani jako zástupce účastníka a ani jako zúčastněná osoba.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu, který mu neumožnil nahlédnout do spisu, byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Své tvrzení dále nerozvedl podrobnější argumentací ústavněprávní.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., neboť je přesvědčen, že omezuje daňové poradce při ochraně zájmů svých klientů, postrádá jakožto "omezení" rozumné důvody a svou podstatou znamená omezení práva daňových poradců svobodně podnikat, takže je v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, nerespektujíc meze stanovené v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. Jeho neústavnost spatřuje dále v opomenutí zákonodárce včlenit daňové poradce do výčtu osob oprávněných zastupovat v řízení před Nejvyšším správním soudem ve věcech daňových, obdobně jako je tomu v §35 odst. 2 s.ř.s. Ustanovení tak vykazuje znak zákonodárcovy libovůle, když ze skupiny osob kvalifikovaných k poskytnutí právní pomoci ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny je bezdůvodně vyjmuta určitá skupina osob a v důsledku toho je omezen předmět jejich podnikání stanovený v zákoně č. 523/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl důvody, pro které neumožnil stěžovateli nahlédnout do spisu. K návrhu na zrušení ustanovení §105 odst. 2 s.ř.s. uvedl, že zákonná úprava volí požadavek na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob podle jeho názoru záměrně (s ohledem na nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce) a činí tak obdobně, jako některé jiné procesní úpravy (včetně úpravy řízení před Ústavním soudem). Závěrem uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh podaným někým zjevně neoprávněným, případně jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem výše uvedených spisů, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že neumožněním nahlédnout do spisu 4 Afs 10/2003 Nejvyšší správní soud porušil ústavní práva stěžovatele zakotvená v čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. S tímto tvrzením, postrádajícím jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci, se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Jak je správně konstatováno i ve vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti, stěžovatel není v řízení před ním účastníkem, zástupcem či osobou zúčastněnou na řízení (§45 odst. 1 s.ř.s.). Podle ustanovení §45 odst. 2 s.ř.s. jiným osobám může povolit nahlédnutí předseda senátu, prokáží-li právní zájem nebo vážný důvod a není-li to v rozporu s právy nebo právem chráněnými zájmy některého z účastníků. Posouzení existence právního zájmu či vážného důvodu je pak výlučnou věcí předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR a Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv toto posouzení přehodnocovat. Navíc stěžovatel nemůže být za daných okolností na svých ústavních procesních právech nijak dotčen, neboť účastníkem předmětného daňového řízení, v němž má jako daňový poradce vypracovat a doplnit odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Mostě, je jiný subjekt - jím zastupovaná společnost.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení §105 odst. 2 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu