ECLI:CZ:US:2003:4.US.577.02
sp. zn. IV. ÚS 577/02
Usnesení
IV. ÚS 577/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. J.P., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, čj. 7A 178/2000-21, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 12. 11. 1990, čj. SP- 5601/KP-90.
V ústavní stížnosti uvádí, že usnesení o zastavení řízení bylo odůvodněno tím, že žaloba bylo podána po uplynutí zákonné lhůty, přičemž pro běh lhůty vzal soud za rozhodující datum 13. 5. 1999, kdy napadené usnesení ministra vnitra ČSFR bylo doručeno spolu s přípisem Ministerstva vnitra ze dne 6. 5. 1999 jeho právnímu zástupci JUDr. Petru M. Stěžovatel namítá, že neexistuje doklad o tom, že předmětné rozhodnutí bylo jemu samotnému někdy doručeno. Jeho právnímu zástupci přitom dne 13. 5. 1999 byla doručena pouze fotokopie správního rozhodnutí, nijak úředně neověřená, a to spolu s přípisem, který byl reakcí na stěžovatelovu žádost o doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele fotokopie rozhodnutí, která není úředně ověřena a opatřena otiskem úředního razítka, není rozhodnutím způsobilým založit příslušné právní účinky.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl shodnou argumentaci jako v odůvodnění napadeného usnesení.
Z obsahu připojeného spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 178/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se správní žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 12. 11. 1990, čj. SP-5601/KP-90, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Správy personální práce a vzdělávání FMV ve věcech personálních č. 168 ze dne 26. 6. 1990 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB. V žalobě uvedl, že o výsledku odvolacího řízení se dozvěděl zprostředkovaně, rozhodnutí mu dosud přes urgenci nebylo doručeno a o doručení ani neexistuje doklad. Vrchní soud, který vycházel ze správního spisu, zjistil, že napadené rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 12. 11. 1990, čj. SP-5601/KP-90, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 13. 5. 1999. Vzhledem k tomu, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby tak uplynula 13. 7. 1999, a žaloba byla soudu podána až 12. 10. 2000, tj. po uplynutí zákonné lhůty, řízení zastavil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Argumentace ústavní stížnosti je založena na tom, že stěžovateli dosud nebylo doručeno rozhodnutí o odvolání proti výše specifikovanému rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a na tom, že rozhodnutí v této věci, které bylo doručeno jeho právnímu zástupci, považuje za rozhodnutí, které nesplňuje náležitosti rozhodnutí.
Přes tyto skutečnosti stěžovatel podal žalobu dle §247 o.s.ř., dle kterého je podmínkou přezkoumání správního rozhodnutí vyčerpání opravných prostředků a nabytí právní moci rozhodnutí. Z obsahu žaloby je pak zřejmé, že stěžovateli byl obsah rozhodnutí odvolacího orgánu znám a vznáší proti němu námitky.
Vrchní soud si ve věci vyžádal vyjádření žalovaného, ze kterého zjistil, že rozhodnutí o odvolání mělo být stěžovateli doručeno a mělo nabýt právní moci již v roce 1990, avšak vzhledem k pětileté skartační době nemá žalovaný možnost, nyní po devíti letech od vydání napadeného rozhodnutí, předložit doklad o doručení rozhodnutí. Tuto informaci poskytl žalovaný také právnímu zástupci stěžovatele spolu s kopií předmětného rozhodnutí, a to přípisem mu doručeným dne 13. 5. 1999; stěžovatel teprve po informaci o skartaci dokladu o doručení podal správní žalobu. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel odmítl jeho úvahy o předčasnosti žaloby teoreticky dovozované žalovaným pro případ nedoručení rozhodnutí o dovolání.
Za situace, kdy z žaloby je zřejmé, že stěžovatel byl s obsahem rozhodnutí o odvolání seznámen, bylo dokázáno, že kopie rozhodnutí byla jeho právnímu zástupci prokazatelně doručena, přičemž tuto skutečnost stěžovatel nevyvracel, v průběhu řízení na formální nedostatky tohoto vyhotovení rozhodnutí nepoukazoval, ani nenavrhoval postup dle §250b o.s.ř., který by umožnil doručení perfektního správního rozhodnutí i po podání žaloby, má Ústavní soud za to, že postup soudu, který považoval datum převzetí kopie rozhodnutí o odvolání za datum, kdy se stěžovatel nejpozději dověděl o existenci rozhodnutí o odvolání a od tohoto data odvíjel zákonnou lhůtu pro podání žaloby, za postup souladný s příslušnými předpisy a nevybočující z mezí ústavnosti. V této souvislosti Ústavní soud rovněž uvádí, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel již dříve bránil. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nevyužil ani možnost, aby se již po převzetí kopie rozhodnutí dne 13. 5. 1999 domáhal po žalovaném nápravy jím namítaných nedostatků a doplnění tvrzeného chybějícího úředního ověření tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu