ECLI:CZ:US:2003:4.US.598.02
sp. zn. IV. ÚS 598/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 3. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 598/02 ve věci ústavní stížnosti KKS Z., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 9. 7. 2002 sp. zn. 29 Ca 7/99, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2002 č. j. 29 Ca 7/99-89 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo s odůvodněním, že stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vadu spočívající v nedostatku zastoupení podle §250a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zastaveno řízení o žalobě, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 11. 1998 č. j. FŘ 3409/98-120.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že přílohou žaloby byla i plná moc ze dne 14. 1. 1999, kterou jednatel stěžovatele zmocnil k zastupování stěžovatele před soudem zaměstnance J. J., dohoda o pracovní činnosti, která osvědčovala, že zmocněnec je zaměstnancem stěžovatele, a vysokoškolský diplom, svědčící o právnickém vzdělání zaměstnance.
K výzvě soudu ze dne 10. 4. 2002, kterou byl stěžovatel vyzván k odstranění nedostatku podání spočívajícího v tom, že není zastoupen advokátem a nedoložil, že za něj jedná osoba uvedená v §21 odst. 1 o. s. ř., která má právnické vzdělání, stěžovatel ve stanovené lhůtě předložil dohodu o pracovní činnosti, z níž vyplývalo, že J. J. je v současné době zaměstnancem stěžovatele, předchozí dohodu o pracovní činnosti, jež osvědčovala kontinuitu zaměstnání J. J. u stěžovatele. Přestože tedy výzvě ve lhůtě vyhověl, soud řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel nevyhověl požadavkům §21 o. s. ř., neboť neprokázal, že jeho zaměstnanec byl k jednání před soudem pověřen statutárním orgánem. Stěžovatel je přesvědčen, že plná moc přiložená k žalobě jednoznačně osvědčovala, že jednatel stěžovatele pověřil J. J. k jednání za stěžovatele podle §21 odst.1 písm. b) o. s. ř. Dle jeho názoru může být pověření učiněno i ústně, jak se stalo v tomto případě, neboť v žádném předpise není uvedeno, jakou formu má pověření mít, zákon rovněž nestanoví, jak se pověření prokazuje. Dodává, že v přesvědčení, že zvolená forma pověření a jeho prokázání je správná, stěžovatele utvrdil soud zasíláním písemností na adresu pověřeného pracovníka, stejně jako usnesením, obsahujícím výzvu k odstranění vad spočívající v absenci dokladu o tom, že pověřený pracovník je i v současnosti zaměstnancem stěžovatele, neboť předložená dohoda o pracovní činnosti končila dnem 31. 12. 1999. Doklad o právnickém vzdělání zaměstnance měl soud k dispozici, což v usneseních potvrzuje. Dle názoru stěžovatele měl soud přiloženou plnou moc bez ohledu na její název považovat za doklad, prokazující pověření zaměstnance v předmětné věci jednat. Postup soudu, který přes plné vyhovění požadavkům výzvy k odstranění vad, kdy nedostatek pověření ani nebyl vytýkán, zastavil řízení, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že stěžovatel ani přes poučení nerespektoval kogentní ustanovení §250a o. s. ř.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 7/99 Ústavní soud zjistil, že dne 18. 1. 1999 byla Krajskému soudu v Brně doručena žaloba, ve které byl jako žalobce označen stěžovatel, zastoupený J. J. na základě plné moci. Pod bodem A) žaloby je uvedeno, že žalobce na základě plné moci ze dne 14. 1. 1999 zastupuje jeho zaměstnanec J. J., absolvent právnické fakulty. Tímto pracovníkem je také žaloba osobně podepsána.
K žalobě je jako příloha připojena plná moc ze dne 14. 1. 1999 podepsaná jednatelem společnosti Ing. J. K., ze které vyplývá, že zplnomocňuje Mgr. J. J., pracovníka společnosti, aby společnost zastupoval před Krajským soudem v Brně ve věci přezkoumání předmětného rozhodnutí finančního ředitelství a souvisejících rozhodnutí finančního úřadu a aby jménem společnosti podal příslušné žaloby. Dále byla přiložena dohoda o pracovní činnosti ze dne 11. 1. 1999, uzavřená na období od 11. 1. 1999 do 31. 12. 1999, jejímž předmětem je vyřizování agendy společnosti podle pokynů jednatele společnosti v rozsahu 10 hodin měsíčně, a vysokoškolský diplom osvědčující, že J. J. je absolventem právnické fakulty University Karlovy v Praze. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 1999 č. j. 29 Ca 7/99-36 (doručeným J. J.) bylo řízení přerušeno, neboť ve věci byl podán návrh na přezkoumání téhož daňového rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Dne 23. 7. 2001 bylo o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto.
Dne 8. 3. 2002 byl stěžovateli (opět doručováno J. J.) zaslán přípis, kterým byl vyrozuměn o možnosti vyjádřit se podle §15a odst. 1 o. s. ř. k osobám soudců, k němuž bylo prostřednictvím J. J. dne 21. 3. 2002 sděleno, že k proti osobám soudců nemá námitky a že nesouhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání.
Výzvou ze dne 10. 4. 2002 (doručenou na adresu společnosti, nikoli J. J.) byl stěžovatel vyzván k odstranění nedostatku podání spočívajícího v tom, že žalobce není zastoupen advokátem ani nedoložil, že za něj jedná osoba uvedená v §21 o. s. ř., která má právnické vzdělání. Ve výzvě je uvedeno, že žalobce doložil právnické vzdělání zaměstnance a předložil dohodu o pracovní činnosti, dle jejíhož obsahu však měla být práce pro stěžovatele ukončena dne 31. 12. 1999, a stěžovatel tak není od 1. 1. 2000 v řízení před soudem zastoupen. Byl proto ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení vyzván k odstranění uvedeného procesního nedostatku a upozorněn na možnost zastavení řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř. Přípisem, doručeným soudu dne 3. 7. 2002, J. J. zaslal kopii dohody o pracovní činnosti ze dne 3. 1. 2000, ze které je zřejmé, že na základě této dohody byl u stěžovatele zaměstnán v období od 3. 1. 2000 do 31. 12. 2000, a dohodu o pracovní činnosti ze dne 28. 12. 2000, uzavřenou od 1. 1. 2001 na dobu neurčitou. Ve spisu je založeno nedatované podání, ze kterého není zřejmé, kdy bylo soudu doručeno, advokáta JUDr. Z. H., v němž uvádí, že "v příloze zasílá kopie odborných názorů tisku souvisejících s problematikou a podporující argumenty naší žaloby".
Napadeným usnesením pak bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že stěžovatel přes náležité poučení nedostál požadavkům povinného zastoupení daných ustanovením §250a a 21 o. s. ř., neboť ani k nedatovanému podání advokáta, které je založeno ve spise, ani k podání doručenému soudu dne 3. 7. 2002 nebyla doložena procesní plná moc k zastupování v řízení před soudem. Z ničeho neplyne, že žalobce udělil plnou moc k zastupování advokátovi, a pokud měl být zastoupen svým zaměstnancem, který má právnické vzdělání, nedoložil soudu pověření k zastupování od oprávněné osoby. Z ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř. přitom vyplývá, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat, a v téže věci může přitom za právnickou osobu jednat současně jedna osoba.
Ústavní soud se se závěry Krajského soudu v Brně neztotožnil.
Ustanovení §21 o. s. ř. stanoví, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu, přitom z odstavce 1 písm. b) tohoto ustanovení vyplývá, že za právnickou osobu rovněž jedná zaměstnanec, který byl pověřen statutárním orgánem. Osoby splňující požadavky ustanovení §21 o. s. ř. nepotřebují zvláštní zplnomocnění, ale z odstavce 5 §21 o. s. ř. vyplývá, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. Ze slova "prokázat" zcela jednoznačně vyplývá, že nestačí své oprávnění pouze tvrdit, ale je nutné toto tvrzení rovněž věrohodným způsobem doložit. To znamená, v případě statutárního zástupce např. výpisem z obchodního rejstříku, jmenovacím dekretem apod., v případě pověřeného zaměstnance předložením pověření uděleného statutárním orgánem k jednání v určité konkrétní věci, případně organizačním řádem, stanovami či vnitřním předpisem právnické osoby, ze kterého takové pověření vyplývá. Pověření ve smyslu §21 o. s. ř., zakládající oprávnění zaměstnance jednat za právnickou osobu, je přitom třeba odlišit od plné moci udělované podle §28 o. s. ř., kterou účastník uděluje svému zástupci zvolenému podle §24 o. s. ř. (advokátu nebo v případech, kde to zákon nevylučuje, jiné osobě).
Z obsahu spisu je, jak vyplývá z toho, co bylo pojednáno výše, shrnutí, zřejmé, že úmyslem stěžovatele bylo, aby v předmětném sporu za něj jednal jeho zaměstnanec J. J., kterého k tomu rovněž písemným právním úkonem ustanovil. Ve spisu je sice založena listina nadepsaná "plná moc", nicméně z jejího obsahu je zcela zřejmé, že jmenovaný pracovník byl pověřen statutárním orgánem k zastupování organizace v daném sporu. Uvedenou listinu je třeba v souladu s ustanovením §41 odst. 2 o. s. ř. posuzovat podle jejího obsahu, i když je právní úkon nesprávně označen. Úmysl stěžovatele je zřejmý i z toho, že k žalobě doložil kopii dohody o provedení práce a kopii vysokoškolského diplomu zaměstnance, tzn. doklady osvědčující oprávnění jednat za organizaci podle §21 odst. písm. b) ve vazbě na požadavky §250a o. s. ř.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud od podání žaloby, tj. od 18. 1. 1999 až do zaslání výzvy k odstranění vad zastoupení ze dne 10. 4. 2002, nevyjádřil pochybnosti o oprávnění J. J. jednat za stěžovatele. Naopak s touto osobou jednal, neboť právě jí zasílal usnesení o přerušení řízení a další přípisy, jak je konstatováno výše. Konečně krajský soud sám ve výzvě k odstranění vad (opakovaně i v napadeném usnesení o zastavení řízení) uvádí, že stěžovatel není od 1. 1. 2000 v řízení zastoupen. Tuto lhůtu tedy odvozuje ode dne, kdy dle původně předložené dohody o provedení práce přestal J. J. být zaměstnancem stěžovatele, přičemž nijak nezpochybňuje dosavadní způsob pověření zaměstnance k jednání za právnickou osobu. Tato okolnost je zřejmá i z toho, že v řízení vyvolaném žalobou podepsanou J. J. právě na podkladě předložené plné moci, činil procesní úkony. Stěžovatel pak k výzvě soudu řádně doložil, že J. J. je i nadále na základě dohod o provedení práce zaměstnancem stěžovatele a že byla zachována kontinuita zaměstnaneckého poměru, přičemž tuto skutečnost soud nerozporuje.
Za této situace má Ústavní soud za to, že stěžovatel přes nevhodné označení právního úkonu, kterým pověřil J. J. k jednání v uvedeném sporu, splnil požadavky zákona na prokázání oprávnění jmenovaného zaměstnance za ni v předmětném sporu jednat.
Postupem soudu, který za daných okolností odmítl žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí projednat a řízení zastavil, došlo k odepření soudní ochrany stěžovatele zaručené čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, podle nichž je každému zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny patří požadavek nezávislého a nestranného rozhodování vylučující prvky libovůle. V intencích těchto zásad bylo třeba, aby soud, pokud přes předložené doklady měl nadále pochybnosti o oprávněnosti J. J. jednat za organizaci, tyto pochybnosti odstranil (upřesňující výzvou, případně u jednání), tím spíše, že proti usnesení o zastavení řízení není odvolání přípustné a stěžovatel již nemůže pochybnosti soudu, o kterých dosud ani neměl s ohledem na dosavadní postup soudu povědomí, odstranit a své pověření doložit ve formě soudu vyhovující. Dle názoru Ústavního soudu však soud měl v pochybnostech již bez dalšího, zejména s ohledem na §41 odst. 2 o. s. ř., dát přednost výkladu zákona (§21, §41, §250a o. s. ř.) účastníku řízení příznivějšímu a přitom souladnému s ústavním pořádkem před výkladem restriktivním.
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a shora označená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.