ECLI:CZ:US:2003:4.US.621.02
sp. zn. IV. ÚS 621/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti města P., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 64 Co 47/2002-226, 64 Co 48/2002-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2002 se Hlavní město Praha - Městské části Praha 13 (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 64 Co 47/2002-226, 64 Co 48/2002-226, ve výroku, měnícím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2001, čj. 7 C 395/2000-132, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 12. 2001, čj. 7 C 395/2000-180, o zpřístupnění specifikovaných nemovitostí v k.ú. S.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 101 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V odůvodnění své stížnosti mj. uvedla, že zásadně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu a proto podala dne 29. 8. 2002 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Má však zato, že v předmětné právní věci jde o problematiku ústavních práv, jejichž posouzení přesahuje její vlastní zájmy, a proto ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podává ústavní stížnost.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 64 Co 47/2002-226, 64 Co 48/2002-226 stěžovatelce resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 23. 7. 2002, jak vyplývá ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2003. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pátek dne 20. 9. 2002. Stížnost však byla učiněna telefaxovým podáním v pondělí dne 23. 9. 2002, tudíž po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Pokud jde o odkaz na ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona, kterého se stěžovatelka dovolává s tvrzením, že předmětné věci jde o problematiku ústavních práv, jejichž posouzení přesahuje její vlastní zájmy, lze obecně říci, že použití cit. ustanovení přichází v úvahu, vzhledem k jeho znění, pouze v těch případech, kdy stěžovatelka nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Nelze tedy postupem dle tohoto ustanovení zhojit promeškání lhůty k podání ústavní stížnosti (viz též usnesení č, 21, svazek 21 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Kromě toho je třeba uvést, že Ústavní soud změnil svoji praxi v případě souběžného podání ústavní stížnosti a dovolání, a to z důvodů a s důsledky, které vyplývají ze sdělení Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 32/2003 Sb.. Tedy, i pokud by ústavní stížnost byla podána včas, byla by odmítnuta jako nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj