ECLI:CZ:US:2003:4.US.628.02
sp. zn. IV. ÚS 628/02
Usnesení
IV. ÚS 628/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J.F., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2002, čj. 22 Ca 378/2001-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 7. 2001, čj. 94/110/2001, zamítajícímu odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově ze dne 24. 1. 2001, čj. 10650/01/393912/4429, o dodatečném vyměření daně z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 76 128,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry správních orgánů a soudu, dle kterého nebylo možné vyhovět její žádosti, aby při doměření daně, provedeném v návaznosti na výsledky daňové kontroly byla v souladu s ust. §16 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. zohledněna, rovněž při kontrole zjištěná daňová ztráta z roku 1996, protože tomuto postupu v dané fázi řízení brání ust. §41 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. Dle názoru stěžovatelky bylo povinností správce daně "najisto" zjištěnou daňovou ztrátu zohlednit, neboť povinností správce daně je dodržovat základní zásady daňového řízení, mezi něž patří v ust. §2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. stanovená povinnost dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů. Stěžovatelka poukazuje na argumentaci obecných soudů, vyslovenou v tomto smyslu v obdobných případech a závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II.ÚS 101/200. Krajskému soudu dále vytýká nesprávnou interpretaci důvodové zprávy k zák. č. 337/1992 Sb. a nepochopení situace, když krajský soud uvádí, že k daňové ztrátě by správce daně přihlédl, jen pokud by se jednalo o ztrátu vzniklou v tomtéž kontrolovaném zdaňovacím období, neboť ve skutečnosti může v jednom zdaňovacím období vzniknout jen daňový základ záporný (ztráta) nebo kladný (zisk).
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že o daňové povinnosti stěžovatelky za rok 1996 a 1997 bylo rozhodnuto platebními výměry ve stejný den, nikoliv tedy tak, jak uvádí stěžovatelka, že nejdříve byla doměřena daňová ztráta z roku 1996. V době, kdy správce daně rozhodoval o daňovém základu za zdaňovací období roku 1997, proto nebylo možno postupovat podle §34 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., neboť citované ustanovení předpokládá možnost odečtení daňové ztráty, která jednak vznikla a jednak již byla vyměřena.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 378/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka přes výzvy správce daně nepodala za rok 1996, 1997 a 1998 daňové přiznání a skutečná výše daně byla zjištěna až v rámci prováděné kontroly, kdy platebním výměrem ze dne 24. 1. 2001, čj. 10714/01/393912/4429, jí byla vyměřena daňová ztráta za rok 1996 ve výši 250 321,51 Kč a dodatečným platebním výměrem z téhož dne, čj. 10650/01/393912/4429, byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 ve výši 76 128,- Kč. Krajský soud shodně jako správce daně po provedeném řízení dospěl k závěru, že daňová ztráta jako odčitatelná položka od základu daně dle ust. §34 odst.1 zák. č. 586/1992 Sb. je fakultativním nárokem a je pouze na daňovém subjektu, zda, v jaké výši, a v jakém zdaňovacím období ji uplatní, přičemž daňový subjekt je v daňovém přiznání povinen sám si daň vypočítat, uvést případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. Správce daně není oprávněn při vyměřování daňové povinnosti přihlédnout k daňové ztrátě, pokud ji daňový subjekt sám ve svém přiznání neuplatnil. Odečítat lze při tom daňovou ztrátu, která byla za předchozí zdaňovací období již vyměřena, v daném případě však byla ztráta vyměřena až dodatečným platebním výměrem po daňové kontrole.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení práva na spravedlivý proces, toto právo však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že namítané právo stěžovatelce nebylo upřeno, neboť měla a využila možnosti domáhat se ochrany svých práv u příslušného soudu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud v souladu s §249 odst. 2 o.s.ř. žalobu stěžovatelky přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými se náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, neboť uvedl, z jakých důvodů považoval postup správce daně, který při dodatečném doměření daně, prováděném na základě výsledků daňové kontroly, z úřední povinnosti nepřihlédl k daňové ztrátě z předchozího zdaňovacího období, za zákonu odpovídající. Rovněž uvedl, o jaká ustanovení zákona o dani z příjmu a zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí.
Dle názoru Ústavního soudu nelze považovat právní výklad dané problematiky, tak jak byl provedený správcem daně a soudem, za výklad neústavní, a to s ohledem na platnou právní úpravu, zejména pak ust. §16 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb., který správci daně ukládá, aby při dodatečném stanovení daně přihlédl ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny (tzn. ke skutečnostem, které souvisí s případně zjištěným zvýšeným daňovým základem za kontrolované období, což však není daňová ztráta z předchozích let, jak se domnívá stěžovatelka), ust. §40 a §41 cit. zák., které stanoví, výhradně jakým způsobem a v jakých lhůtách (a v případě zahájení daňové kontroly za jakých podmínek) je daňový subjekt povinen podat daňové nebo dodatečné daňové přiznání, ve kterém je povinen sám si daň vypočítat a uvést též případné výjimky a osvobození, zvýhodnění slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši (§40 odst. 16 cit. zák.). V uvedeném smyslu je nutné také posuzovat, stěžovatelkou vytýkanou, formulaci krajského soudu, dle které k daňové ztrátě by správce daně přihlédl, jen pokud by se jednalo o ztrátu vzniklou v tomtéž kontrolovaném zdaňovacím období, neboť z kontextu odůvodnění rozhodnutí, a jak konečně i sám krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, jednalo se o zkratkovitě formulovaný názor, kterým bylo míněno, že v rámci jednoho zdaňovacího období jsou porovnávány kladné a záporné ukazatele ovlivňující základ daně v tom kterém zdaňovacím období.
Ustanovení §34 odst.1 zák. č. 586/1992 Sb. sice umožňuje daňovému subjektu odečíst od základu daně daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období v sedmi zdaňovacích obdobích, následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje, nicméně musí tak učinit způsobem stanoveným právním předpisem, kterým je zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a který právě v citovaných ustanoveních upravuje způsob podávání řádných a dodatečných daňových přiznání. Základní povinností daňového subjektu je přiznat a zaplatit daň v zákonem stanovené výši, a pokud tak neučiní, nezbývá mu než nést následky tohoto svého jednání, včetně nemožnosti požadovat ze strany správce daně automatické započtení daňové ztráty pro případ, že by byla na základě daňové kontroly zjištěna daň, kterou sám nepřiznal a nezaplatil. Ze skutečnosti, že stěžovatelka přes výzvy správce daně daňové přiznání nepodala za tři za sebou jdoucí zdaňovací období, je navíc zřejmé, že daň ani přiznat nehodlala. Je totiž zcela na vůli daňového subjektu, vyjadřované v daňovém přiznání, kdy a v jaké výši, na základě své ekonomické úvahy ztrátu uplatní, či nikoli, přičemž si musí být vědom možností, vyplývajících z rizika podnikání i důsledků pro případ nepřiznání daně či přiznání daně v nesprávné výši. Konečně stěžovatelce zůstává zachována možnost uplatnit daňovou ztrátu v dalších zdaňovacích obdobích.
Z ust. §1 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. vyplývá, že povinností správce daně je činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a v době. Povinností ani cílem správce daně tak není za daňový subjekt vyhledávat všechny možnosti, jimiž by daňovou povinnost daňovým subjektům snižoval. Pouze za předpokladu, že daňový subjekt uplatní snížení daně zákonem předpokládaným způsobem, má správce daně povinnost toto uplatněné právo zohlednit při vyměření daňové povinnosti, popř. při jejím doměření.
Napadené rozhodnutí o doměření daně - dodatečný platební výměr, jehož věcnou správnost stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, nelze považovat za nesprávné nebo nezákonné, jen z toho důvodů, že dle názoru stěžovatelky tato měla vůči doměřené dani nárok na odpočet daňové ztráty z předchozího roku.
Ústavní soud konečně dodává, že k problematice zohlednění daňové ztráty, jako odečitatelné položky a nejednotnosti judikatury obecných soudů se již vyjádřil (sp. zn. IV.ÚS 230/2000, II.ÚS 166/01, IV.ÚS 298/02) a od závěrů zde vyslovených neměl důvod se odchylovat ani v tomto případě a shodně jako v citovaných rozhodnutích uvádí, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak Ústavní soud nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II.ÚS 101/2000, Ústavní soud uvádí, že se v dané věci se jednalo o skutkově a právně zcela odlišnou problematiku ( vyměření daně podle pomůcek).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu