ECLI:CZ:US:2003:4.US.641.02
sp. zn. IV. ÚS 641/02
Usnesení
IV. ÚS 641/02
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I. K., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2002, čj. 30 Ca 168/2000-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora uvedenému rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 2. 2000, čj. FŘ 110/5056-b/99-0107, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 11. 5. 1999, čj. 50553/99/330912/3930, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 25 450,- Kč, stěžovatelka tvrdí, že jím byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a poukazuje na to, že je nucena činit něco, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny). Ve věci samé stěžovatelka kritizuje postup správce daně, který neuznal zaúčtovanou pohledávku za zaměstnancem stěžovatelky (ve výši zjištěného manka po odečtu DPH a marže - 144 684,90 Kč) za daňově uznatelný výdaj, a vytýká správnímu soudu, že provedl výklad ustanovení §25 odst. 1 písm. n) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozporu se zákonem. Podle správního soudu bylo povinností stěžovatelky doložit, že jí byla přiznána škoda či zaplacena náhrada, a pokud tak neučinila, nebylo možno uznat manko jako daňově účinné. Stěžovatelka se však opírá o sdělení ministra financí přiložené k ústavní stížnosti, podle kterého není daňově účinným výdajem pouze ta částka, o níž manka a škody přesahují náhrady, ale daňovým výdajem jsou výdaje spojené se škodou pouze do výše náhrad, a má za to, že vyloučení manka z daňově uznatelných výdajů (nákladů) nemá oporu v zákoně o daních z příjmů. Z tohoto důvodu žádá, aby Ústavní soud nálezem rozsudek správního soudu zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 168/2000-32, Ústavní soud zjistil, že správce daně doměřil stěžovatelce daň z příjmů fyzických osob s odvoláním na ustanovení §25 odst. 1 písm. n) zákona o daních z příjmů, podle kterého nelze za výdaj (náklad) vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely uznat manka a škody přesahující náhrady s výjimkou uvedenou v §24. Podle tohoto ustanovení odst. 2 písm. l) je daňově uznatelným výdajem pouze škoda vzniklá v důsledku živelních pohrom nebo škody způsobené podle potvrzení policie neznámým pachatelem, což podle správce daně stěžovatelka neprokázala. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Brně zamítlo. Žalobu stěžovatelky podanou podle hlavy druhé části páté o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2002), ve které stěžovatelka uplatnila v podstatě tytéž námitky, kterými argumentuje v ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil, že daňové orgány zjistily, že na novinovém stánku stěžovatelky vzniklo k datu inventarizace manko, že stěžovatelka nedoložila potvrzení policie o tom, že by se mělo jednat o škodu způsobenou neznámým pachatelem, neboť jí podané trestní oznámení policie odložila, a konečně, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by šlo o výdaj daňově uznatelný ve smyslu ustanovení §24 odst. 1,2 zákona o daní z příjmů, neboť ze spojení s ustanovením §25 odst. 1 písm. n) a odst. 3 vyplývá, kdy je možno uznat inventarizační rozdíl (manko) jako daňově účinný výdaj. Stěžovatelka však netvrdila ani nedoložila, že jí v souvislosti se zjištěným mankem byla a v jaké výši přiznána či zaplacena náhrada.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, či pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nebo pro jeho zásah nebyly dány zvláštní podmínky.
Z obsahu ústavní stížnosti jakož i napadeného rozsudku je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje námitky, které byly uplatněny v řádném soudním řízení a správní soud se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelce nebyla upřena práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny zaručující právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Důkazy provedené a vyhodnocené finančními orgány a poté přezkoumané soudem poskytují jasné vysvětlení postupu správce daně. Správní soud věc projednal a za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně z příjmů správným. Správní soud interpretoval příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou plně přezkoumatelné. Ústavní soud konstatuje, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. To, že stěžovatelka zastává v dané věci jiný právní názor, kasaci napadeného rozhodnutí neodůvodňuje. Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto podmínky nebyly v projednávané věci porušeny.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu