ECLI:CZ:US:2003:4.US.657.02
sp. zn. IV. ÚS 657/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti R. s. r. o., právně zastoupené Mgr. D. K., advokátkou, směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2002, sp. zn. 29 Ca 128/2001 a 29 Ca 40/2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o místních poplatcích") a čl. 11 vyhlášky města Brna č. 9/2002, o místních poplatcích, včetně části přílohy č. 1 k této vyhlášce, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 14. října 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost s návrhem na zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 40/2001, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky do rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 30. listopadu 2000, zn. ORF/9008/00, kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru na místní poplatek Úřadu městské části Brno - Královo Pole ze dne 18. září 2000, č.j.:REK/03/0000065/000/002. Současně bylo navrženo zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 128/2001, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky do rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 21. března 2001, zn. ORF/2372/01, kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru na místní poplatek Úřadu městské části Brno - Královo Pole ze dne 4. ledna 2001, č.j.:REK/03/0100007/000/001. Poplatky byly stěžovatelce vyměřeny za užívání veřejného prostranství umístěním velkoplošného reklamního zařízení, resp. pro zřízení velkoplošného panelu.
S ústavní stížností byl spojen návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 zákona o místních poplatcích, ve znění: "Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení."; Dále bylo navrženo zrušení části shora označené vyhlášky města Brna, ve znění: "Veřejným prostranstvím podle této vyhlášky jsou všechna náměstí, silnice, ulice, místní komunikace, chodníky tržiště, parky, průchody, podchody, nadchody, loubí a pasáže, jakož i další prostory specifikované v příloze č. 1 této vyhlášky. Pod pojmem veřejné prostranství se rozumí nejenom prostranství, která jsou ve vlastnictví či správě státu, města, městské části, ale i prostranství ostatních vlastníků, jsou-li veřejně přístupná.". Stěžovatelka rovněž navrhla zrušení části přílohy č. 1 k této vyhlášce, která specifikuje pozemek parcelní číslo 805, v katastrálním území P., ul. D. v Brně, jako veřejné prostranství pro účely placení poplatku za zvláštní užívání.
V postupu krajského soudu shledala stěžovatelka zásah do svých základních práv, a to do práva na rovnost občanů v jejich právech, zaručeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva zaručeného v čl. 11 odst. 5 Listiny, dle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.
Místní poplatek byl stěžovatelce vyměřen podle oddílu IV, čl. 11 Vyhlášky města Brna č. 6/1998, o místních poplatcích (nyní již zrušená Vyhláškou města Brna č. 9/2002 o místních poplatcích). Stěžovatelka uvedla, že jí bylo známo, že příslušný pozemek je veden jako veřejné prostranství, avšak po celou dobu namítala, že předmětné prostory přenechalo město Brno do užívání Dr. L. H. a v současné době je uživatelem společnost B. a.s. Stěžovatelka uzavřela se společností B. a.s. smlouvu, na základě které jí byl předmětný pozemek přenechán do podnájmu za úplatu, kterou řádně platí. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud město přenechalo pozemek do nájmu k podnikatelským účelům, ztratil charakter veřejného prostranství. S názorem odvolacího správního orgánu, že placení nájemného za užívání pozemku nevylučuje hrazení místního poplatku za užívání veřejného prostranství, stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že není možné užívání takového pozemku současně zpoplatňovat ve smyslu zákona o místních poplatcích, a to bez ohledu na skutečnost, zda je pozemek veřejně přístupný nebo nikoliv.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry správního soudu, který vycházel z názoru, že pozemek má charakter veřejného prostranství, za který je možno vybírat správní poplatek, pokud jsou splněny čtyři kumulativní podmínky; tj., že nemovitost 1) je označena v obecně závazné vyhlášce, 2) se nachází na katastru obce, 3) je způsobilá k veřejnému užívání ve smyslu §4 odst. 1 zákona místních o poplatcích, a 4) musí být přístupná všem, bez možnosti jakýchkoliv omezujících zásahů ze strany jejího vlastníka. Stěžovatelka namítá, že právě uzavřením nájemní smlouvy na předmětné pozemky zde vznikla možnost omezujících zásahů ze strany vlastníka či nájemce, kterému přísluší právo věc užívat stanoveným způsobem a je oprávněn provést opatření, aby nebyla užívána jinými subjekty. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na obvyklou praxi, kdy reklamní zařízení je obehnáno nízkým pletivovým plotem, který představuje zmíněné omezující opatření, což znamená zánik poplatkové povinnosti narušením jedné z nezbytných podmínek. Výklad soudu stěžovatelka označuje za obcházení zákona, které umožňuje nevyhovující legální definice pojmu "veřejné prostranství", což porušuje ústavní principy uvedené v čl. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy senátu 29 Ca. Ten k oběma rozhodnutím správního soudu uvedl, že stěžovatelka používá v ústavní stížnosti shodnou argumentaci, jakou uplatnila již při jednáních před správním soudem. Proto se odvolal na odůvodnění napadených rozhodnutí, která ostatně označila za podrobné i sama stěžovatelka. Rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatelka nerozporuje správnost a dostatečnost skutkových zjištění, z nichž soud při svém rozhodování vycházel. Dále účastník řízení uvedl, že považuje za nezbytné vyjádřit se k zavádějící interpretaci některých svých závěrů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka nepolemizuje s názorem správního soudu o definicí veřejného prostranství ve smyslu §4 odst. 1 a §15 zákona o místních poplatcích, definovaného pomocí čtyř kumulativních podmínek, pouze u podmínky volného přístupu bez možnosti jakéhokoliv zásahu namítá, že nájemce je oprávněn (v souladu s normami práva soukromého) provést či zajistit takové zásahy, které by vyloučily jiné subjekty z užívání dotčené nemovitosti. Dle názoru stěžovatelky toto oprávnění znamená, již bez dalšího, popření podmínky obecné přístupnosti nemovitosti, což vede k tomu, že pozbývá charakteru veřejného prostranství. Tuto interpretaci správní soud odmítá, neboť uvedená nemožnost omezujících zásahů vlastníka nemovitosti směřujících k jejímu znepřístupnění třetím osobám zde byla, zcela s logikou věci, míněna jako nemožnost objektivní. Správní soud zde měl na mysli případy, kdy jsou omezující zásahy vyloučeny, ať již z důvodů technických (např. neexistence oplocení), nebo z důvodů právních (např. nemovitost v obecném užívání). Argumentace stěžovatelky by vedla ke zcela absurdním závěrům, neboť právo užívat věc přísluší, dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, nejen nájemci věci, ale především vlastníkovi. Vzhledem k tomu, že každá věc musí mít svého vlastníka (pojem res nulis náš právní řád nezná), nemohla by předmětná podmínka být splněna v případě žádné nemovitosti, neboť vždy by existovalo přinejmenším právo jejího vlastníka vykonávat své vlastnické právo bez účasti jiných subjektů. K další námitce stěžovatelky na široké a vágní legální vymezení pojmu "veřejné prostranství" soud sdělil, že považuje za nadbytečné se vyjadřovat, neboť s předmětem sporu bezprostředně nesouvisí. Jen pro úplnost poznamenal, že legální definici tohoto pojmu se uspokojivým způsobem nepodařilo vytvořit ani v minulosti, o čemž svědčí bohatá a názorově nejednotná judikatura bývalého Nejvyššího správního soudu i soudů obecných. Z uvedených důvodů navrhl účastník ústavní stížnost odmítnout.
Vedlejší účastník - Magistrát města Brna, zastoupený vedoucí Odboru rozpočtu a financování, odkázal na své vyjádření podané správnímu soudu k žalobám.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spisy vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 40/2001 a 29 Ca 128/2001, a rovněž spisy Magistrátu města Brna vedené v obou věcech. Po seznámení se s obsahem spisů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud z předložených podkladů zjistil, že stěžovatelka ve svém podání použila shodnou argumentaci, jako v řízení o správní žalobě. Navíc přidala teoretické hodnocení částí právních předpisů, o které bylo opřeno odůvodnění napadených rozsudků, a uvedla vlastní interpretaci odůvodnění. V ústavní stížnosti však neuvedla, v čem spatřuje konkrétní zásah do svých základních práv. Takový zásah sice tvrdila, neuvedla však jakým postupem měly orgány veřejné moci takový zásah způsobit. Stěžovatelka sice konstatovala porušení rovnosti v právech dle čl.1 Listiny, avšal konkrétně neuvedla, jakým postupem měly orgány veřejné moci takový zásah způsobit. Neprokázala a dokonce ani netvrdila, že by správní soud či správní orgány obou stupňů v obdobných věcech rozhodovaly jinak, což by bylo možno považovat za zásah do rovnosti subjektů.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že bylo zasaženo do jejích majetkových práv, neboť čl. 11 odst. 5 Listiny, každému zaručuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, pak pomíjí, že právo vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství je založen právě citovaným zákonem o místních poplatcích. Pokud jde o napadenou vyhlášku města Brna, postupovalo město při jejím vydávání zcela v souladu a v mezích stanovených jak zákonem o místních poplatcích, tak i v příslušných zmocňovacích ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit tvrzení o takovémto zásahu do práv stěžovatelky.
Ústavní soud z legální definice pojmu veřejného prostranství obsažené v ustanovení §4 odst. 2 zákona o místních poplatcích vycházel např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/94, jakož i v jiných nálezech, týkajících se vyhlášek obcí (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 3, nález č. 19, str. 113). Jak z těchto nálezů vyplývá, neměl pochybnosti o ústavnosti zákonného vymezení. Uvedl, že obec je touto legální definicí vázána a dále konstatoval, že je třeba rozlišovat užívání veřejného prostranství obecné a zvláštní, které je úplatné. Ústavní soud tedy neshledal neústavním postup zákonodárce, který obecně stanovil možnost výběru místního poplatku za užívání veřejného prostranství a zabýval se pouze tím, zda vyhlášky obce nevybočily ze zákonného rámce. Poplatková povinnost tohoto druhu je ostatně naprosto obvyklá i v jiných zemích a tradičně je přítomna i v našem právním řádu. Vyhláška města Brna byla vydána na základě zmocnění příslušných právních norem, a nepřekračuje jimi stanovené meze. Pokud jde o interpretaci zmíněných právních předpisů, Ústavní soud neshledal, že by orgány veřejné moci postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 4 Listiny. To, že se s touto interpretací stěžovatelka neztotožňuje, nečiní z věci ústavněprávní problém. Lze pouze připustit, že nově zřízený Nejvyšší správní soud by k této problematice mohl zaujmout jiný právní názor.
Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vyhověním návrhu stěžovatelky na zrušení citovaných ustanovení právních norem by sice došlo ke zrušení legálního vymezení pojmu "veřejného prostranství", resp., jeho konkrétního vymezení ve vztahu k předmětnému místu, avšak byla by zachována obecná poplatková povinnost za užívání takovýchto prostor. Pokud tedy v současné době pokládá stěžovatelka termín "veřejné prostranství" za příliš široký a vágní, vyhověl-li by Ústavní soud jejímu návrhu, stal by se tento pojem zcela nedefinovaným.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost a návrhy s ní spojené jako zjevně neopodstatněné a jako takové je, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) a b) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu