ECLI:CZ:US:2003:4.US.661.02
sp. zn. IV. ÚS 661/02
Usnesení
IV. ÚS 661/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti I., a.s., právně zastoupené Mgr. F. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2002, čj. 29 Ca 503/2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1,2 a 4 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo z důvodů opožděného podání návrhu zastaveno řízení o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 1. 2001, čj. 10635/00/FŘ/140.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Finančního úřadu Brno II ze dne 12. 7. 2000, čj. 88466/2869960/1859, mu byla vyměřena daň z nemovitostí za rok 1999 ve výši 42 733,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství zamítnuto. O zamítavém rozhodnutí se stěžovatel dověděl a rozhodnutí obdržel až v souvislosti s nahlédnutím do spisu dne 17. 10. 2001, které uskutečnil poté, co mu byla doručena výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Dne 3. 12. 2001 podal proti rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobu, ve které mimo jiné uvedl, jakým způsobem mu bylo rozhodnutí finančního ředitelství doručeno. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že k doručení došlo formou veřejné vyhlášky, neboť pro tento způsob doručení nebyly stanoveny podmínky dle §19 odst.1 zák. č. 337/1992 Sb. Správci daně bylo známo sídlo stěžovatele a stěžovatel se v místě svého sídla zdržoval. Z poznámky pošty vyznačené na obálce "Firma odstěhována bez udání adresy", nelze dovozovat závěr, že se stěžovatel v místě sídla nezdržuje. Finanční ředitelství ani soud nezkoumaly, zda se poznámka pošty shoduje s realitou. Správce daně tak nesplnil svou povinnost doručovat způsobem stanoveným v §17 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatel má za to, že okamžikem doručení, pokud vůbec nastal, je den 17. 10. 2001, kdy rozhodnutí o odvolání převzal a žaloba, jíž se domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, tak byla krajskému soudu podána ve lhůtě.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že za situace, kdy bylo nepochybně zjištěno, že správní rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 2. 2001 a žaloba byla soudu podána teprve dne 3. 12. 2001, se jednalo o opožděné podání žaloby po lhůtě stanovené v ustanovení §250b odst.1 o.s.ř. v tehdy platném znění.
Rovněž finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobnou argumentaci jako ve vyjádření k žalobě stěžovatele a zdůraznilo, že při doručování rozhodnutí o odvolání postupovalo v souladu se zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž údaj na obálce, uvedený držitelem poštovní licence, byl pro něj ve smyslu ust. §370 odst. 2 vyhl. č. 225/2000 Sb., o základních službách držitele poštovní licence, závazný, neboť pokud by držitel poštovní licence neodpovídal za správnost informací, v jejichž důsledku poštovní zásilku nedodal, musel by v souladu s ust. §370 odst. 3 cit. vyhlášky odesílatele upozornit na to, že jde o neověřené informace, což se však v tomto případě nestalo. Faktickou nedoručitelnost zásilek postupem podle §17 zák. č. 337/1992 Sb. na adresu sídla stěžovatele přitom potvrzovaly i dosavadní zkušenosti správců daně I. stupně s doručováním písemností zasílaných na adresu sídla stěžovatele (seznatelné ze spisového materiálu předloženého soudu).
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 503/2001, spisu Finančního ředitelství v Brně a materiálů Finančního úřadu Brno II Ústavní soud ověřil, že finanční ředitelství doručovalo stěžovateli rozhodnutí o odvolání na jím uvedenou adresu, totožnou s adresou zapsanou v obchodním rejstříku. Zásilka byla odesílateli vrácena dne 9. 1. 2002 s poznámkou pošty vyznačenou na obálce "Firma odstěhována bez udání adresy". Dne 15. 1. 2001 byla podle §19 zák. č. 337/1992 Sb. vydána veřejná vyhláška, která byla v sídle správce daně vyvěšena dne 17. 1. 2001 a sejmuta dne 1. 2. 2001, v místě sídla stěžovatele byla vyvěšena dne 22. 1. 2001 a sejmuta dne 7. 2. 2001. Vzhledem k tomu, že poslední den patnáctidenní lhůty uvedené v §19 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. připadl na den 6. 2. 2001, nabylo tímto dnem uvedené rozhodnutí právní moci, a správní žaloba, u soudu podaná dne 3. 12. 2001, byla soudem posouzena jako žaloba podaná po lhůtě stanovené v ustanovení §250b odst.1 o.s.ř. Ústavní soud dále zjistil, že formou veřejné vyhlášky byly stěžovateli zasílány již výzvy k podání přiznání k dani z nemovitosti za rok 1999 a rok 2000 ze dne 17. 2. 2000.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu, který vyhodnotil postup správce daně při doručování zásilky za postup odpovídající zákonu. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení uvádí shodné argumenty jako ve správní žalobě, se kterými se krajský soud vypořádal, čímž staví Ústavní soud do role odvolací instance.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že soud vycházel ze spisového materiálu správce daně, ze kterého vyplynuly výše uvedené údaje, týkající se sídla stěžovatele, údaje o adrese pro doručování poskytnuté správci daně stěžovatelem, okolnost, že na vrácené zásilce bylo držitelem poštovní licence jednoznačně a bez pochybností vyznačeno, že adresát byl odstěhován bez udání adresy, tvrzení správce daně ohledně problémů s doručováním i dalších písemností zasílaných na adresu sídla stěžovatele (vyplývajících ze správního spisu), dále bylo zřejmé, že formou veřejné vyhlášky bylo stěžovateli nutné doručovat i některé předchozí zásilky správce daně, a že stěžovatel oznámil správci daně změnu sídla společnosti až podáním doručeným dne 6. 12. 2001.
Za těchto okolností nelze považovat závěr soudu, dle kterého byl na straně správce daně oprávněně dán důvod pro postup dle §19 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož platí, že pokud se adresát nezdržuje na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování ohlášeného správci daně, doručí se písemnost veřejnou vyhláškou, za závěr, který by byl v rozporu se zákonem, či dokonce mohl být hodnocen jako protiústavní. Shodně jako závěr soudu o podání správní žaloby po zákonem stanovené lhůtě, učiněný v návaznosti na zjištěné datum právní moci rozhodnutí finančního ředitelství.
Ústavní soud dodává, že uvedené rozhodnutí krajského soudu je výrazem nezávislého soudního rozhodování, do kterého mu s ohledem na to, že v souvislosti s rozhodováním soudu byly dodrženy principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a příslušná ustanovení občanského soudního řádu, nepřísluší zasahovat.
Ústavní soud proto neshledal, že by postupem soudu bylo porušeno právo chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, Z povahy věci je zřejmé, že napadeným rozhodnutím krajského soudu o zastavení řízení z důvodu opožděného podání žaloby nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dle kterého mohou být daně ukládány pouze na základě zákona.
.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu