ECLI:CZ:US:2003:4.US.664.02
sp. zn. IV. ÚS 664/02
Usnesení
IV. ÚS 664/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. E. B., zastoupené JUDr. V. Ch., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 46 T 1/2002-280, ze dne 13. 2. 2002, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 84/02, ze dne 9. 7. 2002, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení jejích ústavně a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR zaručených práv a svobod, konkrétně pak ve smyslu stěžovatelkou uvedených citací dle čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak uvádí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 46 T 1/2002-280, ze dne 13. 2. 2002, byla uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. z. k §219 odst. 1 tr. z. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. z. a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. K jejímu odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 7 To 84/02, ze dne 9. 7. 2002, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, který nově stanovil v trvání 8 roků. Uvedených trestných činů se měla stěžovatelka dopustit tím, že dne 22. 7. 2001 přibližně ve 14.30 hod. podala ve svém osobním vozidle svému nezletilému synovi ovocnou šťávu, ve které rozpustila 15-16 tablet léku Stilnox. Ve 14.51 hod. jí k jejímu dotazu bylo Toxikologickým informačním střediskem sděleno, že požitá látka je toxická i pro dospělou osobu a je bez prodlení nutná pomoc lékaře. Následně v 15.03 hod. se stěžovatelka mobilním telefonem spojila se svým manželem a sdělila mu, že synovi podala uvedenou látku s tím, že mu neposkytne lékařské ošetření, pokud on neukončí známost se svojí přítelkyní. Teprve poté, kdy si v 15.24 hod. telefonicky ověřila, že manžel a jeho přítelkyně její podmínku splnili a slíbili, že se přestanou stýkat, přivezla v 16.00 syna do Thomayerovy nemocnice, kde mu byla poskytnuta nezbytná lékařská péče.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pokus vraždy jí nebyl dostatečně prokázán, aby soud mohl na základě důkazů dojít k závěru, že podala synovi zcela určitě smrtelnou dávku uspávacího prostředku Stilnox, aby mu tím způsobila případnou smrt. Soud použil jako důkaz o počtu podaných tablet její výpověď, ona sama ale v té době byla ve stavu, kdy nebyla schopna přesně jejich počet uvést. Stěžovatelka dále charakterizuje svůj psychický stav v uvedeném období, kdy se dověděla, že manžel má přítelkyni a obávala se, že odejde od rodiny. Byla u konce svých sil, uvažovala o sebevraždě a sepsala u notáře závěť. Tomuto jejímu dlouhodobému psychickému stavu odpovídalo i její chování a reakce. Obhajoba v hlavním líčení uváděla, že chtěla spáchat tzv. rozšířenou sebevraždu (zabít sebe a syna), a argumentovala jejím psychickým stavem zmenšené příčetnosti a tím, že dobrovolně odstranila hrozící nebezpečí a upustila od dokonání trestného činu. Tyto argumenty, které soud může vzít v úvahu ve smyslu §25, §40 odst. 1 a §8 odst. 3 tr. z. stěžovatelka podrobně rozvádí i v ústavní stížnosti. Dále namítá, že u hlavního líčení nebyl přečten žádný znalecký posudek, a Vrchní soud v Praze nepředvolal soudního znalce z oboru psychiatrie, kdy podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy má obžalovaný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch. Stěžovatelka argumentuje vybranými judikáty Nejvyššího soudu a nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů. Soudy se dle jejího názoru opřely o nedostatečné důkazy a jiné nebraly vůbec v ohled, což se vztahuje zejména ke skutečnostem týkajícím se zohlednění její zmenšené příčetnosti, uvedeným ve znaleckých posudcích. Obecné soudy tedy nerespektovaly presumpci neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy), nerozhodovaly nestranně a byly naopak zaujaty proti stěžovatelce. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 1/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze v úvodu uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť námitky stěžovatelky postrádají opodstatnění. Z odůvodnění jeho rozsudku, na něhož v podrobnostech odkazuje, je zřejmé, že rozhodnutí bylo budováno na pečlivém zhodnocení všech částí důkazního celku. Veškerá specifika případu byla citlivě hodnocena již soudem prvního stupně, který neshledal na straně stěžovatelky materiální znak pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu odst. 2 písm. e) §219 tr. z. Vrchní soud při aplikaci §40 odst. 2 tr. z. uložil trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, kdy vyváženě zohlednil dobré resocializační předpoklady stěžovatelky a skutečnost, že její vražedný útok zůstal pouze ve stadiu pokusu. Stěžovatelka byla rovněž zařazena do věznice s mírnějším převýchovným režimem. Rozumnou polemiku nelze vést s argumentací stěžovatelky, že soudy obou stupňů na ni hleděly ještě před pravomocným rozhodnutím ve věci zaujatě, jako by byla vinna. Uznání viny je však teprve vyústěním procesu dokazování v konkrétní věci, nemůže mu předcházet. Zmíněné stěžovatelčino tvrzení není ani blíže zdůvodněno. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje vrchní soud odmítnutí, resp. zamítnutí, ústavní stížnosti.
Po seznámení se s připojeným spisovým materiálem Ústavní soud nejprve konstatoval, že stěžovatelka podala v dané věci rovněž mimořádný opravný prostředek - dovolání (č.l. 398-400), ve kterém obdobně jako v ústavní stížnosti vyslovuje své námitky pokud jde o provedené dokazování a hodnocení důkazů, a zejména namítá, že nebyla věnována náležitá pozornost zjištění duševního stavu stěžovatelky v době přijetí jejího syna do nemocnice, a dále poukazuje na to, že dobrovolně upustila od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, odmítl jej však jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti pak Ústavní soud především zjišťuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatelka uplatňovala již v rámci své obhajoby v řízení před soudem nalézacím u hlavního líčení (č.l. 246-274) a zejména v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 312-316). Oba obecné soudy se těmito jejími námitkami ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky týkající se nedostatečného důkazního řízení, kdy se soudy podle názoru stěžovatelky opřely o nedostatečné důkazy a na jiné důkazy nebo jejich části vůbec nebraly ohled. Nebylo, podle stěžovatelky, fakticky zjištěno kolik tablet uspávacího prostředku bylo v kelímku rozpuštěno, a zda tedy byla synovi určitě podána smrtelná dávka, a kolik obsahu kelímku syn stěžovatelky vypil. Soudy se dostatečně nezabývaly psychickým stavem stěžovatelky, který mohl ovlivnit její ovládací a rozpoznávací schopnosti v souvislosti s jejím jednáním a obsah její následující výpovědi. Odvolací soud pak nevzal v úvahu rozdílnost mezi oběma vypracovanými znaleckými posudky z oboru psychiatrie a rozhodoval se pouze na základě posudku, vypracovaného na výzvu orgánů činných v trestním řízení, přestože druhý znalecký posudek nabízí příznivější variantu skutkového řešení. Soudy také nezohlednily skutečnost, že stěžovatelka dobrovolně odstranila hrozící nebezpečí a upustila od dokonání trestného činu. Ústavní soud k těmto stěžovatelčiným námitkám v obecné úrovni zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování, kdy již odvolací soud výslovně konstatoval, že byly provedeny řádným způsobem veškeré důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci (č.l. 379). Oba obecné soudy se detailně zabývaly otázkou množství tablet léku Stilnox rozpuštěných v nápoji v kelímku podaném synovi stěžovatelky a dospěly k jednoznačnému závěru, že šlo o 15-16 tablet, a zabývaly se i množstvím požitého nápoje (č.l. 285-286, 380). Oba soudy se rovněž podrobně věnovaly otázce osobnostní struktury stěžovatelky a rozsahu její trestní odpovědnosti za dané jednání. U nalézacího soudu byly u hlavního líčení vyslechnuti znalci z oboru psychiatrie k závěrům jejich písemně vypracovaného znaleckého posudku (č.l. 21-33) a vyjádřili se k námitkám obhájce stěžovatelky (č.l. 265-267). Vrchní soud se pak zabýval rozdíly mezi znaleckým posudkem opatřeným v přípravném řízení a revizním znaleckým posudkem opatřeným obhajobou (č.l. 332-355). Oba znalecké týmy byly vzájemně se svými posudky seznámeny a zpracovatelům původního posudku byl posudek obhajoby předložen k vyjádření, ve kterém se pak uvádí, že se závěry posudků nerozcházejí, až na ten fakt, že setrvali na méně rozsáhlém snížení ovládacích schopností a nedotčenosti schopností rozpoznávacích u stěžovatelky (č.l. 365-370). K námitce stěžovatelky, že vrchní soud nepředvolal soudní znalce z oboru psychiatrie, přestože jejich svědectví by bylo důležité, Ústavní soud konstatuje, že při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze dne 9. 7. 2002 byl se souhlasem procesních stran čten znalecký posudek opatřený obhajobou a doplněk znaleckého posudku původních znalců a obě strany se k nim vyjádřily, přičemž zde námitka nepředvolání soudních znalců z oboru psychiatrie uplatněna nebyla (č.l. 372-373). Vrchní soud konfrontoval odborné závěry znalců s ostatními důkazy a přiklonil se k závěru o podstatném snížení ovládacích schopností stěžovatelky s nižší mírou zavinění, ale bez dotčení existence trestní odpovědnosti za stíhané jednání (č.l. 381-382). K námitce zániku trestnosti ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. z. ukončeného pokusu trestného činu vraždy je třeba uvést, že touto otázkou se zevrubně zabývaly nalézací i odvolací soud a posléze i soud dovolací, s názorem stěžovatelky se však neztotožnily (č.l. 288-289, 382, 412).
Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (č.l. 281-296 a 379-383). Po provedeném hodnocení důkazů pak dospěly k jednoznačnému závěru, že vytýkané jednání bylo stěžovatelce prokázáno.
Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. To se týká i námitky stěžovatelky vztažené k výměře jí uloženého trestu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného dotčení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy a jimi učiněné právní závěry jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování. Neshledal proto důvod, který by opravňoval k jeho zásahu v posuzované věci.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že obecné soudy na ni hleděly, jako by byla vinna a nerespektovaly zásadu presumpce neviny, pak k této obecně vyslovené námitce, dovozené zřejmě zejména ze samotného odsuzujícího rozhodnutí obecných soudů, se nemůže Ústavní soud konkrétněji vyjádřit, než odkázat na shora uvedené jeho posouzení věci.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu