ECLI:CZ:US:2003:4.US.667.02
sp. zn. IV. ÚS 667/02
Usnesení
IV. ÚS 667/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti S., a.s., zastoupené Mgr. M. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 15 Co 221/2002-62, ze dne 10. 6. 2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. S., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 12. 2. 2002, čj. 8 C 442/2000-43, o nařízení předběžného opatření, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se převádět předmětné nemovitosti, zřizovat věcná břemena, zastavovat tyto nemovitosti a uzavírat nájemní smlouvy k těmto nemovitostem s tím, že opatření zaniká do 15 dnů ode dne vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel uvádí, že předmětem sporu mezi účastníky je vlastnictví k nemovitostem, s nimiž podnikal L. S. (prvý žalovaný) jako fyzická osoba a které byly vloženy jako nepeněžitý vklad do akciové společnosti S., a.s. (druhý žalovaný - v řízení u Ústavního soudu stěžovatel), kdy manželka L. S. žádá určení, že nemovitosti, s nimiž L. S. podniká, patří do společného jmění manželů S. Stěžovatel je přesvědčen, že předběžné opatření bylo nařízeno v rozsahu, který nuceným způsobem bez jakéhokoliv důkazního či zákonného opodstatnění ukončuje podnikání stěžovatele. Rozhodnutí soudu neřeší situace, aby neplatícím nájemcům mohly být vypovídány nájemní smlouvy a mohly být uzavírány nové v souladu s podnikatelskými potřebami společnosti. Dle názoru stěžovatele není rozhodnutí o předběžném opatření odůvodněno v tom smyslu, že nejsou alespoň osvědčeny skutečnosti, ze kterých vyplývá obava, že výkon rozhodnutí může být ohrožen, respektive že je dána potřeba zatímní úpravy vztahů účastníků, a poukazuje na to, že určovací výrok žaloby nemůže být exekučním titulem. Vlastnická práva žalobkyně, ani skutečnost, že by s nemovitostmi za dobu manželství jakkoliv disponovala, nebyla v řízení osvědčena ani prokázána.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na svých právních závěrech, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že za situace, kdy mezi účastníky probíhá spor, v němž se žalobkyně domáhá určení, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění účastníků, je zřejmé, že stěžovatel se převodem nemovitostí snaží vyhnout případnému výkonu rozhodnutí.
E.S., jako vedlejší účastnice řízení před Ústavní soudem, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že předběžné opatření bylo nařízeno zákonným způsobem, jeho účelem je zamezit stěžovateli v právních úkonech, které by jí, jako spoluvlastnici předmětných nemovitostí, do budoucna podstatně ztížily uplatnění jejích zákonem garantovaných práv. Předmětné nemovitosti, které byly zakoupeny za trvání manželství ze společných prostředků, prvý žalovaný L. S. zcela účelově převedl na společnost S., a.s. (stěžovatele), kterou její manžel L.S. vlastní a jako jediný je oprávněn za ni jednat a zastupovat ji. Dle vedlejší účastnice je popsané jednání vedeno i snahou znemožnit placení výživného na jejich těžce zdravotně postiženého syna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomocí zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvého stupně, který nařídil výše specifikované předběžné opatření. Učinil tak s odůvodněním, že jak bylo nesporně zjištěno, prvý žalovaný L. S. předmětné nemovitosti převedl na obchodní společnost S., a.s., (založenou dne 14. 12. 2000 - tedy po zahájení řízení), přičemž prvý žalovaný působí v této společnosti jako statutární orgán s právem za tuto společnost samostatně jednat a podepisovat. Majetek byl na tuto společnost převeden ještě předtím, než Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2001, čj. 15 Co 128/2001-20, nařídil tomuto prvému žalovanému zdržet se převádění těchto nemovitostí. Městský soud dospěl k závěru, že za této situace, kdy majetek byl převeden po zahájení řízení na obchodní společnost, která je osobně i majetkově propojena s prvým žalovaným, lze po novém majiteli majetku spravedlivě požadovat ve smyslu ust. §76 odst. 2 o.s.ř., aby jí byla uložena povinnost zdržet se dispozic s majetkem. Důvodnost obavy žalobkyně o výkon jejich vlastnických a dispozičních práv přitom soud shledal za osvědčenou již tím, že žalovaný v průběhu řízení převedl majetek na jiný subjekt.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, které při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření dospěly k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání opatření, a zavázaly stěžovatele k zdržení se dispozice s předmětnými nemovitostmi. Stěžovatel přitom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že pro vydání takového rozhodnutí neexistovaly zákonné předpoklady.
Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud ve své předchozí judikatuře (např. rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 488/99, sp. zn. IV.ÚS 115/2000, sp. zn. IV.ÚS 43/94, poslední publikováno pod č. 41 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, Praha, C.H.Beck 1995, s. 27 a násl.) obecně konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah. Možnost vydávat předběžná opatření obdobného charakteru jako v posuzovaném případě tedy nezasahuje definitivně do práv účastníků na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžná a dočasná, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. I na rozhodnutí o vydání předběžných opatření však jsou kladeny požadavky, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu. Tyto požadavky spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 o.s.ř., v daném případě rovněž §76 odst. 2 o.s.ř.
Dle ust. §74 o.s.ř. odst. 1 může být předběžné opatření nařízeno, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Dle ust. §76 odst. 2 o.s.ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku řízení, lze-li to na něm spravedlivě žádat. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soudy odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. posoudily potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedly, jaké okolnosti a důkazy (zejména to, že prvý žalovaný v průběhu řízení převedl majetek na jiný subjekt) je k tomuto rozhodnutí vedly. Z okolností případu pak vyplývá, že ochrana poskytnutá žalobkyni z titulu napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatele. (Zákon v ust. §77 o.s.ř. umožňuje i zrušení, příp. zánik, předběžného opatření). Je třeba vzít v úvahu, že při vydávání předběžných opatření musí být respektována ústavní pravidla ochrany toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, avšak tato ochrana nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, neboť smyslem a účelem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně důvodů předběžného opatření, spočívajících v ohrožení výkonu rozhodnutí a to, že v řízení o určovací žalobě nelze na základě určovacího výroku vést výkon rozhodnutí, Ústavní soud dodává, že i když na základě podaného návrhu na určení nemůže být bez dalšího provedeno exekuční řízení, v tomto řízení však může dojít k vytvoření podmínek pro exekuci založenou jiným exekučním titulem, která by mohla být bez nařízení předběžného opatření zmařena, nehledě k tomu, že z kontextu odůvodnění rozhodnutí městského soudu lze dovodit, že k nařízení předběžného opatření vedla především potřeba zatímní úpravy vztahů účastníků, kdy byla osvědčena důvodnost obavy o výkon vlastnických a dispozičních práv žalobkyně a současně po novém nabyvateli majetku bylo možné spravedlivě požadovat zdržení se dispozic s majetkem.
Z výše uvedeného je patrné, že obecné soudy řádně zvážily důvody pro vydání předběžného opatření, jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen ze zpochybnění důvodů pro nařízení předběžného opatření a v podstatě z pouhého nesouhlasu se závěry soudu, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením pak nelze již z podstaty věci považovat za zásah do ústavně chráněného práva podnikat, zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených základních práv Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal, a sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudu, není důvodem ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu
.