ECLI:CZ:US:2003:4.US.675.01
sp. zn. IV. ÚS 675/01
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 675/01 ve věci ústavní stížnosti RNDr. M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 3. 10. 2001 sp. zn. 30 Ca 309/99 a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, z 16. 8. 1999 č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be , jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vydání nemovitostí.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3.10.2001 č. j. 30 Ca 309/99-18 a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, z 16.8.1999 č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be, jimiž bylo rozhodnuto o její žádosti na vydání nemovitostí nacházejících se v kat. úz. Č. V návrhu na zahájení řízení namítala, že soud i správní orgán nerespektovaly principy zákonného procesu a porušily tak zejména čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka uvedla, že je vnučkou původního vlastníka nemovitostí, které byly zkonfiskovány. Svůj restituční nárok odvozovala od §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., a dokládala, že původní vlastník zemřel 11. 4. 1950 a již nemohl opětovně požádat o vrácení čs. občanství. Uvedla, že podle jejího názoru byly u původního vlastníka dány vyprošťovací podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Jeho žádost o vrácení čs. občanství byla zamítnuta, avšak pouze z toho důvodu, že jeho manželka již zemřela, a tudíž její čs. občanství ve prospěch manžela nelze navrátit ze zákona.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení formuloval názor, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, soud se zabýval všemi důvody uvedenými v opravném prostředku, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil. Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nové skutečnosti, odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, pouze odkázal na odůvodnění výroku svého rozhodnutí a navrhl jeho potvrzení.
Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne 28. 8. 2002 vzdal svého vedlejšího účastenství, další vedlejší účastník, L. České republiky, na výzvu k vyjádření nereagoval, Statek K., s. p., byl údajně zrušen.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 309/99, spisového materiálu Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika splnění zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku. Podáním ze dne 8. 12. 1992 uplatnila restituční nárok dcera původního vlastníka a uvedla, že nemovitosti byly konfiskovány zřejmě podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dále tvrdila, že otec se neprovinil proti čs. státu a nabyl zpět občanství. Protože zemřel, nastupuje do postavení oprávněných osob ona jako jediná oprávněná osoba. V průběhu řízení vstoupila do jejích práv stěžovatelka jako její dědička. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí vydal 16. 8. 1999 rozhodnutí č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be, v němž rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí dotčených nemovitostí, neboť zjistil, že původnímu vlastníkovi nebylo navráceno čs. občanství (viz rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 14. 2. 1948). Dospěl proto k závěru, že nejsou splněny podmínky uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a tudíž ani jeho dcera ani stěžovatelka se nestaly oprávněnými osobami. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka návrh na přezkoumání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze 3. 10. 2001 č. j. 30 Ca 309/99-18 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se zaměřil na splnění podmínek pro restituci a zabýval se také tvrzenou analogií se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 50/93; svoje zjištění shrnul do závěru, že pro restituci nebyly naplněny zákonné podmínky.
Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro tyto právní předpisy je typické - kromě jiného - určení subjektivních a objektivních podmínek, jejichž kumulativní naplnění je nezbytným předpokladem pro navrácení majetkových práv. Stanovené subjektivní podmínky determinují jak oprávněnou osobu, tak osobu povinnou, přičemž je nutno u oprávněných osob odlišit osobu, jíž svědčí primární restituční nárok, a osobu, která svůj nárok odvozuje od právního předchůdce, v první řadě vždy od původního vlastníka.
V posuzovaném případě vymezuje §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobu tak, že jí je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát (pozn. původně tvořil další podmínku i trvalý pobyt oprávněné osoby na území ČSFR). Teprve v případě smrti nebo prohlášení této osoby za mrtvou, stávaly se oprávněnými osobami další fyzické osoby, které musely splňovat subjektivní podmínky stanovené pro ně samotné (státní občanství, původně též trvalý pobyt) - srov. §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., v původním znění, či §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 192/94 (usnesení ze 13. 12. 1994 - Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 2, str. 265). Dospěl v ní k závěru, že pokud u původního vlastníka nemovitostí není splněna základní restituční podmínka uvedená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., totiž státní občanství, nelze splnění této podmínky zhojit tím, že občanství nabyla zpět stěžovatelka; zmírnění následků některých dalších majetkových křivd podle §1 tohoto zákona je totiž nepodmíněně vázáno na splnění již uvedené základní podmínky. Na tomto zjištění nemá důvod Ústavní soud měnit nic ani v posuzovaném případě. Jestliže nedošlo k obnovení státního občanství původního vlastníka, nemůže skutečnost, že jeho dcera, příp. i vnučka splňují speciální subjektivní podmínky stanovené pro osoby odvozující restituční nárok od původního vlastníka, vést k důvodnosti restitučního nároku. Podstatné je, že stěžovatelka nesplňuje subjektivní podmínky v jejich komplexu, protože původní vlastník nesplnil subjektivní podmínky určené pro jeho osobu. K tomu Ústavní soud dodává, že odhlédnutí od podmínek stanovených pro původního vlastníka by vedlo až k nerovnosti oprávněných osob, protože by mohlo zvýhodnit právní nástupce původních vlastníků nesplňujících stanovené podmínky, a to v případě, že již zemřeli nebo byli prohlášeni za mrtvé.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.