ECLI:CZ:US:2003:4.US.681.01
sp. zn. IV. ÚS 681/01
Usnesení
IV. ÚS 681/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MF, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2077/2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2077/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 28 Co 197/96, potvrzující rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 2. 1996, sp. zn. 6 C 101/96, a to pro nesprávné právní posouzení věci, které ve svých důsledcích, podle jeho názoru, znamená porušení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakož i odepření zákonem daného práva ve spojení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v podstatě i odepření ochrany majetku státu ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. V odůvodnění návrhu na zahájení řízení stěžovatel popsal průběh řízení u obecných soudů, v němž se domáhal úhrady dražební jistoty ve smyslu zák. č. 427/1990 Sb. V průběhu řízení byla vznesena námitka promlčení, soudy k ní přihlédly a žalobu zamítly. Stěžovatel polemizuje s právním názorem obecných soudů, které při posuzování účinků promlčení aplikovaly občanskoprávní regulaci. Namítá, že pokud Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že mezi státem a bankou (v řízení jako druhou žalovanou), vznikl vztah na základě předpisů o malé privatizaci, mohl zánik vztahu uplynutím doby posuzovat opět jen podle těchto předpisů. A poněvadž v nich nejsou žádná ustanovení o promlčení, znamená to, že se práva z těchto předpisů vznikající nepromlčují.
Nejvyšší soud ČR považuje názor o nepromlčitelnosti nároku stěžovatele za neudržitelný. Uvádí, že pokud zvláštní předpis určitá ustanovení neobsahuje, je nutno aplikovat obecnou úpravu v právním předpise obecné povahy. Takovým předpisem je v daném případě občanský zákoník, protože jde o majetkový vztah a není to vztah obchodněprávní. Za takové situace by nepromlčitelnost nároku musela být stanovena zvláštním právním předpisem. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Č., se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní stížnost není důvodná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 10/96, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří polemika s právními názory obecných soudů ohledně promlčení subjektivních majetkových práv. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zaujímá stanoviska, která evidentně nekorespondují respektovaným závěrům právní doktríny i soudní praxe. Toto zjištění se týká především dvou oblastí: obecnosti úpravy promlčení v obč. zákoníku a vztahu promlčení a prekluze. Je pravdou, že s regulací promlčení se lze setkat v řadě právních odvětví, příp. v jednotlivých právních předpisech. Při posuzování jejich vztahu ke komplexní úpravě promlčení zařazené do obč. zákoníku je třeba vzít v úvahu hierarchickou stavbu právních odvětví i právních předpisů a přiznat občanskoprávní regulaci obecnou povahu. To konkrétně znamená, že předmětem promlčení jsou veškerá majetková (soukromoprávní) práva, bez ohledu na to, zda jejich úprava je zařazena do občanského zákoníku nebo speciálního právního předpisu, pokud nejsou vyloučeny z promlčení buď obecnou úpravou nebo zvláštními předpisy. Pokud speciální soukromoprávní předpis neobsahuje žádnou úpravu promlčení, neznamená to, že promlčení práv z majetkových vztahů upravených tímto předpisem je vyloučeno, ale že se režim promlčení těchto majetkových práv plně řídí úpravou zařazenou do obč. zákoníku. Argumentace týkající se nabytí vlastnického práva, včetně odvolání se na rozhodnutí R 64/95, není použitelná. Vždyť i nabytí vlastnického práva za podmínek stanovených zákonem č. 427/1990 Sb., představují nabytí v souladu s občanskoprávní regulací (§132 odst. 1 obč. zákoníku). Není pravdou, že jak promlčení, tak prekluze znamenají zánik práva (str. 6 ústavní stížnosti). Ve spojení se správným závěrem, že zánik práva uplynutím doby musí být v předpise výslovně stanoven (str. 6 dole a str. 7 nahoře ústavní stížnosti), dospívá stěžovatel k dalším omylům. Zánik práva musí být výslovně právním předpisem stanoven, ale to platí pouze o prekluzi. Promlčení je také jedním z právních následků marného uplynutí doby, avšak samotné uplynutí promlčecí doby vede pouze ke vzniku práva dlužníka vznést námitku promlčení. Teprve ve druhé fázi, tj. uplatněním námitky promlčení, nastupují "vlastní" účinky promlčení, které však znamenají pouze ztrátu nároku, nikoliv samotného subjektivního práva trvajícího nadále. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu ČR, zařazenou do odůvodnění napadeného rozsudku (zejména str. 5 dole), a závěry Krajského soudu v Brně, formulované v jeho rozsudku (str. 4 a 5), za věcně správné.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu