ECLI:CZ:US:2003:4.US.684.02
sp. zn. IV. ÚS 684/02
Usnesení
IV. ÚS 684/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. K. P., zastoupeného Z. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 12 Co 123/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2002, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2002, sp. zn.
12 Co 123/2002. Uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovatelem dohodu
o vydání specifikovaných nemovitostí v obci Plzeň dle zákona č. 87/1991 Sb. Ve věci bylo rozhodováno vícekrát, přičemž obecné soudy dospěly k názoru, že stěžovatel není oprávněnou osobou.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení mělo dojít zejména tím, že obecné soudy řešily jeho věc v rozporu s hmotným právem a nepřihlédly ke všem v řízení zjištěným a uplatněným skutečnostem, zejména nerespektovaly pravomocné rozhodnutí soudu o přijetí dědické přihlášky jeho otce.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti napadenému rozsudku podal současně dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 4. 6. 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj.
28 Cdo 2370/2002-179, kterým bylo dovolání odmítnuto
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy, a to za situace, kdy ve věci rozhodovaly obecné soudy všech stupňů. Stěžovatel v podstatě usiluje o to, aby Ústavní soud přezkoumal hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy a na základě vlastního zhodnocení listinných důkazů dospěl
k právnímu závěru pro stěžovatele příznivějšímu. Taková role však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích řádně, logickým a přesvědčivým způsobem vyrovnaly. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající
z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr
o tom, že nárok stěžovatele není po právu. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením práva na spravedlivý proces každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2003