ECLI:CZ:US:2003:4.US.695.02
sp. zn. IV. ÚS 695/02
Usnesení
IV. ÚS 695/02
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, čj. 20 Co 265/2001-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatel uvádí, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, neboť vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí žalovaného na náhradu škody nebylo řádně doručeno, nemohlo dojít ani k prekluzi jeho nároku podle zákona č. 58/1969 Sb. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 6 C 623/99 Okresního soudu ve Znojmě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu vůči žalované České republice nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena rozhodnutím o vazbě a pobytem ve vazbě, když v této trestní věci skončilo řízení posléze tím, že byl zproštěn obžaloby. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 13. 4. 2001, čj. 6 C 623/99-31, žalobu zamítl s odůvodněním, že v projednávané věci došlo k prekluzi stěžovatelova nároku. Jak ve svém rozhodnutí podrobně konstatoval okresní soud, nabylo zprošťující rozhodnutí právní moci dne 10. 12. 1997 a tímto dnem začala běžet jednoroční promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody uvedená v ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb. Protože ke dni 7. 5. 1998 byl nárok předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti, ve smyslu §22 odst. 3 citovaného zákona, po dobu jeho předběžného projednání, tj. po dobu od 7. 5. 1998 do 25. 9. 1998, promlčecí doba neskončila a uplynula teprve dnem 29. 4. 1999. Žaloba podaná u soudu teprve dne 27. 5. 1999 byla tedy podána již po uplynutí zákonné promlčecí lhůty. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho zjištěními a závěry.
Jádrem projednávané věci je otázka, zda stěžovateli bylo sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 9. 1998, odmítající jeho nárok, doručeno způsobem předpokládaným v ustanovení §24 odst. 2 správního řádu (před jeho novelou). Podle názoru Ústavního soudu není pochyb o tom, že tato úprava doručování zakládá v případě, kdy byly splněny všechny zákonem předepsaným způsobem stanovené podmínky, fikci doručení. Fikce je v takovém případě paradoxně prostředkem posilujícím právní jistotu, neboť jinak by v těchto případech panovala bez jakéhokoli časového omezení právní nejistota. Podmínky vyžadované citovaným ustanovením byly i podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť, jak vyplývá z obsahu inkriminované doručenky, k doručování stěžovateli došlo dne 21. 9. 2000, kdy stěžovatel na adrese v Š. nebyl zastižen, a proto mu zde byla ponechána výzva k náhradními doručení na 22. 9. 2000 a teprve posléze byla zásilka uložena. Námitka promlčení stěžovatelem uplatňovaného nároku je tedy i podle názoru Ústavního soudu důvodná, a to i v případě, že se vezme v úvahu stavění promlčecí lhůty uvedené v ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb.
Všechna tato zjištění a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu