ECLI:CZ:US:2003:4.US.697.02
sp. zn. IV. ÚS 697/02
Usnesení
IV. ÚS 697/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti PhDr. A. H., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 11. 7. 2002, čj. 22 Cdo 919/2001-80, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2000, čj. 13 Co 466/98-66, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 1998, čj. 9 C 326/96-46, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku krajského soudu, potvrzujícímu rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby na určení, že matka stěžovatele, J. O., byla ke dni smrti vlastnicí předmětných pozemků.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení se domáhal určení, že smlouvy o převodu předmětných pozemků na stát podepsané jeho matkou jsou neplatné, neboť strana prodávající není označena způsobem, ze kterého by vyplývalo, že se jedná o existující fyzickou osobu. Jednu ze smluv uzavřených dne 11. 8. 1988 totiž podepsala jeho matka jako J. O., druhou smlouvu z téhož dne jako J. O. a další smlouvu ze dne 23. 1. 1988 opět jako J. O., ačkoliv na základě rozhodnutí Městského úřadu v Prostějove ze dne 8. 11. 1985 jí byla povolena změna křestního jména na K., kterým se označovala až do roku 1992, kdy jí základě rozhodnutí Městského úřadu v Prostějove ze dne 9. 3. 1992 byla povolena změna křestního jména K. na J. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, dle kterých nesprávné označení prodávajícího ve smlouvách v křestním jméně samo osobě neplatnost těchto smluv nezakládá, protože žádný předpis nestanoví, jakým konkrétním způsobem má být fyzická osoba označována v občanskoprávních vztazích a další údaje sloužící k její identifikaci nevzbuzují pochybnosti. Stěžovatel namítá, že soudy zcela pominuly ustanovení §1 odst. zák. č. 55/1950 Sb., který ukládá, jakým způsobem mají být fyzické osoby označovány a jak mají vystupovat. Nejvyšší soud ČR pak dostatečně neobjasnil použitelnost výkladových stanovisek ohledně vad v označení právnické osoby i na osoby fyzické. Fyzickou osobu nelze dle názoru stěžovatele ani identifikovat dle rodného čísla, které je upraveno podzákonnou normou, a má pouze evidenční statisticko-ekonomický význam.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 9 C 326/96, Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR, shodně jako soudy obou stupňů, dospěl k závěru, že skutečnost, že subjekt, který učinil právní úkon, nebyl zcela správně označen, zůstává bez právních následků pro právní úkon, pokud další údaje sloužící k identifikaci subjektu nevzbuzují pochybnosti o jeho identitě. Nesprávné křestní jméno prodávající, uvedené ve smlouvách z roku 1988, které je ve shodě se jménem, které matka stěžovatele nesla do roku 1985, popřípadě jiným tvarem tohoto jména, nemohlo způsobit neplatnost předmětných smluv. Ustanoveními občanského zákoníku nejsou obligatorně stanoveny náležitosti vymezující fyzické osoby jako subjekty občanskoprávních vztahů. Nejvyšší soud rovněž poukázal na svou dosavadní judikaturu, dle které vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě její neplatnost, pokud lze z obsahu celého právního úkonu, popřípadě okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Na uvedeném nemůže nic změnit ani ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 55/1950 Sb., o užívání jména a příjmení, dle kterého má občan užívat jméno a příjmení, kterými je zapsán v matrice.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomocí zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně posouzení platnosti předmětných smluv z důvodů jejich údajné neurčitosti, zapříčiněné nesprávným označením kupující strany, kdy stěžovatel uvádí tytéž námitky, kterými argumentoval v řízení u obecných soudů, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak je uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, uvedly, na základě jakých skutečností k svým závěrům dospěly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy ve věci aplikovaly. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele uvedeného v ústavní stížnosti je zřejmé, že soudy se zabývaly závazností ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 55/1950 Sb. a Nejvyšší soud ČR zdůvodnil, z jakých důvodů považuje závěry vyslovené ve své předchozí judikatuře za aplikovatelné na projednávanou věc.
Za situace, kdy je nesporné, že kupní smlouvy skutečně podepsala matka stěžovatele, která nikdy v tomto ani v předchozích "restitučních řízeních" netvrdila, že by fakticky jako fyzická osoba smlouvy neuzavřela (tuto skutečnost uvádí stěžovatel i v ústavní stížnosti), a podle ust. §34 obč.zák je právním úkonem projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, a dle ustanovení §35 obč. zák. platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, nelze hodnotit právní závěry obecných soudů jako závěry, které by bylo možno považovat za rozporné se zákonem, či dokonce za závěry vybočující z mezí ústavnosti. S ohledem na přiléhavé a podrobné zdůvodnění obsažené v odůvodnění všech napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za nadbytečné se k samotné věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o právo chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ve shodě se svou dosavadní judikaturou dodává, že toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. O skutečnosti, že toto právo nebylo stěžovateli upřeno, svědčí již samotný fakt, že jeho věc byla projednána soudy obou stupňů a rovněž jeho dovolání bylo věcně projednáno Nejvyšším soudem ČR.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaného článku Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu