ECLI:CZ:US:2003:4.US.705.01
sp. zn. IV. ÚS 705/01
Usnesení
IV. ÚS 705/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R.J., zastoupeného Mgr. R.S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2001, čj. 2 To 95/2001-863, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2001, čj. 32 T 9/2000-670, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi, resp. postupem jejich vydání předcházejícím, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces a obhajobu chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k dotčení na označených právech mělo dojít tím, že k hlavnímu líčení v jeho trestní věci, konaném ve dnech 9. - 11. ledna 2001 před Krajským soudem v Ostravě, nebyl řádně předvolán, když se o jeho konání dověděl až dne 9. ledna 2001, těsně před jeho zahájením. V této souvislosti namítl, že soud prvého stupně zkonstatoval, že "lhůty byly zachovány" a o souhlas s konáním hlavního líčení jej nepožádal. Samotné předvolání k hlavnímu líčení mu bylo doručeno 23. ledna 2001.
Z uvedeného plyne, že mu nebyla poskytnuta zákonem stanovená pětidenní lhůta pro přípravu k hlavnímu líčení (§198 odst. 1 tr. řádu), přičemž nebyl předem ani vyrozuměn o termínu jeho konání, v čemž spatřuje porušení práva na řádnou obhajobu, a v konečném důsledku tedy i práva na spravedlivý proces. Poněvadž byl do sídla Krajského soudu v Ostravě přeeskortován, aniž by věděl, proč se tak děje, když současně bylo proti němu vedeno i další trestní stíhání v jiné věci, nemohl se na předmětné hlavní líčení řádně připravit, a to především ohledně vlastního vyhodnocení provedených důkazů, zvážení případných návrhů na provedení důkazů dalších, jakož si rovněž nemohl připravit závěrečnou řeč a závěrečné slovo.
Provedeným trestním řízením se tak cítí být dotčen ve svém právu na poskytnutí dostatečného času k přípravě obhajoby, neboť obecné soudy dle jeho přesvědčení nerespektovaly imperativ plynoucí z dikce ust. §198 odst. 1 tr. řádu, stanovícího, že "den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá".
Jím namítané a popsané pochybení neodstranil k podanému odvolání, které směřovalo i do merita věci, ani Vrchní soud v Olomouci, a proto se domáhá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů obou stupňů nálezem zrušil.
Z připojeného spisu, sp. zn. 32 T 9/2000, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, jejž si vyžádal, jakož i příloh ústavní stížnosti, Ústavní soud mj. zjistil, že uvedenými procesními námitkami se zabýval k podanému odvolání stěžovatele již Vrchní soud v Olomouci.
Ve vztahu k těmto výhradám stěžovatele v odůvodnění usnesení ze dne 28. srpna 2001, čj. 2 To 95/2001-863, Vrchní soud v Olomouci uvedl, že první hlavní líčení v trestní věci stěžovatele po nápadu obžaloby se konalo ve dnech 29. 8. - 1. 9. 2001, přičemž lhůta pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení byla v daném případě zachována. Pokud pak došlo k následným odročením hlavního líčení za účelem provedení dalších důkazů majících podstatný význam pro ustálení skutkového stavu, byl jim stěžovatel přítomen, když hlavní líčení, konané dne 19. 12. 2000, bylo odročeno na 29. 12. 2000, přičemž stěžovateli bylo známo, co bude předmětem dokazování v takto odročeném hlavním líčení, a to výslech svědka K. K tomuto hlavnímu líčení nebyl stěžovatel v důsledku pochybení eskortní služby předveden a aniž by došlo k provedení jakéhokoliv důkazu, bylo toto hlavní líčení za přítomnosti obhájce stěžovatele odročeno na 9. 1. 2001, kdy byl taktéž uvedený důkaz proveden. Ke všem ostatním provedeným důkazům měl stěžovatel možnost se bezprostředně vyjádřit.
Odvolací soud konstatoval, že ust. §198 odst. 1 tr. řádu potom vyžaduje lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení, jak vyplývá z kontextu jeho dikce, pouze ve vztahu k prvnímu hlavnímu líčení, dále při odročení hlavního líčení z důvodu upozornění na možnost přísnější právní kvalifikace nebo v případech, koná-li se hlavní líčení poté, co dřívější rozhodnutí soudu ve věci vydané bylo zrušeno v řízení o odvolání, ke stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na povolení obnovy řízení. Pětidenní lhůtu k přípravě není tudíž třeba zachovávat, dojde-li k odročení hlavního líčení ve smyslu ust. §219 odst. 1 tr. řádu, jak tomu bylo i v případě stěžovatele. Co se tedy namítané absence lhůty pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení týče, nemá tato argumentace stěžovatele, dle názoru soudu, oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Na těchto právních závěrech posléze setrval účastník řízení i ve svém vyjádření k podanému návrhu, v němž současně poukázal na to, že jsou v souladu s ustáleným výkladem ust. §198 odst. 1 tr. řádu, a proto neshledal, že by v daném případě došlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani posuzovat jejich právní závěry.
Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata, odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.
Z připojeného spisu obecného soudu se podává, že stěžovatel převzal předvolání k hlavnímu líčení, konanému ve dnech 29. 8. - 1. 9. a 5. 9. 2000, dne 19. 7. 2000 (č.l. 493). Lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu k hlavnímu líčení tak byla evidentně zachována. Toto hlavní líčení bylo odročeno na 17. - 20. 10. 2000, což vzali (tehdy) obžalovaní, tj. i stěžovatel, na vědomí s tím, že již nebudou písemně obesíláni (č.l. 583). Hlavní líčení bylo následně odročeno na 14. - 16. 11. 2000 s totožným způsobem vyrozumění (č.l. 598). Poté se stejnou formou vyrozumění na 19. - 20. 12. 2000 (č.l. 613) a obdobně posléze na 29. 12. 2000 (č.l. 631). Jelikož tentokráte nedošlo k předvedení stěžovatele k hlavnímu líčení ze strany V., bylo hlavní líčení, kterému byl přítomen obhájce stěžovatele, odročeno na 9. 1. 2001 (č.l. 638). Na témže listu spisu obecného soudu je zaznamenán pokyn, aby předvolání k takto odročenému hlavnímu líčení bylo zasláno též stěžovateli. Uvedené předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 23. 1. 2001 (č.l. 862). U tohoto hlavního líčení, jemuž byl stěžovatel přítomen, byla čtena i výpověď svědka K. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, jelikož se jeho osobní účast nepodařilo zajistit (č.l. 649).
Při těchto nesporných procesních skutkových okolnostech stěžovatel namítá nedodržení podmínek předvídaných ust. §198 odst. 1 tr. řádu, konkrétně poskytnutí minimálně pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení, pokud nejsou splněny předpoklady dále v uvedeném ustanovení vyjmenované. Ústavní soud se ztotožňuje stran výkladu tohoto ustanovení, jež je označeno marginální rubrikou "Nařízení hlavního líčení", se shora uvedenou interpretací obecného soudu, když je současně nepochybné, že k prvnímu hlavnímu líčení v jeho trestní věci byl stěžovatel předvolán tak, že citovaná minimální lhůta, coby nezbytný požadavek řádně vedeného trestního řízení ve stadiu řízení před soudem, byla zachována (viz výše). Ustanovení §219 nadepsané jako "Odročení hlavního líčení" již lhůtu alespoň pěti pracovních dnů k přípravě na odročené hlavní líčení neobsahuje.
Tento výklad je rovněž v souladu nejen se soudní judikaturou, nýbrž i doktrína zaujímá ohledně posuzované otázky shodné stanovisko (srov. Š.P., K.V., B.J., P.F.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 4. vydání, Praha, C. H. B. 2002, str. 1288; N.F., R.M. a kolektiv: Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář)., 2. doplněné vydání, E., Praha, 2002, str. 1079). Pro úplnost se dodává, že obdobné závěry vyslovil Ústavní soud i v usnesení ve věci, sp. zn. II. ÚS 615/2000, ze dne 13. 11. 2001.
Poněvadž Ústavní soud vzhledem k řečenému namítané porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele neshledal, návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu