ECLI:CZ:US:2003:4.US.725.02
sp. zn. IV. ÚS 725/02
Usnesení
IV. ÚS 725/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. E. R., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 7. 2002, č. j. 14 Nt 124/2000-54, a rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, č. j. 10 To 340/2002-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Okresní soud Praha - západ zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho prospěch, neboť pro něj neshledal důvody podle §278 trestního řádu. V původním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 14 T 141/96 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 205/97 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. Usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 27. 1. 1998 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím. Následně bylo usnesením Okresního soudu Praha - západ rozhodnuto, že se na původní rozhodnutí vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 podle čl. II odst. 2 písm. a). Stěžovatel nicméně podal návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch s tím, že uvádí nové skutečnosti a důkazy. Těmito měly být podrobný chorobopis stěžovatele, trestní oznámení, která v rozhodnou dobu podával, neúplnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a skutečnost, že je rumunské národnosti a nechápal tedy přesně obsah policejní protokolace. Okresní soud Praha - západ však konstatoval, že tyto důkazy byly známy již v původním řízení, resp. že tyto nedostatky bylo možné již v původním trestním řízení zhojit.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti uvedenému rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ (č. j. 14 Nt 124/2000-54). Odvolací soud přezkoumal správnost výroku uvedeného rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, avšak stížnost důvodnou neshledal. Znovu uvedl, že stěžovatelovy požadavky na doplnění dokazování jsou jen opakováním návrhů, které učinil dříve; nejde tedy o důkazy, které by vyšly najevo nově až po právní moci odsuzujícího rozsudku. Řada z navržených důkazů byla provedena již původním řízení a další jsou dle odvolacího soudu zcela nepodstatné. Stěžovatel tedy v návrhu na obnovu řízení zpochybňoval důkazy provedené v původním trestním řízení, neuvedl však žádnou novou skutečnost, která by nebyla v původním řízení známa.
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí, jimiž dle jeho názoru bylo zasaženo do jeho základních práv, založených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukázal na okolnosti, za nichž probíhalo vyšetřování o jeho vině z ublížení na zdraví bývalé manželce, na důkazy provedené v řízení o náhradě škody a uvedl, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil a škodu tak bývalé manželce nezpůsobil. V návrhu dále popsal jednání žalobkyně, jehož se, podle tvrzení navrhovatele, dopouštěla vůči němu, její požívání alkoholu a drog a uvedl, že mu v odvolacím řízení nebyla dána žádná možnost k tomu, aby se bránil. K porušení práv zaručených Listinou mělo dojít zejména tím, že již při samotném počátku trestního řízení byl stěžovatel zastrašován a při jeho prvním výslechu nebyl přítomen právní zástupce. Dále stěžovatel údajně neměl možnost uplatnit své právo na obhajobu, neboť byl soudem okřikován. Rovněž nebyl předložen důkaz navrhovaný stěžovatelem, totiž rentgenové snímky na údajná zranění. Tato procesní pochybení obecných soudů nebyla napravena ani obnovou řízení, kdy soud další řízení odmítl, přestože stěžovatel se dožadoval řádného hodnocení důkazů a možnosti uplatnit všechny své námitky.
Ústavní soud především konstatuje, že, jak bylo v jeho judikatuře mnohokrát opakováno, mu nepřísluší dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a že je do ní oprávněn zasáhnout pouze tehdy, dojde-li k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost shledává zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí týkající se návrhu na povolení obnovy řízení, považuje Ústavní soud všechny námitky, týkající se nedostatků v původním řízení, za zcela irelevantní. V podstatě tedy lze ústavní stížnost redukovat na tvrzení, že nepovolením obnovy řízení došlo k porušení základních práv stěžovatele, avšak stěžovatel toto své tvrzení žádným způsobem nedokládá. Neuvádí například, jaké existují nové skutečnosti či důkazy, které vyšly najevo nově po právní moci odsuzujícího rozsudku, a které by obecné soudy opomenuly. Ústavnímu soudu poté, co přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti, nezbývá než konstatovat, že k zásahu do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, napadenými rozhodnutími nedošlo a proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut ( ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu