ECLI:CZ:US:2003:4.US.734.02
sp. zn. IV. ÚS 734/02
Usnesení
IV. ÚS 734/02
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti D., a. s., zastoupené JUDr. J. G., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2002, čj. 22 Ca 157/2002-37, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, čj. 6765/140/2001, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 20. 8. 2001, čj. 89317/01/398960/4470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím správních orgánů o uložení daňového penále na dani z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 661,- Kč a rozsudku správního soudu zamítajícímu žalobu na přezkoumání těchto správních rozhodnutí, stěžovatelka tvrdí, že jimi byly porušeny ústavně právní povinnosti zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka vytýká správním orgánům ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení §32 odst. 2 písm. g) a §32 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a poukazuje na to, že jejich rozhodnutí byla opatřena otisky razítek o průměru 34 mm, což nesplňuje nárok na provedení řádného úředního razítka co se týče velikosti jeho průměru (20 mm, 25 mm nebo 36 mm). Pro absenci otisku řádného úředního razítka jako jedné ze základních náležitostí rozhodnutí tak považuje taková rozhodnutí za neplatná, resp. nicotná. K podstatě věci samé pak uvádí, že nesouhlasí s tím, aby byla sankčně stíhána za bývalého dlužníka, který včas nesplnil svoji daňovou povinnost. Zastává názor shodný s názorem vyjádřeným v rozsudku jiného správního soudu, podle kterého je daňové penále majetkovou sankcí, která nemá být namířena proti jinému subjektu než tomu, který daňovou povinnost nesplnil řádně a včas. Stěžovatelka nevidí žádný důvod pro to, aby byla sankcionována za delikt, který nespáchala, a tvrdí, že orgány veřejné moci pochybily, když při výkladu ustanovení zákona o správě daní a poplatků nešetřily ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny podstatu a smysl jejích základních práv, když ji bez jejího zavinění postihli finančním trestem za jednání jiného subjektu v době, kdy stěžovatelka předmětnou nemovitost nevlastnila a nemohla žádným způsobem ovlivnit jednání původníka vlastníka, daňového dlužníka. Přenos sankce z pachatele deliktu na stěžovatelku je dle jejího názoru nepřípustný a rovná se faktickému vyvlastnění bez náhrady. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost rozhodnutí finančního ředitelství i v tom, že tento orgán uvedl, že nedoplatek původního vlastníka nemovitosti byl na stěžovatelku převeden rozhodnutím správce daně o stanovení daně k úhradě, když tato povinnost vyplývala přímo ze zákona. Správní soud však tuto vadu posoudil jako nemající vliv na zákonnost rozhodnutí (§250i odst. 3 o.s.ř.), s čímž stěžovatelka nesouhlasí, neboť jak zákon o správě daní a poplatků, tak i Listina a Ústava ČR vyžadují výkon státní moci v souladu se zásadou legality. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Finančního úřadu v Šumperku, vedeného k ústavní stížností napadenému rozhodnutí, jakož i ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 157/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se na základě kupní smlouvy ze dne 6. 8. 1999 stala vlastníkem nemovitostí ve smlouvě konkrétně uvedených, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 26. 8. 1999. Protože bývalý vlastník nemovitostí nesplnil zcela svoji daňovou povinnost za rok 1998 a 1999, rozhodnutím ze dne 2. 8. 2001, čj. 85211/01/398960/4462, správce daně s odkazem na ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění platném k 31. 12. 2000, uložil stěžovatelce povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního poplatníka ve výši 3 378,- Kč a následně platebním výměrem ze dne 20. 8. 2001, čj. 89317/01/398960/4470, jí předepsal penále na dani z nemovitostí za nezaplacený daňový nedoplatek původního vlastníka za zdaňovací období roku 1998 ve výši 661,- Kč.
Stěžovatelka podala proti tomuto platebnímu výměru na penále odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. 2. 2002, čj. 6765/140/2001, zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního vlastníka přešla dnem 1. 1. 2000 na stěžovatelku dle ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí, a protože tento zákon neupravuje otázku daňového nedoplatku, vycházel správce daně ze zákona o správě daní a poplatků, podle jehož ustanovení §58 se příslušenstvím daně rozumí i penále. Protože příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak (což neučinil), správce daně postupoval správně, zahrnul-li do daňového nedoplatku nejen dlužnou daň, ale i penále.
Žalobu stěžovatelky podanou podle hlavy druhé části páté o.s.ř., v tehdy platném znění, Krajský soud v Ostravě zamítl. Nezabýval se námitkami vztahujícími se k rozhodnutí o stanovení daně k úhradě ze dne 2. 8. 2001, kteréžto rozhodnutí bylo napadeno samostatnou žalobou a soud se těmito námitkami zabýval v jiném řízení. (Pozn.: Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že tomu tak bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Ca 126/02, ústavní stížnost proti zamítajícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2002, čj. 22 Ca 126/02-34, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16.1. 2003, sp. zn. III.ÚS 727/02.) Krajský soud považoval za nedůvodnou námitku, že v případě přechodu daňové povinnosti z titulu ručení se daňovým nedoplatkem rozumí pouze daň bez příslušenství, tj. bez penále, a vyložil, že ve stěžovatelčině případě nejde o závazek ručitele ve smyslu akcesorického závazku existujícího vedle povinnosti daňového dlužníka, ale o zánik daňové povinnosti původního daňového dlužníka a povinnost úhrady daňového nedoplatku v důsledku ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí novým vlastníkem nemovitostí. Podle krajského soudu ze znění tohoto ustanovení nevyplývá vyloučení použití ustanovení §58 zákona o správě daní a poplatků, tedy, že příslušenství (penále) nesleduje osud daně, a proto pojem daňový nedoplatek je třeba vykládat v souvislosti s s citovaným ustanovením zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud tak potvrdil, že stěžovatelce vznikla od 1. 1. 2000 povinnost uhradit daň včetně penále, a to v důsledku zákonné úpravy platné do 31. 12. 2000. Pokud finanční ředitelství ve svém rozhodnutí uvedlo, že tato povinnost byla na stěžovatelku převedena rozhodnutím správce daně, krajský soud toto pochybení vyhodnotil jako vadu nemající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto k ní nepřihlédl. Krajský soud rovněž neuznal za důvodné námitky týkající se nicotnosti napadených správních rozhodnutí z důvodu požadavků na otisk úředního razítka. Připustil, že otisk úředního razítka má nesprávný rozměr, než jak stanoví zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR a o změně některých zákonů, ale tato vada podle jeho názoru nepředstavuje chybějící základní náležitost ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, která by mohla způsobit neplatnost napadeného rozhodnutí, a proto k ní rovněž nepřihlédl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce ústavně konformní interpretace a následné aplikace ustanovení §32 odst. 2 písm. g) a §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků v případě, že otisk úředního razítka na správních (daňových) rozhodnutích má odlišný rozměr (průměr), se Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III.ÚS 727/02, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2002, čj. 22 Ca 126/2002-34. Krajský soud v Ostravě v této, jakož i v projednávané věci, zaujal názor, že sice jde o vadu, ale tato vada nepředstavuje chybějící základní náležitost ve smyslu citovaných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, která by mohla způsobit neplatnost napadeného rozhodnutí, protože rozhodnutí otisk úředního razítka se státním znakem obsahuje, ale pouze s nesprávnými rozměry. Ústavní soud, stejně jako ve věci sp. zn. III.ÚS 727/02, považuje tento názor za ústavně souladný a přesvědčivý, neboť formálně nesprávně provedený otisk úředního razítka není podstatnou vadou, která by způsobila neplatnost rozhodnutí, neboť důvody neplatnosti rozhodnutí jsou v §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků uvedeny taxativním výčtem a formálně vadný otisk úředního razítka mezi nimi zmíněn není.
Co se týče tvrzení stěžovatelky, že zákon neumožňuje, aby jí byla stanovena povinnost uhradit za původního vlastníka nemovitostí i penále, Ústavní soud konstatoval, že touto žalobní námitkou se Krajský soud v Ostravě podrobně vypořádal. Právní závěry krajského soudu se vztahují jednak k výkladu rozdílu mezi ručitelským závazkem (kdy není důvodu, aby se povinnost ručitele vztahovala i na úhradu příslušenství daně) a stavem, kdy podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí do daňových povinností původního daňového dlužníka v plné míře nastoupil nový vlastník nemovitostí, a jednak k výkladu pojmu daňový nedoplatek podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí, který je dle názoru krajského soudu nutno vykládat v souvislosti s ustanovení §58 zákona o správě daní a poplatků. Po přezkoumání postupu a následného rozhodnutí krajského soudu z hlediska kautel zakotvených v hlavě páté Listiny Ústavní soud uzavřel, že závěry krajského soudu, ve kterých vyslovil, že na stěžovatelku přešla ve smyslu ustanovení §13b zákona o dani z nemovitostí povinnost vztahující se i na zaplacení příslušenství daně, nelze považovat za závěry protiústavní. Tento závěr není v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu jak tvrdí stěžovatelka, neboť v projednávané věci jí byla založena povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitostí pravomocným rozhodnutím správce daně ze dne 2. 8. 2001, čj. 85211/01/398960/4462, zatímco ve věci rozhodované pod sp. zn. IV.ÚS 311/99, na kteroužto stěžovatelka konkrétně poukázala v ústavní stížnosti, byl nový vlastník nemovitosti vyzván k zaplacení daňového nedoplatku pouhou výzvou správce daně podle §73 zákona o správě daní a poplatků, nemající atributy správního rozhodnutí a tudíž i vyloučenou z následného soudního přezkumu, což byl v těchto souvislostech stav zjevně ústavně nežádoucí. K argumentu stěžovatelky názorem vysloveným v rozsudku jiného správního soudu, podle kterého je daňové penále majetkovou sankcí, kterou je povinen zaplatit ten, kdo řádně a včas neodvede daň, lze jen podotknout, že pro projednávanou věc nemá význam, neboť jak z právní věty tohoto rozsudku (RS 399 29 Ca 417/96) vyplývá, šlo o otázku, zda daňové penále je závazkem podřaditelným pod ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. a způsobilým přejít v procesu velké privatizace na jiný subjekt, o což evidentně ve stěžovatelčině případě nešlo.
To, že Finanční ředitelství v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedlo, že nedoplatek původního daňového dlužníka byl na stěžovatelku převeden rozhodnutím správce daně, což Krajský soud v Ostravě napravil konstatováním, že jde o přechod povinnosti ze zákona, a dále postupoval podle ustanovení §250i odst. 3 o.s.ř., hodnotí Ústavní soud jako stav vyřešený v souladu se zákonem, neobsahující nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavně právní roviny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, stěžovatelce byla povinnost uložena ve shodě se zákonem a v jeho mezích, že soud ve věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnosti, že stěžovatelka se neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu