ECLI:CZ:US:2003:4.US.745.02
sp. zn. IV. ÚS 745/02
Usnesení
IV. ÚS 745/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2002, čj. 22 Cdo 1597/2002-78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2002, čj. 20 Co 622/2000-53, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. července 2000, čj. 8 C 255/99-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena o tom, že jimi byla dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k namítanému pochybení mimo další výhrady dojít především tím, že s ohledem na nabízené svědecké důkazy, návrhu na jejichž provedení nebylo odvolacím soudem vyhověno, došlo v řízení, z podnětu stěžovatelky vedeném, k neúplnému dokazování, když stěžovatelkou konkrétně označení a neslyšení svědci mohli vypovídat ve prospěch tvrzení o nedostatku dobré víry přídělců - právních předchůdců vedlejšího účastníka (tehdy žalovaného), jako předpokladu splnění jedné z podmínek nezbytných k vydržení (ideálních 3/4) majetku, ve vztahu k němuž se domáhala určení, že se zařazuje do aktiv dědictví po R.H. Ve vazbě na ideální 1/4 téhož majetku stěžovatelka potom rozporovala závěry obecných soudů, dle nichž odškodnění za tuto část propadlého majetku bylo jmenované řádně vyplaceno.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2002, čj. 20 Co 622/2000-53, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. července 2000, čj. 8 C 255/99-40, jakož i připojeného spisu označeného nalézacího soudu, jejž si vyžádal (sp. zn. 8 C 255/99), Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka návrhem, doručeným tamnímu soudu dne 29. 12. 1999, domáhala, aby zařadil do aktiv dědictví zemřelé R. H., tj. její matky, blíže označené nemovitosti. Nalézací soud poté, co shledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na podání žaloby, dospěl po provedeném dokazování, nezabývaje se blíže co do rozsahu důsledky, jenž měl na předmětnou věc trest propadnutí 1/4 majetku R. H. státu, k závěru, že právní předchůdci vedlejšího účastníka nabyli předmětné nemovitosti vydržením. Z těchto důvodů proto návrh stěžovatelky zamítl. Odvolací soud následně v odůvodnění svého rozhodnutí precizoval odůvodnění vedoucí k zamítnutí návrhu v tom směru, že ve vztahu k právnímu důvodu rozlišil nabytí předmětných nemovitostí právními předchůdci vedlejšího účastníka co do jejich ideální 1/4 a zbývajících ideálních 3/4, dotčených vydržením. Pokud šlo tyto ideální 3/4 nemovitostí, ztotožnil se soud s odvolací námitkou stěžovatelky, že vlastnické právo k této části nemovitostí její matka nepozbyla (trest propadnutí majetku se vztahoval pouze na jednu ideální čtvrtinu), a bylo tak třeba k této části nemovitostí postavit na roveň jak vlastnické právo matky stěžovatelky, tak údajné vlastnické právo rodičů žalovaného, jímž byly celé nemovitosti přiděleny v osidlovacím řízení jako nemovitosti z majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1948 Sb. dne 26. 5. 1950. Toto datum - datum rozhodnutí o přídělu přídělové podstaty údajně konfiskovaného majetku, čj. 45/729-15, pak odvolací soud považoval za právně významné pro počátek běhu 10 leté vydržecí lhůty, která uplynula 26. 5. 1960. Jak odvolací soud dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, soudu nebyl nabídnut důkaz v tom směru, že by v době od 26. 5. 1950 do 26. 5. 1960 došlo k narušení dobré víry rodičů žalovaného, především nebyla předložena žádná korespondence, ze které by vyplynulo, že by matka stěžovatelky měla v úmyslu ujmout se svého vlastnického práva k nemovitostem v uvedeném období. Zároveň soud zdůraznil. že období po uplynutí vydržecí lhůty, tj. po 26. 5. 1960, již pro posouzení věci v uvedených souvislostech není právně významné. Uvedl dále, že nevylučuje, že by matka stěžovatelky nevyjadřovala se svým osudem i v tomto období nespokojenost, jak tvrdila stěžovatelka, nicméně tyto skutečnosti nejsou s to narušit dobrou víru rodičů žalovaného a rozvedl také z jakých důvodů. Ohledně ideální 1/4 předmětných nemovitostí poukázal na to, že vlastnické právo ve smyslu zák. č. 141/1950 Sb. nebylo možno vydržet vůči státu. Nicméně příslušný podíl na nemovitostech na stát na základě propadnutí majetku řádně přešel a proto s ním tento formou přídělového řízení oprávněně disponoval. Pokud byla později matka stěžovatelky zproštěna obžaloby ze skutku, v důsledku jehož odsouzení došlo i k propadnutí majetku, zdůraznil s poukazem na konkrétní důkazy to, že i stran téhož majetku, resp. jeho části byla paušálně státem odškodněna. Neshledal tedy ani zde právní důvod pro jeho zařazení do aktiv dědictví po matce stěžovatelky ke dni její smrti. V podaném vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí posléze odkázal.
Unesením ze dne 12. září 2002, čj. 22 Cdo 1597/2002-78, Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neshledal jeho přípustnost ve smyslu v úvahu přicházejících ust. §237 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích, když jí bylo v souladu s ústavními principy řádně umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, včetně možnosti skutkově i právně na podporu svých tvrzení argumentovat. Samotné porušení tohoto práva potom nelze spatřovat v tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejím náhledem na věc, když s výhradami jí uplatněnými se řádně vypořádaly (§157 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud potom rozhodoval o podaném dovolání zcela v intencích o.s.ř.
Sluší se v této souvislosti připomenout, že sporné občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, z níž plyne maxima, dle níž skutkový stav je soudem zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném, a to na základě důkazů jimi k provedení navržených, tj. v souladu s břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Rozsah dokazování je potom zcela v jurisdikci obecného soudu (čl. 82 Ústavy ČR), přičemž při úvahách ve vztahu k provedení těch kterých důkazů posuzuje jejich případnou relevanci z pohledu, zda předložená tvrzení, k jejichž prokázání jsou navrhovány, jsou s to ovlivnit vlastní rozhodnutí o věci samé. V právu na spravedlivý proces je samozřejmě obsaženo právo navrhovat důkazy, to však ještě neznamená, že soud je povinen za všech okolností každý z navržených důkazů provést. Pokud tedy v posuzovaném případě nebyly soudem provedeny výslechy svědků, z nichž některý - jak patrno z protokolu o jednání (č.l. 49 připojeného spisu) - "by snad mohl prokázat i to, že rodiče žalovaného byli vyzváni k vrácení majetku", nelze obecným soudům vytýkat porušení zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud tak uzavírá, že, byť by se stěžovatelce mohla jevit rozhodnutí obecných soudů z lidského pohledu co do svých konečných důsledků jakkoli nespravedlivá, nelze, s poukazem na řečené, postupu, jímž dospěly ke svým závěrům vyúsťujícím v zamítnutí jejího návrhu, vytknout vykročení ze zásad zakotvených v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, jež by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Po zvážení všech okolností dané věci Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu