ECLI:CZ:US:2003:4.US.75.03
sp. zn. IV. ÚS 75/03
Usnesení
IV. ÚS 75/03
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., a Ing. J. B., obou zastoupených JUDr. J. M., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. 11. 2002, čj. 15 Co 359/2002-115, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2002, čj. 5 C 272/98-95, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a J., v. d., zastoupeného JUDr. Ing. M. Ž., advokátkou, jako vedlejším účastníkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2003, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky
v Táboře ze dne 5. 11. 2002, čj. 15 Co 359/2002-115, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2002, čj. 5 C 272/98-95, jimiž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba proti žalovanému družstvu J., v. d., Veselí nad Lužnicí, o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v k. ú. Veselí nad Lužnicí. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil po zjištění, že vyplacení vyšší kupní ceny za předmětné nemovitosti iniciovala sama právní předchůdkyně stěžovatelů K. B., a proto touto skutečností její právní nástupci nemohou úspěšně argumentovat v rámci tvrzení, že právě z toho důvodu je kupní smlouva ze dne 13. 12. 1972 neplatná.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku a ve své stížnosti polemizují s hodnocením důkazů provedených oběma obecnými soudy. Oba rozsudky by měly být zrušeny a věc vrácena k dalšímu posouzení, v němž by se měla vyjasnit otázka, zda skutečně došlo
k překročení maximální ceny, zda byl udělen ke smlouvě potřebný souhlas a případně posouzena i otázka vydržení. Jsou toho názoru, že odvolací soud neprovedl všechny potřebné důkazy, neboť se řídil nesprávným právním názorem ohledně mravnosti žaloby. Napadená rozhodnutí jsou, dle jejich názoru, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo
z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost obsahuje prakticky stejnou argumentaci, kterou stěžovatelé uvedli ve svých odvolacích námitkách. S nimi se krajský soud ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal a na své argumentaci setrvává. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítl, shledá-li v dané věci ústavněprávní prvek.
J., v. d., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že dle jeho přesvědčení krajský soud svým rozsudkem neporušil práva stěžovatelů, když při svém rozhodování vycházel z provedeného důkazního řízení a publikovaných rozsudků. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud dopisem ze dne 18. 2. 2003 vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 C 272/98, a jeho zaslání urgoval dopisem ze dne 20. 5. 2003. V odpověď na urgenci Okresní soud v Táboře dopisem ze dne 27. 5. 2003 sdělil, že požadovaný spis nelze zaslat, neboť žalobci (stěžovatelé) podali dovolání a spis je zasílán k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud konstatuje, že souběžně s ústavní stížností bylo podáno dovolání. K této problematice plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, který byl publikován jako sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona. Proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2003