ECLI:CZ:US:2003:4.US.760.02
sp. zn. IV. ÚS 760/02
Usnesení
IV. ÚS 760/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. P. V. a JUDr. K. V., oba zastoupeni Mgr. A. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 18 Co 429/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 4. 2002, čj. 3 C 34/2002-22, ve výroku pod bodem II tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že v dané věci byly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.
Stěžovatelé s tímto postupem nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že soud nevzal v úvahu všechny okolnosti případu. Uvádí, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí uhradili na účet žalovaného částku 170 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že poté co od této smlouvy odstoupili a požadovali vrácení zaplacené částky, žalovaný na požadavek vrácení zálohy nereagoval, domáhali se zaplacení uvedené částky soudní cestou. Po podání žaloby si žalovaný podmínil vrácení peněz uzavřením smlouvy o ukončení smlouvy o smlouvě budoucí, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že žalobu o zaplacení 170 000,- Kč s přísl. vezmou stěžovatelé v plném rozsahu zpět a současně se vzdají nákladů řízení. Statutární zástupce si pod pohrůžkou vedení soudního sporu dále podmínil vrácení zálohy i podepsáním přípisu, v němž stěžovatelé žádají o přehodnocení stanoviska ve věci vrácení celé zálohy a požadují, aby nepřistoupil k započtení smluvní pokuty ve výši 50 000,- Kč. Dohodu o uzavření spolupráce stěžovatelé podepsali z obavy před prohlášením konkurzu na majetek žalovaného. Namítají, že odvolací soud neposuzoval věc z procesního hlediska a své úvahy o aplikaci ust. §150 o.s.ř. odvíjel z hmotněprávního hlediska, především od uzavřené dohody, aniž zohlednil důvod jejich postupu při podpisu této dohody. Nepřihlédl k tomu, že byli zastoupeni advokátem, jemuž zaplatili odměnu a že žalovaný uhradil částku teprve po podání žaloby, ani k tomu, že protistranou byla právnická osoba, která si zcela bez právního důvodu určovala podmínky pro vrácení jimi složené zálohy. Dle názoru stěžovatelů soud přihlédl pouze k okolnostem, které shledal na straně žalovaného, a jeho rozhodnutí je tak projevem rozhodovací libovůle.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v dané věci nešlo o extrémně nesprávný postup při rozhodování.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením soudu prvého stupně bylo na základě zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o zaplacení částky 170 000,- Kč a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení v částce 30 150,- Kč. V odvolání proti výroku o nákladech řízení žalovaný namítal, že řízení nebylo zastaveno pro jeho chování, kdyby po podání žaloby nárok splnil, ale k zaplacení došlo na základě oboustranné dohody o ukončení smluvního vztahu, kdy žalovaný neuplatnil nárok na zaplacení 50 000,- Kč smluvní pokuty za odstoupení od smlouvy. Žaloba tak byla podána předčasně a nedůvodně. Krajský soud s ohledem na okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, i k postoji účastníků v řízení samém, shledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. a odvolání žalovaného vyhověl. Dle soudu je nepochybné, že obě strany se podílely na vyvolání sporu tím, že uzavřely smlouvu, o jejíž platnosti jsou určité pochybnosti. Obě strany se také v rámci mimosoudního vyřešení sporu dne 12. 4. 2002 dohodly tak, že stěžovatelé vezmou žalobu zpět s tím, že žádný z účastníků řízení nebude účtovat náklady řízení. Soud rovněž přihlédl k dopisu stěžovatelů žalovanému ze dne 3. 4. 2002, ve kterém uvádějí, že požadují vrácení zálohy pouze z toho důvodu, že se jim po uzavření smlouvy s žalovaným naskytla možnost výhodné koupě pozemku a žádají, aby žalovaný nepřistoupil k započtení smluvní pokuty 50 000,- Kč. Za tohoto stavu měl soud za to, že podmínky pro použití ust. §150 o.s.ř. jsou dány.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 34/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud přehodnotil závěry odvolacího soudu, který v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele a postupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci, sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v takovém rozhodnutí jiné ustanovení než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatelů použít. Pokud totiž obecný soud použití aplikovaného ustanovení řádným způsobem zdůvodní, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat zhodnocení okolností případu pro vedené obecným soudem (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 187/99).
Posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř., v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících rozhodování o nákladech řízení, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že soud při posuzování věci vycházel z obsahu spisu a okolností celého případu, kdy při svém rozhodování zohlednil důvody vedoucí ke sporu, a zejména vzal v úvahu samotný postoj účastníků a jejich jednoznačně vyjádřenou vůli, jakým způsobem chtějí vzniklý spor vyřešit, a to včetně úhrady již vynaložených nákladů. Rovněž uvedl v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné. Takový jeho postup za projev libovůle považovat nelze.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu