ECLI:CZ:US:2003:4.US.761.02
sp. zn. IV. ÚS 761/02
Usnesení
IV. ÚS 761/02
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. P. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2002 čj. 9 To 97/2002-7622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek, kterým Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2001 čj. 17 T 5/2001-7371 ve výroku o trestu týkající se stěžovatele a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o uložení úhrnného trestu odnětí svobody stěžovatele v trvání dvou let nepodmíněně. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se majetkové trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, nedopustil; fakticky byl odsouzen jen na základě vypovědí ostatních spoluobžalovaných, kteří však jsou proti němu a jeho rodině zaměřeni. Uvádí, že na podporu svých tvrzení předložil soudu lékařské potvrzení, podle kterého bylo vyloučeno, aby se účastnil trestné činnosti v době, kdy měla být páchána, že výslech svědka npor. P., který jako důkaz v jeho prospěch nebyl proveden, měl prokázat, že naopak pomáhal policistům objasňovat trestnou činnost ostatních spoluobžalovaných, a konečně poukazuje na to, že se u něho žádná z ukradených věcí nenašla. Ze všech těchto důvodů má za to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na výslech svědků ve svůj prospěch ústavně zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 17 T 5/2001, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl soudem prvého stupně uznán vinným ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona a dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky. Trestné činnosti se dopustil tím, že v období od srpna 1996 do listopadu 1997 po vzájemné dohodě s ostatními spoluobžalovanými F. H., A. H. st., A. H. ml., R. H. a I. H., na konkrétních místech České republiky vnikl po překonání překážky do objektů, zejména rekreačních chalup a chat, kde odcizil různé věci přesně konkretizované ve skutkové větě výrokové části rozsudku, nebo se o to pokusil, a způsobil tak na cizím majetku škodu ve výši ve výroku rozsudku uvedenou.
K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve kterém potvrdil správnost hodnocení provedených důkazů a zjištění skutečného stavu, stejně jako i právních úvah a závěrů týkajících se jednání stěžovatele. Vrchní soud v Praze zaznamenal i rozpory, které vyvstaly mezi jednotlivými důkazy, plně se však ztotožnil se způsobem, jakým se s nimi soud prvého stupně vyrovnal a překlenul je svými úvahami. Vrchní soud se zabýval i namítaným motivem msty spoluobžalovaných vůči stěžovateli, o které měl za to, že nebyla prokázána; uvedl, že soud prvého stupně pečlivě hodnotil všechny dílčí útoky a tam, kde měl sebemenší pochybnost o účasti toho kterého z obžalovaných na nich, do výroku o vině je nezahrnul a co do neprovedení výpovědi npor. P. z kriminální služby Policie ČR měl za to, že by výpověď tohoto svědka do věci samé nic nového nevnesla, neboť to, že došlo k roztržce mezi H. a stěžovatelem, která na podzim roku 1997 ukončila trestnou činnost, resp. účast stěžovatele na ní (zatímco ostatní obžalovaní v ní pokračovali), bylo zachyceno v soudním spise, který měl Krajský soud v Českých Budějovicích dispozici. K lékařským potvrzením o tom, že stěžovatel byl v určitém čase nemocen, vrchní soud uvedl, že tyto samy o sobě ke zpochybnění skutkových závěrů nestačí, neboť pachatelé měli rozdělené úlohy; dle výpovědi I. H. např. stěžovatel jezdil předem obhlédnout objekty, a to i za účelem zjištění přítomnosti majitelů. V některých případech pak společně s ostatními do objektů násilně vnikal a odcizoval věci. Vrchní soud v Praze však nesouhlasil s výší uloženého trestu odnětí svobody v délce čtyř roků, který považoval za nepřiměřeně přísný vzhledem k osobě stěžovatele a k diferenciaci trestů ostatních pachatelů, a proto výrok o trestu odvoláním napadeného rozsudku zrušil a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, který považoval za přiměřený.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele tvoří, shrnutě řečeno, nesouhlas s rozsahem a způsobem dokazování a s hodnocením důkazů. Ústavní soud však ve své dosavadní rozhodovací praxi dal jasně najevo, že posouzení jednotlivých důkazů přísluší orgánům činným v trestním řízení (zejména soudu), které hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Z toho vyplývá, že v konečné fázi je to soud, který má právo a povinnost vyhodnotit všechny provedené důkazy, na jejichž základě učiní úsudek v otázce viny. Pokud tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, má Ústavní soud za to, že byly respektovány kautely dané ustanoveními trestního řádu a že prostor pro jeho zásah není dán. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in ÚS ČR, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky". K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
K námitce neprovedení výslechu svědka npor. P. a z toho dovozující porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy Ústavní soud připomíná, že trestní řízení má stupňovitou výstavbu a vrcholí v řízení před soudem, který sám rozhoduje o vině a trestu, sám rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze dospěly k závěru, že výslech svědka P. by k objasnění samotného skutkového stavu věci nic nového nepřinesl a svoje důvody k tomu přiměřeně vyložily, je třeba ve smyslu závěrů shora vyložených jejich rozhodnutí respektovat, neboť samotné právo na výslech svědků svědčících ve prospěch obviněného neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům obviněného, jestliže z důkazů již provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Po prostudování rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a příslušných částí připojeného soudního spisu Ústavní soud shledal, že obecné soudy splnily svoji povinnost vyplývající z ustanovení §125 trestního řádu a v odůvodnění svých rozhodnutí svá stanoviska přezkoumatelným způsobem vyložily. Skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není schopna sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a vyvolat zásah Ústavního soudu. Správností provedeného zhodnocení důkazů obecnými soudy by se Ústavní soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však, jak shora uvedeno, zjištěno nebylo. V daných souvislostech neobstojí ani obecně formulované tvrzení o porušení pravidel spravedlivého procesu. Principy čl. 6 Úmluvy se promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in ÚS sv. 2 č. 51).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti odmítnout bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/21993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu