ECLI:CZ:US:2003:4.US.764.02
sp. zn. IV. ÚS 764/02
Usnesení
IV. ÚS 764/02
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2003 v senátě složené z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Státního statku S., s.p., zastoupeného doc. JUDr. M. P., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2003, čj. 28 Ca 72/2001- 62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Žďár nad Sázavou ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ 64/91-10, kterým bylo rozhodnuto, že Otto Rybníček jako oprávněná osoba je vlastníkem nemovitostí v obci a k. ú. K. u K. ve výroku správního rozhodnutí konkrétně specifikovaných a že Pozemkovému fondu ČR náleží náhrada, o kterou cena vydávaných staveb přesahuje nevypořádané nároky oprávněného osoby. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soud rozhodl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť při zjišťování výše nevypořádaných nároků nepřihlédl k tomu, že značná část nároků oprávněné osoby je stále předmětem neukončených soudních sporů vedených u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 130/95 a sp. zn. 7 C 177/94.
Ze spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 72/2001 a sp. zn. 38 Ca 573/2001, a ze spisového materiálu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Žďár nad Sázavou, vedeného k rozhodnutí ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ 64/91-10, Ústavní soud zjistil, že okresní pozemkový úřad rozhodl na návrh oprávněné osoby o vydání konkrétních pozemků se stavbami podle ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Při zjišťování zákonných podmínek vydání byla znalcem určena cena staveb na pozemcích ve výši 4 517 982,93 Kč. Z protokolu o konečném vypořádání restitučních nároků ze dne 21. 4. 1993 a z ujednání mezi oprávněnou a povinnou osobou (tehdejší Státní statek K., právní předchůdce stěžovatele) vyplynulo, že z celkového majetkového nároku oprávněné osoby (ve výši 6 692 944,- Kč) zbývalo k plnění 4 108 973,- Kč náhrad. V průběhu řízení povinná osoba zpochybnila platnost ujednání o výši nároků dle protokolu ze dne 21. 4. 1993, ze kterého byla dovozována opodstatněnost aplikace ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě, a toto řízení, zahájené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 130/95, ke dni podání ústavní stížnosti pokračuje, neboť povinná osoba podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
V dalším řízení okresní pozemkový úřad získal listiny zaznamenávající nevypořádané nároky oprávněné osoby vůči státu. Podle vyjádření Pozemkového fondu ČR se jednalo o nevypořádanou náhradu u povinné osoby Obec P. ve výši 763 000,- Kč a smlouvy o převzetí dluhu za nevypořádané náhrady oprávněné osoby u Státního statku K. a Státního rybářství Velké M. ve výši 1 926 757,- Kč. Podle okresního pozemkového úřadu tedy celková částka nevypořádaných nároků vůči státu činila 2 689 757,- Kč, což je 59,53 % z ceny vydávaných staveb, a proto správní orgán shledal nárok na vydání staveb i s pozemky zákonný s tím, že Pozemkový fond ČR, který náhrady za stát vypořádává, má právo na náhradu ve výši, o kterou ceny staveb přesahují nevypořádané nároky oprávněné osoby.
Proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu podal opravný prostředek jak Pozemkový fond ČR (řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 72/01), tak stěžovatel (řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 573/01). Pozemkový fond nezpochybnil splnění požadavků podle ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě, správnímu soudu namítl, že faktické rozdělení areálu v K. jako jednoho funkčního celku mezi různé vlastníky může vést v budoucnu k neřešitelným situacím. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou potvrdil. K námitce Pozemkového fondu uvedl, že ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě váže nárok na vydání pozemků i se stavbami ve vlastnictví povinných osob jen na podmínky zde uvedené, jejichž splnění Pozemkový fond nezpochybnil, žádná jiná hlediska nejsou pro posouzení věci relevantní. Ke splnění podmínek ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě Městský soud v Praze uvedl, že mezi oprávněnou a povinnou osobou sice vznikl spor o výši nároku, který vyústil v soudní řízení, kdy stěžovatel jako právní nástupce povinné osoby podal žalobu na neplatnost dohody ze dne 21. 4. 1993, tento spor se však týkal pouze náhrady za mrtvý a živý inventář, původně vyčíslený v částce 1 084 429,- Kč. Výše nevypořádaných nesporných nároků za náhrady za nemovitosti a trvalé porosty, stanovená v částce 2 446 725,- Kč, uplatněná vůči povinné osobě, i tak přesahuje 50 % částky ceny nárokovaných staveb na předmětných pozemcích. Městský soud dále konstatoval, že restituční nároky oprávněné osoby, byť původně uplatněné vůči různým povinným osobám (Obec P. - 763 000,- Kč, Státní statek K. - 1 108 999,- Kč, Státní rybářství, s.p., Velké M. - 817 758,- Kč), následně převzal Pozemkový fond a nadále existují jako nároky směřující vůči státu. Co se týče nárokovaných staveb na předmětných nemovitostech, městský soud konstatoval, že podle výpisu z katastru nemovitostí je jejich vlastníkem Česká republika. Městský soud v Praze uzavřel, že okresní pozemkový úřad nepochybil, když předmětné pozemky vydal i se stavbami, neboť bylo zjištěno, že oprávněná osoba má nevypořádané nároky na náhrady podle zákona o půdě, které přesahují 50 % hodnoty staveb požadovaných k vydání, přičemž tyto nároky nemá vůči různým povinným osobám, nýbrž vůči státu, a stát je také vlastníkem požadovaných nemovitostí.
Opravný prostředek stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2003, čj. 38 Ca 573/2001-64, odmítl podle ustanovení §129 odst. 2 a §68 písm. b) zákona č. 150/2002, soudní řád správní, s poučením, že stěžovatel se může domáhat svého práva podáním žaloby u obecného soudu podle části páté o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003, kdy soud již nepřezkoumává správní rozhodnutí, ale rozhodne přímo o právu k nemovitosti.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, a to především otázkou, zda ústavní stížnost podala osoba oprávněná a dále zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní stížnost podává právnická osoba, která brojí proti rozhodnutí o opravném prostředku jiného účastníka řízení za situace, kdy její opravný prostředek byl v jiném soudním řízení odmítnut v důsledku změny práva. Vzhledem k vymezení účastníků řízení podle hlavy třetí části páté o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, §250m, stěžovatel nepochybně byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, a proto jej Ústavní soud shledal oprávněným podat projednávanou ústavní stížnost.
Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud vzal v úvahu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, čj. 38 Ca 573/2001-64, kterým byl odmítnut stěžovatelův opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, se stěžovateli nově, v důsledku změny právní úpravy správního soudnictví, otevřela cesta k obecnému soudu, který by mohl tutéž věc, tj. vlastnictví konkrétních pozemků a staveb, která byla předmětem řízení před okresním pozemkovým úřadem, znovu projednat (§244 a násl. o.s.ř.). S přihlédnutím k pravomocnému soudnímu rozhodnutí o tomtéž rozhodnutí pozemkového úřadu Ústavní soud nepovažoval možnost postupu podle nové hlavy páté o.s.ř. za procesní prostředek ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by měl stěžovatel nejprve vyčerpat, a to z tohoto důvodu, že stěžovatel byl, jak shora uvedeno, řádným účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí. Skutečnost, že jeho opravný prostředek soud pojednal až po změně právní úpravy správního soudnictví, nemůže být okolností, která mu fakticky zabrání v podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, které již nemůže být v soustavě obecných soudů jakýmkoliv způsobem zpochybněno. Z těchto důvodů považoval Ústavní soud podanou ústavní stížnost za přípustnou.
Po posouzení formálních náležitostí Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvujícím principy spravedlivého procesu je založena na tvrzení, že soud založil své rozhodnutí na tom, že zákonem požadovaných nejméně 50 % hodnoty staveb spočívá v nevypořádaných restitučních nárocích v částkách 817 758,- Kč, 1 108 999,- Kč a 763 000,- Kč, které převzal Pozemkový fond, a nepřihlédl k tomu, že vyplacení těchto částek se oprávněná osoba domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 177/94 a že řízení o prohlášení neplatnosti dohody uzavřené mezi oprávněnou osobou a Státním statkem K. o náhradě za živý a mrtvý inventář pokračuje před Nejvyšším soudem.
Ústavní soud ověřil tato tvrzení a zjistil, že obě tato řízení se týkají náhrad za živý a mrtvý inventář. Protokol o vypořádání restitučních nároků oprávněné osoby ze dne 21. 4. 1993 však pojednává nejen o náhradě za živý a mrtvý inventář, který je skutečně, jak tvrdí stěžovatel, dosud předmětem neukončeného soudního řízení, ale i o jiných nárocích, a to za trvalé porosty a za znehodnocení nemovitostí ve výši 2 446 725,- Kč, které, jak vyplývá z dosavadních rozsudků obecných soudů v této věci, jakož i z dovolání stěžovatele, předmětem soudních sporů nejsou. Tato částka sama o sobě je vyšší než 50 % ceny vydávaných staveb (tj. 2 258 991,50 Kč) a je proto nerozhodné, zda o dalších částkách jsou vedeny spory a s jakým výsledkem. Ústavní soud má tedy za to, že tvrzení stěžovatele o nerespektování platné právní úpravy správním soudem je zjevně neopodstatněné, neboť správní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, neopřel svoje tvrzení o naplnění podmínek ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě k vydání staveb oprávněné osobě společně s restituovanými pozemky pouze a jenom o jiné (zčásti sporné) nevypořádané náhrady, ale i o nevypořádané nároky shora uvedené, což pro vydání nemovitostí zcela dostačuje.
Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu