ECLI:CZ:US:2003:4.US.765.02
sp. zn. IV. ÚS 765/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. Z. a J. Z., zastoupených JUDr. P. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2002, čj. 62 Co 329/02-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2002, čj. 62 Co 329/02-50, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 4. 2002, čj. 10 C 132/2001-34. Posledně uvedeným rozsudkem bylo uloženo stěžovatelům (žalovaným) mj. zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) I. N. a M. N. společně a nerozdílně částku 15.584,30 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s odůvodněním, že soud zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, provedené důkazy správně zhodnotil a nepochybil ani v právním posouzením věci.
Stěžovatelé tvrdí, že odvolací soud porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy a to od počátku řízení, a na rovné postavení účastníků v řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip právního státu zakotvený v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvedli, že dne 5. 9. 2002 písemně vypověděli plnou moc svému advokátovi dr. P. pro jeho nespolehlivost a současně požádali Městský soud v Praze o odročení jednání. Jejich žádosti však nebylo vyhověno a odvolací soud ve věci rozhodl dne 6. 9. 2002. Tímto nedostali možnost se k věci vyjádřit a jejich postavení se stalo podstatně nevýhodnější ve srovnání s žalující stranou.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že měl pro projednání věci v odvolacím řízení splněny všechny podmínky, za nichž může ve věci jednat a rozhodnout. Stěžovatelé měli v průběhu řízení možnost k věci se řádně vyjádřit a bylo jim zachováno stejné postavení, jako na straně žalující. Je toho názoru, že stěžovatelé nebyli zkráceni na svých ústavních procesních právech.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 132/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda postupem odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti stěžovatelů o odročení odvolacího jednání, bylo zasaženo některé ze základních procesních práv stěžovatelů. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Předvolání k účasti na jednání odvolacího soudu dne 6. 9. 2002 právní zástupce stěžovatelů obdržel dne 26. 7. 2002, tedy s dostatečným časovým předstihem. Stěžovatelé však den před nařízeným jednání, tj. 5. 9. 2002, vypověděli svému právnímu zástupci plnou moc, což sdělili odvolacímu soudu až při jednání dne 6. 9. 2002. Takovým postupem se ovšem stěžovatelé sami zbavili svého základního práva na právní pomoc v řízení před soudy. Pokud totiž ztratili důvěru ke svému advokátovi, jak uvedli soudu na č.l. 43 vyžádaného spisu, měli dost času k tomu, aby si zvolili advokáta jiného. Základnímu právu domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž odpovídá i povinnost stěžovatelů se o svá procesní práva řádně postarat, a tudíž zvolit si včas i svého právního zástupce. Pokud se o svá ústavní procesní práva stěžovatelé začali starat až den před řádně nařízeným jednáním odvolacího soudu, nelze tomuto soudu vyčítat, že jimi uplatněný důvod posoudil jako nedůležitý ve smyslu §119 o.s.ř.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu