ECLI:CZ:US:2003:4.US.770.02
sp. zn. IV. ÚS 770/02
Usnesení
IV. ÚS 770/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2002 čj. 8 To 376/2002-193 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2002 čj. 6 T 390/2001-159 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, stěžovatel tvrdí, že tyto rozsudky porušují jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s prokázáním zákonných znaků trestného činu podvodu, a to "uvedení v omyl" a "způsobení škody nikoliv nepatrné". Výše způsobené škody určené na základě znaleckého posudku znalce B. byla v průběhu řízení vážně zpochybněna a podle znaleckého posudku znalce V., předloženého obhajobou v odvolacím řízení, činila pouze 3 790,- Kč. Odvolací soud však tento znalecký posudek nesprávně hodnotil a bez provedení dalších důkazů vybral ze dvou rovnocenných znaleckých posudků posudek pro stěžovatele nepříznivý. Stěžovatel namítá libovůli soudu při hodnocení důkazů a připojuje k ústavní stížnosti znalecký posudek znalce S., jehož závěr o výši způsobené škody rovněž nepřevyšuje částku 5 000,- Kč. Stěžovatel má za to, že jednání kladené mu za vinu nemůže být kvalifikováno jako trestný čin, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 390/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 trestního řádu, neboť dne 26. 6. 2001 kolem 21. hod. v Brně na ul. V. v baru "N." vylákal na J. K. pod záminkou zatelefonování jeho mobilní telefon zn. Nokia 3210 červené barvy v hodnotě 4 084,- Kč s kartou Eurotelu v hodnotě 1 175,- Kč a s kartou Oskar v hodnotě 160,- Kč, telefon téhož dne nevrátil a následující den jej zastavil v zastavárně "Š." v Brně na ul. P. Poškozenému J. K. tak způsobil škodu v celkové výši 5 419,- Kč, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 měsíců. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že soud prvého stupně vycházel mimo jiné z výpovědí poškozeného J. K., svědků H., M. K., D. M. a R. K. a znaleckého posudku a výpovědi znalce ing. M. B. Co se týče časové hodnoty předmětného mobilního telefonu znaleckým posudkem původně vyčíslené na 5 602,- Kč, zohlednil výpověď znalce v hlavním líčení konaném dne 7. 3. 2002, kdy znalec snížil hodnotu mobilního telefonu na celkovou částku 5 419,- Kč pro případ, že telefon byl bez nabíječky. Soud se vyjádřil k námitkám obhajoby, odůvodnil, proč zamítl další dokazování výslechem navržených svědků a vzal za prokázané, že stěžovatel popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, když pod nepravdivou záminkou zatelefonování (tedy tím, že jiného uvedl v omyl) si přisvojil cizí věc a sebe obohatil ke škodě majetku poškozeného, když škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné (částku nejméně 5 000,- Kč).
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně tak, že zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu včetně způsobu jeho výkonu a nově o něm sám rozhodl. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změn. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že krajský soud potvrdil právní závěry soudu prvého stupně co do prokázání podvodného jednání stěžovatele a vypořádání se s námitkami obhajoby. K určení výše škody krajský soud uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku znalce B., zatímco znalecký posudek znalce V. předložený obhajobou a čtený ve veřejném zasedání, považoval za nejasný, postrádající podrobné rozvedení úvah znalce a odůvodnění, jak dospěl ke stanovení časové hodnoty mobilního telefonu. Krajský soud se neztotožnil se soudem prvého stupně pouze v otázce uloženého trestu, a proto o něm z důvodů v odůvodnění rozhodnutí blíže uvedených nově rozhodl sám.
Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti znalecký posudek o stanovení časové hodnoty odcizeného mobilního telefonu zpracovaný J. S. soudním znalcem pro obor ekonomika.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavněprávní argumentace stěžovatele tvoří, shrnutě řečeno, nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily předložené znalecké posudky a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší přezkoumávat legalitu rozhodnutí obecných soudů a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy vyvodily svůj závěr o vině stěžovatele, či přehodnocovat důkazy jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, má Ústavní soud za to, že byly respektovány kautely dané ustanoveními trestního řádu a že prostor pro jeho zásah není dán. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in ÚS ČR, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky". K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatelův nesouhlas se koncentruje zejména do námitky upřednostnění jednoho znaleckého posudku (znalce B.) před druhým znaleckým posudkem (znalce V.). Podle Ústavního soudu je věcí obecného soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu ustanovení §125 trestního řádu hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá či pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit. V tomto směru Ústavní soud nezjistil pochybení obecného soudu, skutečnost, že krajský soud nenařídil výslech znalce V. k objasnění jeho úvah, nemůže posunut věc do ústavně právní roviny, neboť vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (srov. nález sp. zn. I.ÚS 362/96, publ. in ÚS ČR, sv. 8, č. 60).
Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy se vypořádaly s prokázáním stěžovatelem rozporovaných zákonných znaků trestného činu podvodu a rozhodly v rámci shora vymezeném. Co se týče znaleckého posudku znalce S., předloženého spolu s ústavní stížností, Ústavní soud ho jako důkaz nepovažoval za nutné provést, a to s ohledem na zjištění, že postup obecných soudů, jakož i rozsudky na jejich základě vydané, respektují kautely zakotvené v hlavě v hlavě páté Listiny a důvod k zásahu Ústavního soudu není dán.
Vzhledem k ústavně právní verifikaci výroku o vině Ústavní neshledal důvod přezkoumávat i výrok o trestu, zejména když k této části rozsudku obecných soudů stěžovatel nikterak neargumentoval.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu