ECLI:CZ:US:2003:4.US.773.02
sp. zn. IV. ÚS 773/02
Usnesení
IV. ÚS 773/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. L. P., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. 10. 2002 sp. zn. 5 NZt 4/2001 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, kterým bylo ke stížnosti poškozené, Československé obchodní banky, a.s., (dále jen "banka"), zrušeno usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 9. 2002 čj. 2 VZv 1/2001-1781 o zastavení trestního stíhání obviněného stěžovatele a ing. A. B. proto, že skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, se nestal. Podle stěžovatele však bance nepřísluší práva poškozeného v trestním řízení, neboť předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, měl být dle sděleného obvinění spáchán na úkon IPB, a.s., která jako subjekt stále existuje a podniká jako IP banka, a.s., a případné právní nástupnictví banky podle ustanovení §45 odst. 3 trestního řádu v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku s IPB, a.s., nebylo řádně prokázáno a doloženo. Pokud banka dne 16. 11. 2001 uplatnila proti stěžovateli a dalším spoluobviněným nárok na náhradu škody, podáním ze dne 21. 2. 2002 vzala svůj návrh na přiznání tohoto nároku zpět, čímž se vzdala nejen tohoto práva, ale ztratila i veškerá práva poškozeného (§43 odst. 3, §45 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel dále nesouhlasí ani s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterou je odůvodněno napadené usnesení ohledně posouzení jednání obviněného stěžovatele, kvalifikovaného jako trestné činy podle ustanovení §250b odst. 1, 5 trestního zákona (úvěrový podvod), §255 odst. 1, 3 trestního zákona (porušování povinnosti při správě cizího majetku) a §128 odst. 1, 4 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku), jako jednoho skutku, a tudíž nemožnosti zastavit trestní stíhání pro některou část jednotného skutku. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího státního zastupitelství byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele jednak z příloh přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti a jednak z části spisu sp. zn. PPR-6/KPV-HK4-2002 vyžádaného od Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí státního zastupitelství, jež bylo vydáno v rámci přípravného řízení trestního. Ústavní soud se tedy nejprve zaměřil na posouzení, zda předmětné usnesení, kterým se ruší rozhodnutí státního zastupitelství nižšího stupně, je způsobilé vyvolat zásah Ústavního soudu. Z existující judikatury Ústavního soudu totiž zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zásazích do probíhajícího trestního řízení a jeho ingerence v této fázi řízení zpravidla přichází v úvahu jen ve zcela ve výjimečných případech, např. tehdy, pokud je trestní stíhání spojeno se zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle ustanovení §75 trestního řádu apod., což se v daném případě nestalo). Od těchto právních závěrů se Ústavní soud nemá důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Podle odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství "lze souhlasit se závěry státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v tom, že provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku", jediným důvodem pro zrušující rozhodnutí se stal odlišný náhled Nejvyššího státního zastupitelství na jednání stěžovatele z hlediska jednoty skutku s ostatními trestnými činy, pro které mu bylo sděleno obvinění. Objasnění této otázky, stejně jako posouzení postavení banky jako poškozeného v trestním řízení (jakož i dopad výkonu jejích procesních práv), je předmětem celého trestního řízení. V probíhajícím procesu zjišťování a hodnocení všech relevantních skutečností lze zpravidla i případné, a to i protiústavní, vady napravit především obecnými soudy samotnými. Z tohoto pohledu je restriktivní přístup Ústavního soudu v projednávané věci v dané fázi trestního řízení namístě a odpovídá zásadě, že ústavní soudnictví je založeno především na základě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu