ECLI:CZ:US:2003:4.US.786.02
sp. zn. IV. ÚS 786/02
Usnesení
IV. ÚS 786/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2002, sp. zn. 12 To 339/2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. července 2002, sp. zn. 1 T 261/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. prosince 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí, na základě kterého byl stěžovatel pro trestný čin kuplířství odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let dle ustanovení §204 odst. 3 trestního zákona, a současně mu byl ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 a 2 trestního zákona udělen trest vyhoštění na 10 let. Stěžovatel byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let pro trestný čin kuplířství dle ustanovení §204 odst. 1 a 3 lit. c) trestního zákona, a současně byl stěžovateli dle ustanovení §57 odst. 1 a 2 trestního zákona udělen trest vyhoštění v trvání 3 let.
V uvedeném postupu shledal stěžovatel porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť v porovnání s ostatními spoluobžalovanými byl soudy diskriminován, a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byl proti němu veden nespravedlivý proces. Byl porušen též čl. 6 odst. 3 lit. b) Úmluvy (stěžejní důkaz v procesu před Okresním soudem v Mělníku byl předložen pouze několik minut před závěrečnými řečmi v opakovaném hlavním líčení), čl. 6 odst. 3 lit. d) Úmluvy (byly prováděny důkazy v jeho neprospěch, nebyli předvoláni a vyslechnuti svědci, kteří by vypovídali v jeho prospěch) a čl. 6 odst. 3 lit. e) Úmluvy (soud mu odňal možnost seznámení se stěžejním dokladem v překladu). Porušení čl. 14 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že ač všem ostatním spoluobžalovaným byly uloženy tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen, jemu byl uložen trest nepodmíněný. Dle jeho názoru byl takto soudem diskriminován z důvodu své národnosti.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil účastník - Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 12 To. Ta uvedla, že námitky stěžovatele, týkající se porušení práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolacím řízení, kterými se odvolací soud zabýval. Zdůraznila, že zjevný nepoměr mezi trestem uloženým stěžovateli a tresty uloženými ostatním obžalovaným nebylo možno v odvolacím řízení napravit, neboť ve vztahu ke spoluobžalovaným nabyl již rozsudek soudu prvního stupně právní moci.
K výzvě se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Praze prostřednictvím krajského státního zástupce. Ten konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl skutečnosti a námitky, které uváděl ve svém odvolání. Výhrady stěžovatele, týkající se hodnocení provedených důkazů soudem, považuje za nedůvodné. Skutkové a právní závěry, které na základě provedených důkazů Krajský soud v Praze v závěrečné fázi řízení učinil, považuje za zcela odpovídající výsledku provedeného dokazování a právnímu stavu věci. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla podle §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítnuta.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 261/2001. Po seznámení se se všemi podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah:
Předně považuje Ústavní soud za podstatné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu z celého trestního řízení, znovu uplatňuje námitky, které uváděl v odůvodnění odvolání proti oběma rozsudkům soudu prvního stupně a obecně vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů.
Pokud jde o námitku týkající se nepoměru mezi tresty uloženými spoluobžalovaným a trestem uloženým stěžovateli, je třeba uvést, že touto námitkou se soud druhého stupně podrobně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění obou jeho rozhodnutí. Konstatoval, že spoluobžalovaným stěžovatele byly uloženy naprosto neadekvátní minimální tresty, což v důsledku absence odvolání státního zástupce nebylo možno v rámci odvolacího řízení napravit. Nicméně pouze v důsledku toho, že byly - již pravomocně - uloženy nepřiměřeně mírné tresty, nemohl sám odvolací soud postupovat nezákonně a uložit v rozporu s ustanoveními §23 a §31 trestního zákona stěžovateli rovněž nepřiměřeně mírný trest. Odvolací soud posoudil samostatně skutek, kterým stěžovatele uznal vinným, přičemž postupoval v souladu se zásadami pro ukládání trestu, zakotvenými v ustanovení §31 a násl. trestního zákona, přihlédl k účelu trestu podle §23 trestního zákona a zejména, vzhledem k dalšímu zmírnění právní kvalifikace skutku, uložil stěžovateli tresty výrazně mírnější, než soud prvního stupně. Takovýto postup při ukládání trestu nelze považovat za postup diskriminační, který by byl v rozporu s čl. 14 Úmluvy. Je třeba konstatovat, že pokud byli spoluobžalovaní nepřiměřeně zvýhodněni uložením trestů nespojených s jejich výkonem, neexistuje v současné době způsob nápravy (jak se domnívá stěžovatel), neboť byl-li porušen zákon pouze ve prospěch obviněných, nelze v daném stádiu věci dosáhnout zrušení předmětného soudního rozhodnutí.
K další námitce stěžovatele, že neměl přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby, když záznamy telefonních hovorů byly zařazeny do spisu až v závěru hlavního líčení, konstatuje Ústavní soud, že tato námitka je vzhledem k postupu odvolacího soudu ve vztahu k tomuto důkazu bezpředmětná. Rozsudek soudu prvního stupně, který výrok o vině opřel i o tento napadaný důkaz, byl odvolacím soudem zrušen. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku jednoznačně uvedl, že dospěl k závěru, že záznamy o odposlechu telefonních hovorů nemají důkazní hodnotu, jako důkaz nemohou být akceptovány, a proto svůj výrok o vině o tento důkaz neopírá. Jakákoliv námitka, vztahující se k záznamům o telefonických hovorech, je tedy za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že tento důkaz není procesně použitelný v řízení před soudem, nadbytečná a neopodstatněná. K porušení práva vyplývajícího z čl. 6 odst. 3 lit. b) Úmluvy tedy nedošlo.
Pouze pro úplnost třeba uvést, že skutečně až při hlavním líčení dne 11. prosince 2001 byly obhájci stěžovatele předány fotokopie záznamů telefonních odposlechů založených na č. l. 345 až 365 a 367 až 369 trestního spisu, což je způsob neobvyklý. Hlavní líčení však bylo poté přerušeno a stěžovateli a jeho obhájci bylo umožněno tyto materiály prostudovat. Poté, kdy bylo v hlavním líčení pokračováno, obhájce stěžovatele prohlásil, že jeho klient měl možnost se s předanými záznamy seznámit (č. l. 478 trestního spisu). Po přečtení předmětných záznamů měl stěžovatel možnost se k tomuto důkazu vyjádřit. Vzhledem k pochybnostem, které se týkaly totožnosti osob, jejichž hlas byl na záznamech zachycen, uložil odvolací soud ve svém prvém zrušovacím rozhodnutí zpracování znaleckého posudku a přehrání těchto záznamů před soudem v novém hlavním líčení. Zpracování posudku bylo zmařeno samotným stěžovatelem, který odmítl poskytnout hlasovou nahrávku pro znalecké srovnání. Audiokazeta se záznamy o telefonních hovorech pak byla přehrána při hlavním líčení dne 29. července 2002 (č. l. 692 trestního spisu).
Rovněž námitku, týkající se čtení protokolů o výpovědích svědkyň, uplatnil stěžovatel již ve svém prvém odvolání a odvolací soud se s touto námitkou řádně vypořádal. Výpovědi všech jmenovaných svědkyň byly při hlavním líčení čteny podle ustanovení §211 odst. 2
lit. a) trestního řádu, za splnění podmínek v tomto ustanovení zakotvených, což odvolací soud konstatoval. Uvedl, že svědkyně O. B. a O. B. se zdržují na neznámém místě v cizině, z České republiky byly vyhoštěny a svědkyně J. B. je již po dobu delší jednoho roku na útěku z výchovného ústavu a přes pátrání se ji nepodařilo nalézt. Ustanovení §211 odst. 2 lit. a) trestního řádu poskytuje možnost protokol o výpovědi svědka přečíst za taxativně stanovených podmínek. Ač soudy obou stupňů výslovně neuvedly, který důvod uvedený v citovaném ustanovení při čtení výpovědí jmenovaných svědkyň aplikovaly, lze z odůvodnění tohoto postupu dovodit, že se jednalo o důvod druhý a třetí, tj. že "osoba ... se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou...". Z dokladů založených v trestním spise lze dovodit, že soud prvního stupně se snažil osobní účast svědkyň zajistit, avšak bezvýsledně. Přitom bylo nepochybné, že překážky ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu brání osobnímu výslechu svědkyň "pro dohlednou dobu", kteroužto formulací je třeba rozumět případy, v nichž vzhledem k povaze překážky nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný (při respektování zásady rychlosti řízení podle §2 odst. 4 trestního řádu, zejména ve vazebních věcech - §71 odst. 1 trestního řádu). Závěrem k této námitce je třeba zdůraznit, že výslechy všech tří svědkyň byly v přípravném řízení provedeny způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu a při výslechu byl vždy přítomen obhájce stěžovatele, který měl možnost klást svědkyním otázky a tohoto oprávnění i využil. Pokud nebyla dle pokynu soudu druhého stupně vyslechnuta jako svědkyně R. J., lze konstatovat, že soud prvního stupně vyvinul snahu tuto svědkyni k hlavnímu líčení předvolat, avšak bezúspěšně, proto od provedení tohoto důkazu důvodně upustil (č. l. 638, 351, 376, 676, 681 trestního spisu).
Po zhodnocení výše uvedených skutečností lze dospět k závěru, že uvedeným postupem obecné soudy nevybočily z rámce ústavnosti a nezasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele vyplývajícího z čl. 6 odst. 3 lit. d) Úmluvy.
K námitce stěžovatele, týkající se nepřeložení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002 do ukrajinštiny či ruštiny, třeba uvést, že tvrzení stěžovatele neodpovídá skutečnosti. Na č. l. 579 až 586 je založen překlad předmětného usnesení do jazyka ukrajinského a rovněž je založen doklad o doručení tohoto překladu stěžovateli dne
15. května 2002. Tedy i tato námitka, na základě níž stěžovatel dovozoval porušení čl. 6
odst. 3 lit. e) Úmluvy, je neopodstatněná.
K obecně vyslovenému nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů nutno konstatovat, že Ústavní soud již několikráte vyložil, že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se porušením běžných práv fyzických osob v trestním řízení chráněných trestním zákonem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na obhajobu (čl. 6 odst. 3 Úmluvy), jejichž porušení stěžovatel namítal.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v nesprávném hodnocení důkazů a v porušení některých procesních ustanovení tak, jak dovozuje v konkrétních námitkách. Porušení zásad spravedlivého procesu však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno dle příslušných ustanovení trestního řádu, nebylo zjištěno porušení žádného procesního ustanovení v přípravném řízení ani v řízení před soudem, které by bylo současně porušením základního práva nebo svobody stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud může posuzovat správnost hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v soudním řízení byly porušeny ústavní procesní principy, což však v daném případě zjištěno nebylo. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout (viz např. III. ÚS 597/99, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18., str. 345).
V daném případě však tento extrémní nesoulad nebyl shledán. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem soudu druhého stupně, který velmi pečlivě hodnotil důkazy ve věci provedené, na rozdíl od soudu prvního stupně neuznal procesní použitelnost jednoho z důkazů, který nalézací soud považoval za stěžejní, a odlišným způsobem - ve prospěch stěžovatele - hodnotil důkazy vztahující se ke stěžovateli jako členu organizované skupiny. V důsledku toho i podstatně zmírnil právní kvalifikaci skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen. V odůvodnění rozsudku, v souladu s ustanovením §125 trestního řádu, přesvědčivým způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel skutková zjištění a závěr o vině stěžovatele, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V postupu obecného soudu při hodnocení důkazů nebylo shledáno nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je v posuzovaném případě výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona ji odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. července 2003