ECLI:CZ:US:2003:4.US.801.02
sp. zn. IV. ÚS 801/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. P. G., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Ca 23/2002, ve spojení s rozhodnutím Stavebně právního odboru Magistrátu města Plzně ze dne 11. prosince 1997, č.j.: stav/3096/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. prosince 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Stavebně právního odboru Magistrátu města Plzně ze dne 11. prosince 2001, č.j. stav/3096/01. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Odboru výstavby a dopravy Úřadu městského obvodu Plzeň 3 ze dne 14. září 2001, č.j. 3500/2001-ÚMO3/Výst-Vá, kterým bylo stěžovateli uloženo provést odstranění stavby - oplocení pozemku p.č. 1915/7 v katastrálním území S., postavené bez stavebního povolení.
Uvedený pozemek sousedí s dalšími pozemky ve vlastnictví stěžovatele, které stejně jako předmětnou parcelu získal na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1999 od společnosti S. Plzeň, s.r.o. Dne 11. prosince 1997 bylo stavebním odborem Magistrátu města Plzeň vydáno územní rozhodnutí, na základě kterého právní předchůdce stěžovatele započal s rozparcelováním území a stavbou rodinného domku v rámci výstavby tzv. minisídliště. V tomto územním rozhodnutí byla, mimo jiné, stanovena i podmínka, že po parcele p.č. 1915/7 povede veřejná komunikace. Stěžovatel provedl oplocení této parcely bez ohlášení příslušnému stavebnímu úřadu, neboť oplocení považoval v souladu s ustanovením §139b odst. 8 lit. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),za drobnou stavbu. Následně mu však stavební úřad oznámil, že stavbu lze provést pouze na základě stavebního povolení. Stěžovatel proto požádal o dodatečné stavební povolení, avšak tato žádost byla zamítnuta a bylo mu nařízeno odstranění stavby.
Stěžovatel uvedl, že si je vědom závaznosti územního rozhodnutí, i když toto bylo učiněno za účastenství předchozího vlastníka a on sám na takovou podmínku nebyl upozorněn. Dle jeho názoru spočíval základní problém ve střetu zájmů chráněných stavebními předpisy a zájmů na ochraně a nedotknutelnosti vlastnického práva, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že stále je vlastníkem dotčené nemovitosti a do vydání stavebního povolení ke stavbě komunikace nemůže být omezován nad míru, kterou neohrožuje zájmy a cíle územního plánování. Odvolal se na ustanovení §88 odst. 1 lit. b) stavebního zákona, dle něhož stavební úřad nenařídí odstranění stavby, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem. Za této situace tedy stavební úřad mohl střet zájmů veřejnoprávního a soukromoprávního řešit v souladu s ustanovením §66 stavebního zákona, stanovením podmínky dočasnosti stavby do doby, než bude možno vybudovat veřejnou komunikaci. Stanovením povinnosti odstranit stavbu tak došlo, podle jeho přesvědčení, k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Zásahem do jeho vlastnického práva nad míru nezbytně nutnou byl porušen i čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na základě výzvy se k uvedené věci vyjádřil účastník - Krajský soud v Plzni, prostřednictvím předsedy senátu 30 Ca. Ten uvedl, že námitka tvrzeného zásahu do práv zaručených v čl. 4 odst. 1 Listiny je neopodstatněná. Zpochybněným rozsudkem byla posuzována zákonnost individuálního správního aktu, kterým bylo nařízeno odstranění stavby postavené bez stavebního povolení, když nebyly splněny podmínky k vydání dodatečného stavebního povolení. Za takové situace bylo úřední povinností stavebních úřadů takto postupovat. Při použití tohoto krajního institutu je vlastník pochopitelně dotčen ve svém vlastnickém právu, neboť je ve stanovené lhůtě povinen stavbu odstranit, jinak by ovšem nebylo možno tento institut aplikovat. S ohledem na tyto okolnosti tedy nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. K tvrzené námitce o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny účastník uvedl, že stejně jako stěžovatel zastává názor, že se jedná o střet veřejného zájmu, chráněného stavebním zákonem, a soukromého - vlastnického práva. V daném případě stěžovatel požadoval dodatečné povolení stavby, bylo však nutno zkoumat, zda postavení plotu bylo v souladu se stavebním řádem. Do veřejného zájmu zákonodárce zahrnul i soulad stavby s cíli a záměry územního plánování. Tento soulad však nebyl prokázán, neboť podmínka stanovená platným a účinným územním rozhodnutím brání tomu, aby na pozemku stěžovatele byla trvale umístěna jakákoliv stavba. Není přitom rozhodující, že ostatní zákonné podmínky dodatečného povolení byly splněny, neboť dodatečně lze stavbu povolit jenom tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky. Závěrem účastník uvedl, že stěžovateli nic nebránilo požádat o dodatečné povolení stavby na dobu určitou - do zahájení stavby komunikace. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Magistrát města Plzně, prostřednictvím své právní zástupkyně. Ta odkázala na vyjádření vedlejšího účastníka ke správní žalobě stěžovatele. Dále uvedla, že územní rozhodnutí bylo vydáno pro tehdejšího investora, který dobrovolně přistoupil k závazku vytvořit komunikaci, mimo jiné i přes předmětný pozemek. Toto územní rozhodnutí bylo a je závazné i pro právního nástupce původního majitele tohoto pozemku. Pokud o takovéto skutečnosti nebyl informován, mohl namítat neplatnost kupní smlouvy. To však nic nemění na závaznosti územního rozhodnutí. Za situace, kdy stavba byla provedena bez stavebního povolení, je stavební úřad povinen zahájit řízení o odstranění stavby. V případě dodatečné žádosti o povolení stavby je stavební úřad limitován touto žádostí. Pokud tedy stěžovatel požádal o povolení trvalé stavby, nemohl stavební úřad projednat jakoukoliv jinou lhůtu trvání stavby. K námitce stěžovatele, učiněné již v řízení před správním soudem, týkající se zásahu do jeho vlastnických práv, pak vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel porušil povinnost vykonávat svá práva pouze v souladu se zákony. Vybudoval-li oplocení bez stavebního povolení, nemůže očekávat, že stavební úřad bude jeho protiprávní jednání chránit jako výkon vlastnických práv. Proto vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Plzni vedený pod sp. zn. 30 Ca 23/2002. Po seznámení se s obsahem předložených materiálů dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah:
Stěžovatel připustil, že mu bylo známo, že pozemek, který oplotil, byl na základě územního rozhodnutí určen k vedení komunikace. Z předložených podkladů je rovněž zřejmé, že pozemek, který stěžovatel zakoupil a o jehož oplocení se jedná, byl při parcelaci vyčleněn a celý určen pro vybudování komunikace. Vyplývá to z jeho tvaru i samostatného parcelního čísla. Je tedy zjevné, že dotčená parcela byla k jinému účelu využitelná pouze dočasně. Ze spisového materiálu je pak zřejmé, že stěžovatel požádal o dodatečné povolení stavby jako dočasné (a to do doby zahájení stavby komunikace, vedoucí přes tuto část jeho pozemku) teprve dne 14. listopadu 2002, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí správního soudu.
Pokud stěžovatel v postupu orgánů veřejné moci spatřuje zásah do svých vlastnických práv, a to tím, že mu bylo zabráněno pozemek oplotit, resp. mu bylo nařízeno odstranit oplocení pozemku, Ústavní soud tento názor nesdílí. Je věcí každého, aby dbal o ochranu svých práv. To v případě stěžovatele představovalo povinnost věnovat dostatečnou péči nejen soukromoprávním, ale i veřejnoprávním okolnostem, které se vztahovaly k nemovitosti, kterou hodlal koupit.
Ústavní soud zcela sdílí názor stavebních úřadů, že pokud je možno povolit stavbu oplocení na dobu určitou, mohlo tak být učiněno jen na návrh stěžovatele. Takový návrh však, jak uvedeno výše, byl podán teprve dne 14. listopadu 2002. Rovněž názor vyjádřený v napadených rozhodnutích, týkající se možného zásahu do práv stěžovatele tím, že nebyl právním předchůdcem upozorněn na účel pozemku p.č. 1915/7, a z toho plynoucí možnosti domáhat se ochrany cestou občanskoprávní, Ústavní soud v plném rozsahu sdílí.
Ústavní soud nesdílí závěry stěžovatele, že postupem správních orgánů a správního soudu v dané věci došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány jen v mezích zákona. Stavební úřad může rozhodnout, že pro zřízení drobné stavby nepostačuje ohlášení, ale je nutné stavební povolení (§57 odst. 1 stavebního zákona). Pro vydání stavebního povolení jsou pak zákonem stanoveny nezbytné podmínky k jeho vydání. Takovou podmínkou je nepochybně i respektování účelu využití pozemku dotčeného drobnou stavbou, neboť dle ustanovení §62 odst. 1 lit. a) stavebního zákona, ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí. Není tedy možno považovat postup orgánů veřejné moci, spočívající v nepovolení stavby za porušení citovaného čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nesdílí ani tvrzení o omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, zásahem orgánů veřejné moci. Toto právo je limitováno jednak v čl. 11 odst. 3 Listiny, kde je stanoveno, že vlastnictví zavazuje a nemůže být v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Navíc třeba uvést, že samotné vlastnictví pozemku nezakládá právo postavit na něm cokoliv a kdykoliv, neboť jinak by stavební předpisy, jako předpisy veřejného práva, pozbyly významu a funkce. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal stěžovatelem namítaný střet mezi zájmy chráněnými stavebními předpisy a ochranou a nedotknutelností vlastnického práva, ani to, že by orgány veřejné moci svým postupem překročily zákonné zmocnění a zasáhly tak do základních práv a svobod stěžovatele. Z toho důvodu předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu