ECLI:CZ:US:2003:4.US.86.03
sp. zn. IV. ÚS 86/03
Usnesení
IV. ÚS 86/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti C. CZ, s.r.o., zastoupené JUDr. S. P., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 čj. 12 Cmo 158/2002-58 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2002 čj. 39 Cm 124/2000-34 ve výroku I. tak, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 28 693,50 Kč s 11 % úrokem z prodlení ročně od 10. 2. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozhodnutí s tím, že ve zbývajícím rozsahu požadovaných úroků z prodlení byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by doplnil provedená zjištění Městského soudu v Praze, a navíc z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení obsahu zasílatelského příkazu ve svém rozhodování řídil. Dle názoru stěžovatelky Vrchní soud v Praze pochybil při výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku, neboť vycházel z toho, že stěžovatelka měla zahrnout do zasílatelského příkazu požadavek na zajištění speciálního prostředku k přepravě, což je požadavek, který zákonodárce do obchodního zákona nevtělil, v důsledku čehož obecný soud uložil stěžovatelce povinnost, která je v rozporu s obchodním zákoníkem. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost napadeného rozsudku odložil.
K ústavní stížnosti se dne 23. 10. 2003 vyjádřila předsedkyně příslušného senátu Vrchního soudu v Praze, která uvedla, že Vrchní soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě žalobou uplatněný nárok na zaplacení zasílatelské úpravy je odůvodněn ustanovením §601 a násl. obchodního zákoníku vzhledem k tomu, že oprávněnost započtení pohledávky žalovaného (stěžovatele) z titulu náhrady škody nebyla prokázána. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí poukázala na to, že právní názor senátu 12 Cmo, který věc rozhodoval, jakož i posouzení nároku uplatněného žalobou a uplatněné námitky započtení, je vyjádřen v odstavcích dvě až čtyři na čtvrté straně rozhodnutí. Podle Vrchního soudu v Praze byly v dané věci po řádně provedeném dokazování soudem prvního stupně, ze kterého soud druhého stupně vycházel, zjištěny všechny rozhodné skutečnosti, nutné pro posouzení oprávněnosti jak návrhu na zahájení řízení, tak námitky započtení vznesené stěžovatelem v průběhu řízení. Vrchní soud v Praze má zato, že z odůvodnění jeho rozhodnutí jasně vyplývá, že při svém rozhodování vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a důkaz zasílatelskou smlouvou hodnotil jinak než soud prvního stupně, když svoje úvahy jasně a úplně vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Z těchto důvodů Vrchní soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Cm 124/2000, Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl po provedeném dokazování žalobu obchodní společnosti Č., a.s. pro námořní dopravu a mezinárodní zasílatelství, kterou se domáhala po žalovaném stěžovateli zaplacení částky 28 693,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení. Městský soud v Praze dospěl po provedeném dokazování k závěru, že za obstarání přepravy vzniklo žalobci právo na zaplacení zasílatelské úplaty ve výši 36 000,- Kč, avšak stěžovatel oprávněně započetl proti pohledávce žalobce svoji pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 28 693,50 Kč. Podle soudu prvního stupně žalobce způsobil stěžovateli škodu tím, že jako zasílatel porušil své povinnosti z uzavřené zasílatelské smlouvy, když nezajistil obstarání přepravy sušícího bubnu tak, jak se stěžovateli jako příkazci zavázal.
K odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze, který vycházeje z důkazů provedených soudem prvního stupně, nesouhlasil s hodnocením obsahu zasílatelského příkazu a neztotožnil se se závěry, které soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil pokud jde o prokázání nároku stěžovatele na náhradu škody. Podle Vrchního soudu v Praze se požadavek na zajištění speciálního zajišťovacího prostředku pro přepravu sušícího bubnu nestal součástí zasílatelské smlouvy, protože ani v objednávce ani na skice převáženého zařízení nebyl takový požadavek prezentován. Z provedených důkazů bylo osvědčeno, že požadavek na zajištění speciálního lože stěžovatel vznesl až při nakládce zařízení. Vrchní soud v Praze dále poukázal na to, že stěžovatel neprokázal vznik a výši tvrzené újmy, neboť její vyčíslení v příslušných vyúčtování nedostačuje; muselo by být také prokázáno i zmenšení majetku stěžovatele v tvrzené výši v příčinné souvislosti s porušením závazku žalobcem. Vrchní soud v Praze proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak shora uvedeno.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře opakovaně vyslovil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností z hlediska legality jejich rozhodnutí; to ovšem jen potud, pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, či pokud porušení práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárství neznamená současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V projednávaném případě odvolací soud rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, neboť některé z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně hodnotil jinak a v důsledku toho dospěl k jiným skutkovým závěrům. Dle názoru Ústavního soudu není tento postup v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§213), neboť odvolací soud může hodnotit listinné důkazy jinak než soud nalézací, a to aniž by musel dokazování opakovat. Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou úvahy odvolacího soudu seznatelné, rozhodnutí odpovídá požadavkům kladeným občanským soudním řádem na odůvodnění rozhodnutí soudu a toto rozhodnutí nenese stopy libovůle v rozhodování obecného soudu. K ukládání povinnosti mimo meze obchodního zákoníku Ústavní soud vychází z toho, že hodnocení požadavků na obsahové náležitosti zasílatelské smlouvy a posouzení jejího naplnění, tj. interpretace ustanovení §601 a násl. obchodního zákoníku, stejně jako posouzení vzniku škody na straně stěžovatele a důvodnost jejího započtení, je plně v pravomoci obecných soudů, které projednávaný případ vyřešily tak, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že s výsledkem tohoto řešení stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá samo o sobě důvod k zásahu Ústavního soudu. Rozdílný názor na hodnocení důkazů, jakož i na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. III.ÚS 31/97, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu