ECLI:CZ:US:2003:4.US.93.03
sp. zn. IV. ÚS 93/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupeného Mgr. R. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002, čj. 30 Ca 381/2000-23 a rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, referátu pozemkového úřadu, ze dne 15. 5. 2000, čj. 111-975/72.9/2000-Ša, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Třebíč, se sídlem v Třebíči, Bráfova 1, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2002 se A. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002, čj. 30 Ca 381/2000-23, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč, referátu pozemkového úřadu, ze dne 15. 5. 2000, čj. 111-975/72.9/2000-Ša. Posledně uvedeným rozhodnutím, které stěžovatel navrhl též nálezem zrušit, bylo podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatel není oprávněnou osobou a není vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a napadeným rozsudkem samotným i právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Zásah do svých ústavních práv spatřuje především ve skutečnosti, že oba ve věci rozhodující orgány veřejné moci při svém rozhodování vycházely z deklaratorního rozhodnutí státního notářství v dědické věci, vydaného v době komunistické totality, aniž by samy přezkoumávaly, zda předmětný majetek přešel ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě na stát bez právního důvodu.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zevrubně konstatuje důvody, které již uvedl v opravném prostředku. Soud tyto důvody posoudil a neshledal je z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku opodstatněnými. Na tomto svém stanovisku soud setrvává a nepovažuje tudíž stěžovatelem tvrzené porušení ústavních práv za důvodné.
Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Třebíč, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že předmětné nemovitosti nepřešly v rozhodném období a způsobem uvedeným v zákoně o půdě, na stát. Po celou dobu, až do smrti L. N., byly ve vlastnictví fyzické osoby. Po její smrti přešla část jejího majetku jako odúmrť na stát. Vlastnictví státu k předmětným nemovitostem je právně důvodné, neboť se opírá o pravomocné rozhodnutí státního notářství. Proti tomuto rozhodnutí státního notářství nepodal stěžovatel odvolání, i když se dědického řízení účastnil. Nesouhlasí s názorem stěžovatele, že měl posoudit příslušné rozhodnutí ve věci dědictví jako nezákonné a stěžovateli nemovitosti vydat. Pokud by takto postupoval a posuzoval zákonnost či nezákonnost jednotlivých pravomocných rozhodnutí, rozšířil by okruh svých pravomocí nad to, co mu stanoví zákon o půdě. Hlavním problémem dle jeho názoru je nekvalifikovaně sepsaná závěť, což mělo za následek přechod předmětných nemovitostí na stát. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud po posouzení předložených argumentů stěžovatele, účastníka řízení a vedlejšího účastníka, jakož i s přihlédnutím k obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 136/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že pozemkový úřad při svém rozhodování ve věci vycházel z rozhodnutí Státního notářství v Třebíči ze dne 13. 12. 1982, čj. D 312/82-28, jež nabylo právní moci dne 26. 1. 1983. Nesouhlasí též s právním názorem krajského soudu, který v rámci přezkumu zákonnosti rozhodnutí pozemkového úřadu dospěl k závěru, že pozemkový úřad nepochybil, když k cit. rozhodnutí státního notářství přihlédl a z něho vycházel, neboť tím postupoval zcela v souladu s ust. §40 odst. 1 zák.č. 71/1967 Sb., správní řád, a byl jím vázán. Uvedené námitky stěžovatel již uvedl v opravném prostředku ke krajskému soudu, a tento soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené čl. 36 odst. 2 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl. 11 Listiny, neboť, jak vyplývá z jeho konstantní a obecně dostupné judikatury, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele ohledně porušení čl. 90 Ústavy. Citované ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu