ECLI:CZ:US:2003:Pl.US.19.03
sp. zn. Pl. ÚS 19/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu Ing. V.B., zastoupeného Z.H., na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2003, podaným oprávněnou osobou a ve stanovené lhůtě, se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že
a) postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii nebyl v souladu s ústavním zákonem č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, a zákonem č. 114/2003 Sb., o provádění referenda, neboť byla porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 cit. ústavního zákona, a ustanovení §1 odst. 2, §2, §8, §10 písm. a), §11 písm. a) a §31 odst. 2 a 7 cit. prováděcího zákona,
b) výsledek referenda se nevyhlásí,
c) prezident republiky vyhlásí referendum znovu.
Přitom za účastníky řízení označil SVK, ČR, prezidenta České republiky, Parlament České republiky, Vládu České republiky a další orgány pro referendum, které za účastníky řízení bude považovat Ústavní soud v návaznosti na znění stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel podal celkem tři návrhy se shodným petitem, které se liší (částečně) použitými argumenty a označením účastníků řízení.
V úvodu svého návrhu navrhovatel uvedl, že považuje za podjaté všechny soudce Ústavního soudu, kteří se zúčastnili referenda, a to bez ohledu na to, jak v něm hlasovali. Tuto námitku nepovažuje senát za námitku ve smyslu §37 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákona"), neboť svým obsahem zjevně porušuje základní občanská práva soudců, když se dožaduje jakéhosi předběžného testování toho, co je u každého občana kryto právem na tajnost jeho hlasování.
Navrhovatel tvrdí, že k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod došlo již samotným přijetím cit. ústavního zákona o referendu, prováděcího zákona k němu, jakož i vyhlášením referenda prezidentem České republiky zákonem č. 116/2003 Sb., a svá tvrzení dále podrobně rozvedl.
Ústavní soud především uvádí, že jeho kompetence jsou vymezeny v čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Způsob, jakým ústavodárce toto vymezení určil, resp. rozšířil v části druhé ústavního zákona č. 515/2002 Sb., pod bodem 3. ve vztahu k referendu, se vymyká kognici Ústavního soudu. Ústavním pořádkem, jakož i zákonem o Ústavním soudu, je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Část druhá zákona č. 114/2003 Sb.,
o provádění referenda, v Ústavě vymezenou kompetenci Ústavního soudu vyjádřenou v čl. 87 odst. 1 písm. m) Ústavy pouze opisem přejímá. Z toho plyne, že v té části, kde navrhovatel namítá nesprávné vymezení otázky položené v referendu a požaduje, aby proto Ústavní soud dovodil jeho neplatnost, je třeba návrh odmítnout, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona]. Otázka byla vymezena přímo v ústavním zákoně č. 515/2002 Sb. Totéž se týká požadavku, aby Ústavní soud rozšířil rámec řízení o platnosti referenda, resp. pojal tento přezkum šířeji, než stanoví ústavní zákon.
Navrhovatel dále vyjádřil názor, že za účastníky řízení nelze považovat jen subjekty výslovně uvedené v zákoně č. 114/2003 Sb., o provádění referenda. Tento názor senát nesdílí. Za účastníka řízení lze podle §28 odst. 1 zákona považovat pouze ty subjekty, o nichž to tento zákon stanoví - v daném případě tedy §125e "příslušný orgán pro referendum". Odpověď na otázku, který orgán třeba za takový považovat, je nutno hledat především v §9 zákona o provádění referenda, kde jsou pod písm. a) až j) uvedeny všechny v úvahu připadající orgány státu, mající určité úkoly spojené s přípravou a průběhem hlasování. Tento výpočet, na rozdíl od navrhovatele, považuje Ústavní soud jednoznačně za výpočet taxativní. Navíc třeba uvést, že účastníkem řízení před Ústavním soudem podle §125d až 125f zákona může být pouze ten z vyjmenovaných orgánů, proti kterému směřuje konkrétní námitka nesprávného postupu, tedy postupu rozporného s jeho povinnostmi a úkoly, které pro ten který orgán vyplývají z §10 až §19 cit. zákona o provádění referenda.
Senát je nucen konstatovat, že mnohostránkové podání navrhovatele vyjadřuje jeho komplexní názory na problematiku přistoupení České republiky k Evropské unii, na kampaň, která vlastnímu referendu předcházela, jakož i na roli, kterou zde (v jeho hodnocení) sehrály nejvyšší orgány státu. Valná většina těchto výhrad však nepodléhá jurisdikci Ústavního soudu ve výše naznačeném smyslu. Za konkrétní výhrady schopné být předmětem řízení před Ústavním soudem podle specielních ustanovení §125d až §125f zákona, považuje senát toliko výhradu vztahující se k tisku hlasovacích lístků a jejich provedení, směřující proti Ministerstvu vnitra (str. 13 - 14 návrhu). Stejný návrh byl ovšem podán Ústavnímu soudu dříve a je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 17/03. Opakuje se (spolu s jinými námitkami) i v návrhu, jemuž byla přidělena sp. zn. Pl. ÚS 18/03. V tomto směru je tedy podaný návrh nepřípustný podle §35 odst. 2 zákona, neboť o téže věci již Ústavní soud jedná - přičemž přiznání postavení vedlejšího účastníka je pojmově vyloučeno, neboť jde o téhož navrhovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh, z důvodů uvedených v §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona, odmítnout dle §43 odst. 2 písm. b) zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2003