ECLI:CZ:US:2004:1.US.110.03
sp. zn. I. ÚS 110/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené advokátem JUDr. M. J. proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5. 2002, č.j. 5 C 601/97-51, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2002, č.j. 47 Co 401/2002-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením zastavil Okresní soud v Lounech - v právní věci stěžovatelky o zaplacení částky 537.040,- Kč - odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání.
V odůvodnění tohoto usnesení se okresní soud dovolává ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a uvádí, že v daném případě byl poplatek z odvolání splatný současně s odvoláním. Protože stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, soud ji k tomu vyzval. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě svoji poplatkovou povinnost nesplnila a její právní zástupce požádal soud o přerušení odvolacího řízení do skončení věci vedené pod sp. zn. 5 C 921/94 a o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Okresní soud shledal, že v případě stěžovatelky nelze aplikovat ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu v Lounech potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelka nepochybně podala odvolání, jak do výroku rozsudku - kterým byl zamítnut její návrh na zaplacení částky 332.027,- Kč - tak do závislého výroku o nákladech řízení (pozn.: jde o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18.5.2001, č.j. 5 C 601/97-38). Proto bylo její povinností zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši, kterou určil okresní soud. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud nepochybil, jestliže řízení zastavil. Stěžovatelka sice požádala o odložení povinnosti uhradit soudní poplatek, leč takový postup zákon o soudních poplatcích neumožňuje. Pokud stěžovatelka namítala, že okresní soud neměl řízení zastavit ve vztahu k odvolání proti výroku o nákladech řízení, krajský soud připomíná, že stěžovatelka podala odvolání nejen do výroku o nákladech řízení a rozsah odvolání po dobu odvolací lhůty nezměnila (pozn.: jde o odvolání proti výše cit. rozsudku ze dne 18.5.2001).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými usneseními její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka zmiňuje okolnosti své restituční žaloby vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 921/94 a průběh řízení u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 601/97. Okresnímu soudu v Lounech vytýká zejména způsob provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, že soud neprovedl jí navržené důkazy. Podle jejího mínění soud tím, že její žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil jí uhradit žalovanému náklady právního zastoupení, nepostupoval v řízení nestranně a všestranně. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a okresní soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Stěžovatelka však požádala soud o přerušení odvolacího řízení do doby, než s konečnou platností rozhodne soud o její restituční žalobě vedené pod sp. zn. 5 C 921/94. Současně žádala o odložení splatnosti soudního poplatku z odvolání, protože nechtěla nést riziko neúspěchu v řízení zaplacením dalšího soudního poplatku. Soud však její žádosti nevyhověl a řízení - s odvoláním na zákon o soudních poplatcích, jenž takový postup nepřipouští - zastavil. Taktéž odvolací soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku, leč považovala to za zbytečné vzhledem k neúspěchu ve věci sp. zn. 5 C 921/94. Stěžovatelka však ve věci sp. zn. 5 C 921/94 podala dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl. Je proto přesvědčena, že bude nyní v dalším řízení ohledně své restituční žaloby úspěšná a proto by unesla i riziko zaplacení soudního poplatku z odvolání ve věci 5 C 601/97.
Stěžovatelka proto navrhla, aby byla usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5. 2002, č.j. 5 C 601/97-51, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2002, č.j. 47 Co 401/2002-57, zrušena.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud dovozuje, že sporným ustanovením jednoduchého práva jsou ustanovení §9 odst. 1 a odst. 4 zákona o soudních poplatcích, jež dle jeho mínění obecné soudy interpretovaly ústavně konformně. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že lze vázat zaplacení soudního poplatku na úspěch v dalším, byť souvisejícím řízením. Podle mínění Ústavního soudu jsou odůvodnění obou napadených usnesení logická, správná a přesvědčivá. Rovněž interpretace jednoduchého práva, kterou obecné soudy v daném případě použily, nevybočuje z mezí ústavnosti. Proto této námitce nelze z ústavněprávního hlediska přisvědčit.
Stěžovatelka se - dle mínění Ústavního soudu - mylně domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jejím odlišném názoru na interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu však obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustily protiústavního pochybení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu