ECLI:CZ:US:2004:1.US.111.01
sp. zn. I. ÚS 111/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky R., s.r.o., zastoupené advokátem Mgr. L. T., proti postupu města H., stavebního a dopravního odboru, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka R., s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na to, že se stavebním úřadem města H. (poznámka: stavebním a dopravním úřadem Magistrátu města H.; dále jen "stavební úřad") přišla poprvé do kontaktu, když Policie ČR tomuto orgánu postoupila její podnět týkající se podezření z trestné činnosti jednoho z nájemníků, který prý svévolně vyboural část nosné zdi domu v K. č.p. 264, H. (dále jen "dům"). Stěžovatelka se domnívá, že stavební úřad přestupkové řízení (ve kterém ostatně do dne podání ústavní stížnosti nebylo vydáno rozhodnutí) pojal tak, že ji jako oznamovatelku trestného činu "po delší dobu pronásledoval, aby urychleně odstranila závadu, kterou způsobil nájemce". Stavební úřad prý neodradilo ani to, že mu stěžovatelka několikrát sdělila, že ji nájemce do zasaženého prostoru odmítá pustit.
Stěžovatelka dále popisuje další postup, který - v reakci na upozornění stavebního úřadu na nutnost opravy domu - spočíval ve vypracování dokumentace k jeho opravě. Stěžovatelka tuto dokumentaci - po konzultaci u stavebního úřadu, který ji prý ujistil, že k navrženým pracím postačí ohlášení - doplnila o "vyjádření památkářů" a Útvaru hlavního architekta H. a dne 7. 10. 1999 ohlásila stavební úpravy a udržovací práce. Stavební úřad však dále stěžovatelce uložil, aby doplnila uvedené vyjádření "památkářů" o jejich stanovisko k hydroizolaci suterénu a o souhlasné stanovisko od požárních orgánů (Hasičského záchranného sboru okresu H.; dále jen "požární orgány") v "jednoznačně kladném smyslu - bez zvláštních podmínek". Stěžovatelka ohlášení ze dne 7. 10. 1999 doplnila o stanovisko k hydroizolaci suterénu a současně stavebnímu úřadu sdělila, že "není technicky možné splnit čtvrtý pokyn" (poznámka: tj. stanovisko požárních orgánů), na kterém však prý stavební úřad trval a "po půl roce po ohlášení prací" uvedl, že na ohlášené práce je nutné stavební povolení. Dle stavebního úřadu bylo nutno postupovat tak, že část ohlášených prací (spočívající v provedení udržovacích prací, u nichž není nutné výše zmíněné stanovisko požárních orgánů) je třeba oddělit od ostatních prací; zbývající udržovací práce - po následném předložení stanoviska požárních orgánů - pak prý bude možné provést na základě stavebního povolení, které stavební úřad v samostatném řízení vydá. Stěžovatelka se proto domnívá, že stavební úřad trval na protiprávních pokynech a bránil jí v realizaci ohlášených prací.
Stěžovatelka dále poukazala na údajné zhoršování stavu domu, na její neúspěšnou snahu dohodnout se s nájemníky na jeho dočasném vyklizení a prohlásila, že v důsledku havarijního stavu domu podala dle ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 50/1976 Sb."), návrh na vyklizení stavby. Uvedla, že stavební úřad na základě dvou místních šetření vydal dvě rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací a třetí rozhodnutí o nařízení udržovacích prací, proti nimž podala odvolání. Stěžovatelka (především z důvodu sporu se stavebním úřadem o rozsah toho, čím se má ustanovený "první znalec" zabývat) požádala nadřízený orgán, tj. Okresní úřad v H., a posléze Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, aby "učinily opatření k nečinnosti stavebního úřadu ve věci řízení o vyklizení stavby a k otázce havarijního stavu městských hradeb a dále, aby sjednal nápravu nesprávného opatření stavebního úřadu ve vztahu k protiprávním pokynům k ohlášení udržovacích prací a konečně, aby se zabýval dodnes nevyřízeným přestupkem nájemníka z roku 1998". Stěžovatelce však oba orgány sdělily, že stavební úřad v ničem nepochybil. Dodala, že okresní úřad dne 19. 1. 2001 rozhodl o jejím prvním odvolání proti nařízení zabezpečovacích prací a z důvodu rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem je zrušil. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že při posledním jednání mezi ní a stavebním úřadem byla nedostatečně poučena o tom, zda je povinna do domu pustit zaměstnance stavebního úřadu, jeho právníka a ("druhého") znalce a jeho asistenta, pokud nepřišli kvůli návrhu na vyklizení stavby. Stavební úřad poukázal jen na ustanovení §134 zákona č. 50/1976 Sb., což prý bylo celé procesní poučení.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž tvrdí, že stavební úřad porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Prohlásila, že jí nebylo poskytnuto procesní poučení, ani poučení o právní pomoci, jež jí byla de facto odepřena. Stěžovatelka se dále domnívá, že správní orgán porušuje (a to i v případě řízení zahájeného ex offo, jak tvrdí stavební úřad) zákonné lhůty pro rozhodnutí stanovené ve správním řádu, a že jí předkládané procesní návrhy ponechává bez povšimnutí a že vydává jednostranné a alibistické pokyny. Stěžovatelka v uvedených souvislostech poukázala na naléhavost a intenzitu porušení jejích ústavně zaručených základních práv (jakož i na očividnou nečinnost a svévoli správního orgánu), což ji vede k závěru, že přípustnost ústavní stížnosti plyne i z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť "zájem na potlačení protiprávnosti a libovůle orgánu veřejné moci přesahuje naše vlastní zájmy na ochraně ústavně zaručených práv".
Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti tvrdí, že jí správní orgán ukládá povinnosti (pokyny), které nemají oporu v platném právu, jako například "k ohlášení stavebních úprav a udržovacích prací dodat jednoznačně kladné stanovisko požárních orgánů, oddělit udržovací práce a dodat uvedené jednoznačně kladné stanovisko požárních orgánů za tím účelem, aby stavební úřad mohl stanovit, že na udržovací práce je nutné stavební povolení". Stěžovatelka se s odkazem na ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domnívá, že stanovit uvedené povinnosti stavebním úřadem je naprosto nepřípustné, šikanózní a představuje trvající exces státní moci.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal "nález, jímž Městu H. jako orgánu veřejné moci v přenesené působnosti 1. zakáže pokračovat v porušování našeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (jinou ochranu - článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že ve věci návrhu na vyklizení stavby dle ust. §96 stavebního zákona zůstane i nadále nečinný, neposkytne řádné procesní poučení, informace o běžícím řízení a pomoc při získání právního zastoupení, 2. přikáže bez průtahů postupem dle platného správního řádu rozhodnout ve věci vyklizení stavby dle ust. §96 stavebního zákona a v přestupkové věci podezřelého nájemce V. B., 3. zakáže ukládat stěžovateli protiprávní pokyny, zejména doložit souhlasné stanovisko od požárních orgánů - Hasičského záchranného sboru okresu H. v jednoznačně kladném smyslu - bez zvláštních podmínek".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka se v prvé řadě dopouští omylu, pokud navrhuje, aby Ústavní soud zakázal stavebnímu úřadu pokračovat v porušování jejího ústavně zaručeného základní práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že ve věci návrhu na vyklizení stavby zůstává nečinný. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu dovozuje [především ze stěžovatelčina návrhu na zahájení řízení o vyklizení stavby ve smyslu ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb. ze dne 16. 8. 2000, z dopisu stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2000, č.j. SD1/A9039/6588/00/PU, z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 10. 2000, č.j. SD1/A10832/7594/00/PU, ze dne 1. 11. 2000, č.j. SD1/A13148/8876/00/PU, ze dne 8. 11. 2000, č.j. SD1/A10945/7661/00/PU, ze stěžovatelčina přípisu (stížnosti) okresnímu úřadu ze dne 11. 10. 2000, z následné odpovědi okresního úřadu ze dne 6. 11. 2000, č.j. KP/Stíž.49/00, ze stěžovatelčiny stížnosti Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, regionální pracoviště, ze dne 12. 12. 2000, z následné odpovědi uvedeného pracoviště ze dne 29. 12. 2000, č.j. RPHK/1161/2000/Vě, z rozhodnutí okresního úřadu ze dne 19. 1. 2001, č.j. RR2/423/00-La, a ze sdělení stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2001, č.j. SD1/A493/2920/01/PS], že nelze přisvědčit stěžovatelčině názoru, že k zahájení řízení o vyklizení stavby podle §96 zákona č. 50/1976 Sb. vůbec došlo; dotčené správní orgány stěžovatelce příslušné důvody vícekrát sdělily. Ústavní soud s ohledem na meritum věci připomíná především vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj ČR, regionálního pracoviště, ze dne 29. 12. 2000, č.j. RPHK/1161/2000/Vě, v němž bylo jasně uvedeno, že stěžovatelkou podaný návrh na vyklizení domu (stavby čp. 264 K. v H.) nelze hodnotit jinak, než jako podnět k tomu, aby se stavební úřad v rámci své činnosti zabýval stavebně technickým stavem domu. Dospěl-li pak stavební úřad k závěru , že u daného domu neshledal důvody, aby zahájil řízení o vyklizení stavby podle §96 zákona č. 50/1976 Sb., nelze jen v této okolnosti spatřovat nečinnost tohoto úřadu. Zahájil-li pak stavební úřad k stěžovatelčině podnětu na nařízení vyklizení stavby naopak řízení o nařízení zabezpečovacích prací ve smyslu §94 citovaného zákona, a to z vlastního podnětu, byl tento postup zcela v jeho kompetenci. K této přesvědčivé argumentaci nemá Ústavní soud co dodat.
Ústavní soud nenalézá v postupu stavebního úřadu nejen znaky nezákonnosti, ale ani neústavnosti. Stavební úřad postupoval v souladu se zákonem č. 50/1976 Sb. a se zákonem č. 71/1967 Sb., zákon o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Stěžovatelčinu neopodstatněnou domněnku o zahájení řízení o vyklizení stavby dostatečně jasně vyvrací - mimo jiné - citovaný dopis stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2000, č.j. SD1/A9039/6588/00/PU, ve kterém stavební úřad stěžovatelku upozornil, že se řízení podle ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb. vždy zahajuje (jen) z úřední povinnosti. Stěžovatelka se již z tohoto důvodu nemohla domnívat, že řízení podle ustanovení §96 citovaného zákona bylo zahájeno nebo snad, že zahájeno nutně bude. Jestliže příslušný stavební úřad řízení podle ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb. nezahájil - neshledav pro to důvody - nelze v tomto postupu spatřovat porušení ani zákona ani základního práva stěžovatelky (zejména práva na spravedlivý proces). Stavební úřad stěžovatelčin podnět na zahájení řízení o vyklizení stavby ve smyslu ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb. ze dne 16. 8. 2000 posoudil a v rámci své kompetence se rozhodl pro postup podle ustanovení §94 citovaného zákona. Tomuto řešení (a této argumentaci) svědčí i jiná výše citovaná rozhodnutí (ze dne 2. 10. 2000, č.j. SD1/A10832/7594/00/PU, ze dne 1. 11. 2000, č.j. SD1/A13148/8876/00/PU, ze dne 8. 11. 2000, č.j. SD1/A10945/7661/00/PU), kterými stavební úřad stěžovatelce nařídil neodkladné zabezpečovací práce a v žádném případě je nevázal na vyklizení stavby; na této argumentaci nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutím okresního úřadu ze dne 19. 1. 2001, č.j. RR2/423/00-La, bylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 10. 2000, č.j. SD1/A10832/7594/00/PU, zrušeno a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, neboť se jedná o rozhodování toliko o nařízení zabezpečovacích prací, což také dostatečně zřetelně vyplývá z odůvodnění citovaného zrušovacího rozhodnutí na str. 3. Právě tak není pro shora uvedený závěr relevantní ani usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 352/01, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost téže stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 11. 2000, č.j. SD1/A13148/8876/00/PU, a proti rozhodnutí okresního úřadu ze dne 14. 3. 2001, č.j. RR2/481/00-La, v němž Ústavní soud vyjádřil "podiv nad tím", že stavební úřad následně ukončil řízení o vyklizení stavby. Ústavní soud je však přesvědčen, že tento úsudek nedosahuje té povahy, která se tradičně označuje jako obiter dictum, neboť byl učiněn u příležitosti řízení o nařízení zabezpečovacích prací (ne tedy o vyklizení stavby) a tedy obsahově přisvědčuje výše uvedenému závěru, že stavební úřad rozhodoval pouze o nařízení neodkladných zabezpečovacích prací a že v žádném případě řízení o vyklizení stavby nevedl.
Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by byl správní orgán zůstal v uvedené věci nečinný a že by tak porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. V důsledku toho nelze akceptovat ani stěžovatelčino tvrzení, že jí nebyly poskytnuty informace "o běžícím řízení". Nejen z výše uvedeného textu, ale především z celého obsahu správního spisu je patrno, že stěžovatelka byla stavebním úřadem, okresním úřadem i Ministerstvem pro místní rozvoj ČR o probíhajících řízeních informována; především se jednalo právě o informace o tom, že řízení o vyklizení stavby podle §96 zákona č. 50/1976 Sb. neprobíhalo. Za těchto okolností stěžovatelce nelze přisvědčit ani potud, pokud se domnívá, že jí nebylo poskytováno řádné procesní poučení.
Za této situace nemůže Ústavní soud stavebnímu úřadu ani přikázat, aby bez průtahu rozhodl ve věci vyklizení stavby dle ustanovení §96 zákona č. 50/1976 Sb., jestliže řízení o tom stavební úřad ani nezahájil, dospěv k závěru, že v souzené věci bylo namístě nařídit toliko neodkladné zabezpečovací práce. V této souvislosti lze jen dodat, že není na Ústavním soudu zkoumat, zda v konkrétním případě bylo z technického hlediska namístě nařídit i vyklizení stavby či nikoli.
Právě tak nelze akceptovat návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zakázal stavebnímu úřadu ukládat stěžovatelce "protiprávní pokyny" spočívající v doložení souhlasného stanoviska požárních orgánů (v jednoznačně kladném smyslu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že Hasičský záchranný sbor v souladu s ustanovením §26 odst. 2 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vykonává státní požární dozor, který se, mimo jiné, v souladu s ustanovením §31 odst. 1 písm. b) téhož zákona dotýká režimu stavební dokumentace a činností; z tohoto pohledu je nutnou podmínkou pro rozhodování ve věci. Požární orgány se při výkonu státního požárního dozoru vyjadřují a stanovením případných podmínek konkretizují, co je nutno v rámci stavební činnosti dodržovat. Doplnění podkladů ve stavebním řízení o vyjádření požárních orgánů, které na stěžovatelce požadoval stavební úřad, je proto v souladu se zákonem a Ústavní soud v něm neshledává ani porušení ústavnosti. Stejně Ústavní soud nazírá na tvrzení stěžovatelky, že jí stavební úřad uložil povinnost "oddělit udržovací práce". Lze dovozovat, že se jednalo o poučení (informaci) stěžovatelky o vhodnosti oddělit části ohlášených prací (tj. udržovacích prací, u nichž není nutné vyjádření požárních orgánů) od zbývajících udržovacích prací, které bude možné provést až po vydání stavebního povolení (srov. str. 2 druhý odstavec tohoto usnesení). Stavební úřad tímto vysvětlením vytvořil podmínky k tomu, aby stěžovatelka po stránce věcné odlišovala činnosti, které lze vykonat na základě (pouhého) ohlášení, od ostatní stavební činnosti, která vyžaduje stavební povolení. Stavební úřad ji tím současně informoval o možném (a za dané situace nutném) postupu v dané věci. Proto Ústavní soud nemůže ani v tomto smyslu přisvědčit stěžovatelce pokud tvrdí, že tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že ani postupem stavebního úřadu ani jeho jiným zásahem základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konečně uvádí, že ze správního spisu v přestupkové věci nájemkyně V, B, zjistil, že Policie ČR tuto věc postoupila stavebnímu úřadu. Ústavní soud však současně konstatuje, že ani v této věci [poznámka: tj. ve věci přestupkového řízení týkajícího se domněnky o porušení povinností někým jiným (nájemkyní paní B,) v oblasti upravené zákonem č. 50/1976 Sb.] k porušení stěžovatelčina základního práva nedošlo. Stěžovatelka proto není ve věci přestupkového řízení proti V. B. osobou, která by byla oprávněna ústavní stížnost podat. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Jen pro úplnost se poznamenává, že odkaz stěžovatelky na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je nepřípadný, neboť jeho eventuální použití je vázáno na to že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona). Taková situace však v souzené věci nenastala, a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu