ECLI:CZ:US:2004:1.US.117.03
sp. zn. I. ÚS 117/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. V. a V. V., zastoupených Mgr. Ing. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, čj. 14 Co 252/2000 - 270, 14 Co 253/2000, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, čj. 22 Cdo 163/2001 - 299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. 2. 2003, stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, čj. 22 Cdo 163/2001 - 299, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 31. 10. 2000, čj. 14 Co 252/2000 - 270, 14 Co 253/2000. Tímto rozsudkem odvolací soud mj. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") ve vyhovujícím výroku o věci samé ze dne 28. 12. 1999, čj. 18 C 11/96 - 206, tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Soud prvního stupně ve svém rozsudku určil, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku v rozsudku konkrétně specifikovaného v katastrálním území Kyje, vedeného Katastrálním úřadem Praha -město, každý podílem ve velikosti jedné ideální poloviny.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími výše uvedených soudů bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které je realizováno ustanovením §14 OSŘ, upravujícím podmínky pro vyloučení soudce. V dané věci rozhodoval soudce JUDr. F. B. ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 9, pod sp. zn. 10 C 284/90, a to jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze, což vyplývá ze záhlaví rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1993, čj. 3 Cz 56/92 - 90. Stejný soudce rozhodoval, jako člen senátu Nejvyššího soudu ČR, ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 18 C 11/96, jak je patrno ze záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, čj. 22 Cdo 163/2001 - 299. Jedná se o spory mezi týmiž účastníky, kde v jednom případě otázka vlastnictví pozemku měla být řešena jako prejudice a ve druhém případě bylo určení vlastnictví k témuž pozemku přímo předmětem řízení před soudem. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán po vynesení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Soud prvního stupně byl právním názorem Vrchního soudu vázán. Tento svůj závěr stěžovatelé opřeli o nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94. Protože řízení před Nejvyšším soudem ČR probíhalo bez přítomnosti účastníků, zjistili stěžovatelé tuto okolnost až po doručení rozsudku a tvrdí, že rozhodoval soudce, který měl být vyloučen.
Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy porušily rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR se dopustily i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Podle stěžovatelů za situace, kdy existuje rozhodnutí, kterým bylo odnětí práva osobního užívání pozemku stěžovatelům pravomocně zrušeno a zároveň dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku vedlejším účastníkům zůstala beze změn, je třeba v zájmu právní jistoty všech účastníků vyřešit otázku vlastnictví ke spornému pozemku. Jádrem sporu proto je, zda a které právní úkony, kterými byla práva stran sporu původně založena, byly platně uzavřeny. Podle stěžovatelů se ani Městský soud v Praze, ani Nejvyšší soud ČR nezabývaly posouzením platnosti dohody o zřízení práva užívání pozemku J. a D. K. (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) ze dne 28. 2. 1983, s dodatkem ze dne 9. 4. 1984, z hlediska několika různých verzí označení předmětu dohody, ani z hlediska toho, že pozemek nebyl srozumitelně označen ani v rozhodnutí národního výboru o přidělení pozemku. Nezabývaly se ani tím, že v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku vedlejším účastníkům je pozemek zapsán na listu vlastnictví u Střediska geodézie pro hl. m. Prahu, který je listem vlastnictví vedlejších účastníků, a nikoliv listem vlastnictví čs. státu, z jehož vlastnictví byl pozemek přidělen, a který měl č. 1. Ani v rozhodnutí o přidělení pozemku ani v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku není dotčený pozemek specifikován odkazem na příslušný geometrický plán, jímž došlo k oddělení pozemku. Geometrický plán nebyl schválen tehdejším střediskem kartografie a geodézie k datu zřízení práva osobního užívání pozemku.
Závěr Nejvyššího soudu ČR, že mohli uplatnit svá tvrzení již dříve, nemá, podle stěžovatelů, oporu v předložených důkazech, neboť tyto skutečnosti tvrdili a dokládali již v řízení před soudem prvního stupně, ale Městský soud v Praze se z tohoto hlediska věcí nezabýval. Podle tvrzení stěžovatelů ani Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud nepostupovaly v souladu se zákonem, to znamená s ustanovením §37 odst. 1 ObčZ, podle kterého musí být úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které má soud povinnost přihlédnout z úřední povinnosti. Ani jeden ze soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatelé napadají, se nezabýval neurčitostí předmětu dohody, vyplývající z existence různých verzí založených v úředních spisech různých státních orgánů. Od roku 1986, kdy bylo stěžovatelům odňato právo osobního užívání pozemku, nebyla křivda způsobená stěžovatelům napravena.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a upozornil na skutečnost, že soud prvního stupně i odvolací soud se otázkou platnosti dohod o zřízení práva osobního užívání pozemku zabývaly. Jeho postupem nedošlo k porušení práv stěžovatelů.
Nejvyšší soud ČR k námitce stěžovatelů o tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce JUDr. F. B., uvedl, že tento soudce nemohl být z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučen podle §14 odst. 2 OSŘ, neboť nešlo o totožnost této projednávané věci s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 284/90, v níž tento soudce rozhodoval jako předseda senátu dovolacího soudu - tehdy Vrchního soudu v Praze. K případnému vyloučení podle §14 odst. 1 OSŘ poznamenal, že sám fakt, že JUDr. B. rozhodoval v jiné věci týchž účastníků, která má souvislost s věcí nyní projednávanou, není důvodem k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Stěžovatelé žádné jiné důvody, pro které by tento soudce měl být podjatý, z hlediska §14 odst. 1 OSŘ, netvrdí.
K tomuto vyjádření Nejvyšší soud ČR připojil vyjádření soudce JUDr. F. B., ve kterém uvádí, že ve vztahu k právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 11/96 nemá žádný jiný vztah k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům než ten, že se jako soudce soudů rozhodujících o mimořádných opravných prostředcích podvakrát podílel na rozhodování sporných právních vztahů mezi účastníky. V každém z obou sporů - tedy ve dvou rozdílných věcech - se podílel na jejich rozhodování jen v jednom, a to na nejvyšším stupni.
K námitce stěžovatelů, že věc nebyla náležitě právně posouzena z hlediska tvrzené neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku vedlejším účastníkům manželům Kramářovým podle §37 odst. 1 ObčZ Nejvyšší soud ČR uvedl, že zde souvisí právní posouzení velmi těsně s otázkou skutkových zjištění. Ve věci neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, ve znění před 1. 1. 2001, neboť odvolacímu soudu nebylo možno vytknout žádnou z relevantních vad hodnocení důkazů. Za této situace Nejvyšší soud ČR musel vycházet z týchž skutkových zjištění jako soud odvolací, včetně toho, že dopis ředitele Katastrálního úřadu Praha - město, o který odvolací soud opřel svůj závěr o určitosti obsahu dohody o zřízení práva osobního užívání, je věrohodným důkazem. Neměl proto důvod pokládat tuto dohodu za neplatnou pro její neurčitost.
Pokud bylo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR konstatováno, "že nic nebránilo stěžovatelům, aby tvrdili neplatnost dohody a předkládali v tom směru důkazy již v předchozím řízení", bylo tím míněno řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 284/90. V něm stěžovatelé platnost dohody o zřízení práva osobního užívání vedlejším účastníkům z hlediska její určitosti nezpochybňovali. V ostatním Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 12. 1999, čj. 18 C 11/96 -206, Ústavní soud zjistil, že jím tento soud prvního stupně určil, že navrhovatelé jsou spoluvlastníky pozemku v rozsudku konkrétně specifikovaného v katastrálním území Kyje, vedeného Katastrálním úřadem Praha - město, každý spoluvlastnickým podílem ve velikosti jedné ideální poloviny, a rozhodl o nákladech řízení.
Z výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že po připuštění změny žaloby a po připuštění částečného zpětvzetí žaloby, byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušen a řízení zastaveno. Ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o určení vlastnictví k pozemkům o výměře 216 m2 v k. ú. Kyje, podle geometrického plánu ze dne 30. 10. 2000, změněn tak, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nejprve shrnul závěry soudu prvního stupně s tím, že žalobci jsou ve věci aktivně legitimováni a mají naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k pozemku, dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku žalovaných z roku 1983 je neplatná, platná je dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku manželům Ž. z roku 1973, žalobci jsou jejich právními nástupci a žalovaní nenabyli právo osobního užívání pozemku v dobré víře. Poté, co doplnil dokazování o zprávu ředitele Katastrálního úřadu Praha - město a o další listinné důkazy a po ohledání na místě samém, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil naléhavý právní zájem stěžovatelů na této žalobě a rovněž se s ním ztotožnil v závěru, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku manželům Ž. ze dne 19. 3. 1973 je platným právním úkonem. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně určil, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku žalovaným ze dne 28. 2. 1983, s dodatkem ze dne 9. 4. 1984, je neplatná. V oblasti označení pozemku je právním úkonem určitým, jak vyplývá zejména z dopisu ředitele Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 17. 1. 2000. Použité označení pozemku o výměře 431 m2 vychází z geometrického plánu, který byl zanesen do výkazu změn a jako technický podklad nemusel být pevně spojen s listinou obsahující dohodu. Výměra pozemku 431 m2, určeného pro zahradu, odpovídá ustanovení §200 odst. 1 a 2 ObčZ v tehdy platném znění. Jak bylo zjištěno při místním ohledání, hranice pozemků jsou velmi členité a lze připustit pozemek nevhodného tvaru podle §200 odst. 2 ObčZ. Vyhláška č. 17/1982 Sb. byla přijata k určení obecně technických požadavků pro výstavbu, nikoliv k provedení ustanovení občanského zákoníku o právu osobního užívání pozemku. Soud prvního stupně rovněž pochybil při hodnocení existence dobré víry žalovaných. Nesprávně se zaměřil na její existenci v okamžiku zrušení práva osobního užívání pozemku stěžovatelů, zatímco rozhodným je okamžik vzniku tohoto práva žalovaným. Provedeným důkazům neodpovídá závěr, že žalovaní byli iniciátory kroků, vedoucích k odnětí uvedeného práva stěžovatelům. Jak rovněž dovodil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 1993, čj. 3 Cz 56/92 - 90, žalovaní byli v době zřízení práva osobního užívání pozemku v roce 1984 v dobré víře, neboť toto právo bylo zřízeno k pozemku tzv. právně volnému, neboť stěžovatelům bylo toto právo odňato v roce 1980. K tomuto závěru odvolací soud dospěl použitím analogie ustanovení §243 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění zákona č. 133/1982 Sb. k zákonu č. 71/1967 Sb., i obecnou zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Proti uvedené zásadě stojí, podle názoru odvolacího soudu, rovněž obecná zásada ochrany práv vzniklých dříve, tj. zásada priority práva, neboť je nesporné, že právo osobního užívání k témuž pozemku bylo zřízeno dříve stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že při konkurenci těchto dvou přirozenoprávních zásad je třeba přiznat ochranu žalovaným, což dále odůvodnil. Žalovaní byli v době zřízení práva osobního užívání k původně označenému pozemku v dobré víře, že jsou jeho jedinými vlastníky. Chování stěžovatelů, kteří se bránili rozumnému uspořádání vztahů, brání, podle názoru odvolacího soudu, dát jim přednost před žalovanými v určení vlastnického práva jen proto, že jim bylo k tomuto pozemku zřízeno právo osobního užívání dříve.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, čj. 22 Cdo 163/2001 -299, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto. Dovolací soud nejprve zdůraznil, že neobstojí názor stěžovatelů o neplatnosti rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, neboť se jedná o rozhodnutí vydané správním orgánem v rámci jeho pravomoci, které je pravomocné a nebylo nikdy zrušeno. Proto i kdyby bylo vadné, zůstávají jeho účinky zachovány a není možno, jen na základě jeho vadnosti, dovozovat neplatnost navazující dohody o zřízení práva osobního užívání. Rozhodování soudu o platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku nemůže být přezkoumáváním rozhodnutí národního výboru o přidělení pozemku do osobního užívání, ale soud může pouze zkoumat, zda jde o vykonatelné rozhodnutí podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nemůže však přezkoumávat jeho věcnou správnost.
Podle názoru dovolacího soudu je možno zabývat se platností dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, i když šlo o úkon registrovaný státním notářstvím, neboť i platnost registrované dohody lze napadnout soudní žalobou. Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž se ztotožnil s právním posouzením této otázky, neboť právní závěry odvolacího soudu odpovídají těmto skutkovým zjištěním. Pokud se soudy zabývaly platností dohody o zřízení práva osobního užívání žalovaným z hlediska všech v úvahu připadajících důvodů absolutní neplatnosti v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 284/90 a shledaly ji platnou, zahrnuje tento závěr i vyřešení otázky platnosti dohody z hlediska určitosti podle §37 odst. 1 ObčZ. Od tohoto závěru není důvodu se odchylovat ani v tomto řízení, neboť žalobci své námitky nestaví na skutečnostech, které nastaly až po vydání rozhodnutí v uvedené věci. Nic jim nebránilo tvrdit důvody neplatnosti a předkládat v tomto směru důkazy již v předchozím řízení. Závěr, že z hlediska určitosti je uvedená dohoda platným právním úkonem, považuje dovolací soud za správný.
K úvahám odvolacího soudu o přednosti principu priority práva nebo principu ochrany práv nabytých v dobré víře, dovolací soud uvedl, že soudy obou stupňů vyšly ze zjednodušené reprodukce rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1993, čj. 3 Cz 56/92 - 90. Soud zde řeší pouze možnost vzniku práva osobního užívání pozemku oběma sporným stranám, aniž by se ke správnosti tohoto předpokladu vyjadřoval. Dovolací soud je přesvědčen, že takováto situace nemohla nastat. Uvedl, že pokud žalovaným vzniklo právo osobního užívání pozemku dříve než bylo zrušeno rozhodnutí o odnětí stejného práva stěžovatelům, bránila obnovení práva osobního užívání existence stejného práva jiných osob. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. R 2/1981, kde se řeší případ, kdy došlo nedopatřením k přidělení téhož pozemku do osobního užívání dvakrát, a to různým osobám, přičemž s oběma byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání a obě tyto dohody byly registrovány. V takové situaci je třeba považovat za oprávněného uživatele toho, jehož dohoda byla registrována dříve, neboť okamžikem právní moci rozhodnutí o registraci vzniklo právo osobního užívání a toto právo brání platnému uzavření nové dohody o zřízení téhož práva ve prospěch někoho jiného. Jestliže stěžovatelé z tohoto názoru dovozují, že při existenci dvou stejných práv svědčících oběma procesním stranám by měla být dána přednost právu jejich jako právu vzniklému dříve, pomíjejí, že důsledkem tohoto názoru je právě nemožnost vzniku takovéto situace. Z tohoto pohledu bylo zkoumání otázky dobré víry žalovaných nadbytečné, ale pokud odvolací soud, byť z jiných důvodů, dospěl k závěru, že vlastníky sporného pozemku jsou žalovaní, je jeho rozhodnutí věcně správné.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, to znamená poskytování ochrany základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy v důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelům byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, jejich postavení jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci. Z tohoto skutkového zjištění vycházel i odvolací soud, který na základě doplnění dokazování podle zásady volného hodnocení důkazů dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně a tento právní závěr řádně odůvodnil. Nejvyšší soud ČR se po přezkoumání napadeného rozhodnutí v podstatě ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a rovněž jeho rozsudek obsahuje řádné odůvodnění příslušných právních závěrů. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se dále zabýval i namítaným porušením čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stěžovatelé spatřovali v tom, že ve věci rozhodoval podjatý soudce. Jak zjistil Ústavní soud ze spisového materiálu i z vyjádření Nejvyššího soudu ČR, soudce JUDr. F. B. rozhodoval ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 284/90, v níž rozhodoval jako předseda senátu dovolacího soudu, kterým byl tedy Vrchní soud v Praze. Dále soudce JUDr. F. B. rozhodoval v předmětné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 11/96 jako člen senátu Nejvyššího soudu ČR. Jednalo se tedy o dva spory týchž účastníků ve dvou rozdílných věcech a v každém z těchto sporů se tento soudce podílel na rozhodování pouze v jednom, a to nejvyšším stupni.
Na základě těchto skutečností se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelů, že došlo k porušení §14 OSŘ, který upravuje podmínky pro vyloučení soudce a podle něhož jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, a dále u soudů vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně.
Jak z výše uvedených skutečností vyplývá, v předmětné věci nebyly splněny podmínky ustanovení §14 OSŘ, neboť se jednalo o dva rozdílné spory a jmenovaný soudce rozhodoval vždy na jednom, a to nejvyšším stupni. Není zde tedy dán zákonný důvod pro vyloučení soudce JUDr. F. B. Žádný jiný důvod pro jeho vyloučení Ústavní soud neshledal, takže nedošlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu