ECLI:CZ:US:2004:1.US.118.04
sp. zn. I. ÚS 118/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 49/2003-250 ze dne 24. 4. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 16 C 247/95-219 ze dne 14. 11. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 49/2003-250 ze dne 24. 4. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 16 C 247/95-219 ze dne 14. 11. 2002, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovanému O., a.s., členu koncernu K. I., O., o náhradu škody "za nemoc z povolání" v částce 1.833.649,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Spravedlivost procesu byla podle jeho názoru narušena tím, že "důkazy podporující jeho argumenty byly vyloženy soudy jako důkazy ve prospěch žalované strany způsobem popírajícím objektivní stav věci". Stěžovatel tvrdí, že následky po pracovním úrazu jsou tak vážné, že u něj způsobily trvalou nezpůsobilost k výkonu práce a že k rozvázání jeho pracovního poměru u žalovaného došlo pro následky pracovního úrazu. S poukazem na závěry některých znaleckých posudků (MUDr. K. a MUDr. B.) stěžovatel tvrdí, že soudy posuzovaný případ nesprávně zhodnotily. Je přesvědčen, že po dobu práce v dole měl sice potíže s koleny, avšak pro tyto potíže nebyl z dolu vyřazen a teprve pracovní úraz byl provokujícím prvkem k nastartování všech jeho zdravotních potíží, takže je dána odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadnutá rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Důkazy podporující argumenty stěžovatele nebyly prý vyloženy jako důkazy ve prospěch žalované společnosti způsobem popírajícím objektivní stav věci. Jak vyplývá z rozsudku tohoto soudu, u odvolacího jednání doplnil soud řízení výslechem revizních znalců a veškeré důkazy provedené v řízení vyhodnotil v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Na základě takového hodnocení dospěl soud k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi úrazem stěžovatele ze dne 1. 11. 1993 a jeho neschopností vykonávat dosavadní práci horníka v podzemí a že tento úraz nebyl jednou z příčin poškození zdraví stěžovatele, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, ani příčinou dovršující předchozí nepříznivý zdravotní stav stěžovatele; příčinou neschopnosti stěžovatele vykonávat nadále původní práci bylo jeho onemocnění, které existovalo již před úrazem. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Okresní soud ve Frýdku-Místku, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 16 C 247/95 vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal náhrady škody za pracovní úraz, který utrpěl dne 1. 11. 1993 na pracovišti zaměstnavatele, konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č.j. 16 C 247/95-71 ze dne 21. 1. 1998 žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou, spočívající v poklesu výdělku. Soud I. stupně uvedl, že důvodem neschopnosti stěžovatele pracovat v dole (a z toho vyplývající převedení z dolu na povrch a následné skončení pracovního poměru ze zdravotních důvodů), nebyly důsledky úrazu stěžovatele z 1. 11. 1993, nýbrž následky zdravotního stavu, který existoval již dříve vzhledem k několika starším nepracovním úrazům; s nimi je v příčinné souvislosti. Při úrazu z 1. 11. 1993 mohlo dojít pro artrotické změny a starou rupturu předního zkříženého vazu ke zhoršení obtíží a dekompenzaci v té době stabilizovaného stavu pravého kolena stěžovatele, takže úraz z 1. 11. 1993 se stal provokujícím momentem recidivy. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 16 Co 101/98-96 ze dne 21. 5. 1998 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uloživ mu, v jakém směru má doplnit dokazování a jaké rozpory ve stanoviscích lékařů má v dalším řízení odstranit.
Soud I. stupně v dalším řízení nařídil provedení revizních znaleckých posudků a poté - napadeným rozsudkem č.j. 16 C 247/95-219 ze dne 14. 11. 2002 - žalobu opět zamítl. Podle jeho názoru se v řízení neprokázalo, že stěžovatelova škoda spočívající v poklesu výdělku je v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu, který utrpěl dne 1. 11. 1993. Z provedených důkazů, zejména pak ze dvou revizních znaleckých posudků (znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, znalecký posudek Univerzity Karlovy, I. lékařské fakulty v Praze) vzal soud za prokázáno, že příčinou trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu dosavadní práce v podzemí je artróza pravého kolenního a hlezenního kloubu v kombinaci s dnavou artropatií jako onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí na pracovišti. Hlavní, podstatnou, převažující a důležitou příčinou trvalé nezpůsobilosti pro práci horníka je tak artróza pravého kolenního kloubu po opakovaných výronech kolena s poškozením předního zkříženého vazu. Bylo rovněž konstatováno - se zřetelem na znalecké posudky - že stěžovatel netrpí nemocí z povolání. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 16 Co 49/2003-250 ze dne 24. 4. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá z provedeného dokazování a z posouzení právního stavu jediný závěr, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi úrazem stěžovatele ze dne 1. 11. 1993 a jeho neschopností vykonávat dosavadní práci horníka v podzemí a že tento úraz nebyl jednou z příčin poškození zdraví stěžovatele, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, ani příčinou dovršující předchozí nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, nýbrž příčinou neschopnosti stěžovatele vykonávat původní práci bylo onemocnění, které již u žalobce (stěžovatele) existovalo před úrazem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1824/2003-273 ze dne 11. 12. 2003 odmítnuto jako nepřípustné, protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - s ohledem na to, že v dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází) - zásadní právní význam. Přípustnost dovolání prý nebyla založena ani podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. S odvoláním na ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud uvedl, že usnesení o odmítnutí dovolání proto není odůvodněno. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovým stavem tak, jak jej obecné soudy vyvodily z provedených důkazů, a s právními závěry, k nimž na základě zjištěného skutkového stavu dospěly. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že obecné soudy při procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř. Obecné soudy hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich souvislostech, při tomto postupu nevybočily z mezí vyplývajících z výše uvedené zásady a přihlédly ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu pak jednoznačně vyplývá, že mu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s uvedenou zásadou a pokud nelze - ve smyslu ustálené judikatury - spatřovat v jejich rozhodnutí extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. Ústavní soud však k takovému závěru nedospěl. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, oba obecné soudy se podrobně vypořádaly i s některými rozpornými závěry mezi lékařskými posudky a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé, takže není důvodu, aby Ústavní soud do těchto závěrů z ústavněprávního hlediska ingeroval.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, ani jeho jiná základní práva, napadenými rozsudky porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu