ECLI:CZ:US:2004:1.US.12.02
sp. zn. I. ÚS 12/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L. G., kom. spol. v likvidaci, právně zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2001, č. j. 9 Cmo 463/2001-50 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č. j. 50 Cm 226/2000-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž nebyla osvobozena od zaplacení soudního poplatku za žalobu o náhradu škody a o vydání směnky, a tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a porušena byla i zásada rovnosti účastníků řízení, garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vyhověla výzvě soudu, a potvrdila svou nemajetnost, způsobující její neschopnost zaplatit soudní poplatek, kdy odkázala na jednotlivé spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež měly obsahovat důkazy o tvrzených skutečnostech. Městský soud v Praze rozhodl, že povinnost k zaplacení soudního poplatku se nepromíjí, neboť stěžovatelka upadla do platební neschopnosti neunesením běžného podnikatelského rizika, což nemůže být důvodem přenesení tíže nákladů řízení na stát. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním, avšak vrchní soud rozhodnutí městského soudu potvrdil. V odůvodnění přitom zcela odmítl argumentaci potvrzovaného usnesení, která se podle něj týkala věci samotné, o níž však nebylo rozhodováno. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka nepředložila důkazy k prokázání své nemajetnosti, a to ani v prvoinstančním ani v odvolacím řízení. Postupem obou soudů dochází k odpírání přístupu stěžovatelky soudu, neboť vyměřený soudní poplatek nemá z čeho zaplatit. Tyto skutečnosti vyplývají ze spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soudy při řádné aplikaci zásady volného hodnocení důkazů, která neznamená možnost volného výběru důkazů (zde stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 61/94), měly navrhované důkazy provést. Místo toho ani neuvedly, proč se tak nestalo a v řízení bylo rozhodnuto bez zjištění, zda stěžovatelka splňuje či nesplňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku. Soudy nerespektovaly ust. §153, §132, §157 odst. 2 a §18 občanského soudního řádu, a porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků řízení.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 3. 2002 stěžovatelka mj. uvedla, že ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 226/2000, je "zanesena výzva" k prokázání nemajetnosti. Tato výzva nebyla zařazena "v listinné podobě" do spisu. Stěžovatelka proto důvodně předpokládala, že se tak stalo záměrně, aby na ni nemohla reagovat. Dne 2. 4. 2001 a ve dnech následujících se spis z neznámých důvodů nacházel mimo budovu soudu.
V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 4. 2003, označenému jako "DODATEK PODÁNÍ vedeného pod sp. zn. I. ÚS 12/02" stěžovatelka upozornila, že Vrchní i Městský soud v Praze věděly, že výzvu k zaplacení soudního poplatku převzala za stěžovatelku osoba neoprávněná, která na výzvu úmyslně nereagovala a proto požádala též o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001 (50 Cm 226/2000-56), kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku a žádala též zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, č. j. 9 Cmo 193/2002-71, kterým bylo zastavení řízení potvrzeno.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. B., která uvedla, že spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem městský soud nežádal, protože stěžovatelka neoznačila konkrétní listiny a nenavrhla je k prokázání své nemajetnosti. Soud výzvy zasílal na adresu stěžovatelky, kde byly přebírány. Předsedkyně senátu odmítla, že by spis nebyl v budově soudu s tím, že není evidována žádná žádost stěžovatelky o nahlédnutí do spisu.
K výzvě se k ústavní stížnosti rovněž vyjádřil Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Z. Š., který upozornil, že předmětem řízení v dané věci byla pouze existence předpokladů k osvobození od soudních poplatků, nikoli věcná stránka uplatněného nároku. Předseda senátu uvedl, že nepříznivá situace stěžovatelky má původ v jejím podnikání a je tedy zahrnuta pojmem podnikatelského rizika, jehož důsledky, ať už byly podnikatelem zaviněny či nikoli, nelze přenášet na stát. Takto by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodněni před úspěšnými. To neznamená, že u podnikatelů nepřipadá v úvahu aplikace ust. §138 odst. 1 o. s. ř., protože nelze vyloučit, že se podnikatel ocitne v komplikovaných poměrech nesouvisejících s jeho podnikáním, zejména v případě neodvratitelných událostí nebo jiných případů vyšší moci. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001 (50 Cm 226/2000-42), vyplývá, že soud nevyhověl žádosti o prominutí soudního poplatku, s odůvodněním, že z listin předložených stěžovatelkou vyplývá, že majetkové poměry stěžovatelky jsou zapříčiněny podnikatelským rizikem.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2001 (9 Cmo 463/2001-50) vyplývá, že soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (50 Cm 226/2001-42), protože se ztotožnil s jeho názorem, že situace stěžovatelky nebyla způsobena neodvratitelnými událostmi, ale má původ v podnikatelském riziku. Z odůvodnění vyplývá, že soud akceptoval vysvětlení stěžovatelky, v němž uvedla, že výzvě k prokázání majetkových poměrů nevyhověla, protože ji neobdržela. Avšak stěžovatelka v odvolání uvedla, že taková výzva by byla nadbytečná, protože ze samotné žaloby a dokladů k ní připojených vyplývá nemajetnost stěžovatelky.
Ústavní soud, u něhož v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatelky proti způsobu, jímž obecné soudy rozhodly o její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka již v žalobě požádala o osvobození od soudních poplatků a popsala způsob, jímž měla být díky jednání žalované uvedena do stavu úplné nemajetnosti. Avšak nenavrhla k osvědčení této skutečnosti žádné akceptovatelné důkazy a neučinila tak ani v odvolacím řízení. Za relevantní důkazy bylo možno, podle Vrchního soudu považovat doklad o veškerých pasivech a aktivech stěžovatelky, o majetku movitém i nemovitém, o ziscích a ztrátách za minulá období, popř. poslední daňová přiznání. Vrchní soud upozornil, že osvobození od soudních poplatků podle ust. §138 odst. 1 o. s. ř. nelze u právnických osob vyloučit, avšak jde o postup výjimečný. Městský soud předtím konstatoval, že situace stěžovatelky, tak jak ji sama doložila, pramení z převzetí závazků v takovém rozsahu, v němž jim nemohla včas dostát bez pomoci dalšího subjektu. Z odůvodnění usnesení městského soudu vyplývá, že tento závěr byl učiněn na základě listinných důkazů (mj. úvěrová smlouva a výpisy z úvěrového účtu) předložených stěžovatelkou společně se žalobou. Obecné soudy konstatovaly, že v civilním řízení mají účastníci povinnost tvrdit určité skutečnosti a prokazovat či osvědčovat jejich pravdivost. Jestliže účastník tvrdí, že existují důvody, pro které má být osvobozen od soudních poplatků, musí tyto důvody konkretizovat a osvědčit. Ústavní soud rovněž nemohl přehlédnout, že z konstatovaného obsahu odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze vyplývá vědomí stěžovatelky o obsahu tohoto usnesení, a tím i její obeznámenost s argumentací, na základě níž dospěl městský soud k závěru o neosvědčení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Proto musel Ústavní soud považovat námitky stěžovatelky, že výzvám nemohla vyhovět z důvodů vadného doručení, za zjevně účelové, protože stěžovatelka především nesouhlasila s rozsahem své povinnosti tvrzení. Z tohoto pohledu nemůže být akceptována námitka vadného doručování soudních výzev. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky k osvobození od soudních poplatků, na základě výkladu, který nevykazuje jakékoli známky libovůle. Svůj postup řádně a transparentně odůvodnily. Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nemůže mít k postupu obecných soudů výhrady.
Stěžovatelka dodatečně žádala rozšíření petitu ústavní stížnosti o návrh na zrušení dalších rozhodnutí v její věci a svůj návrh výslovně označila jako doplnění ústavní stížnosti I. ÚS 12/02. Vzhledem k tomu, že předmět řízení o ústavní stížnosti je vymezen zásadně v okamžiku jejího podání, nebylo možno tato rozhodnutí, jimž bylo následně rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, přezkoumávat nad rámec vymezený původní ústavní stížností. Pokud by toto "doplnění" mělo být považováno za ústavní stížnost, jejímž předmětem je odnětí možnosti jednat před soudem, pak by taková stížnost nebyla přípustná pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva, neboť před jejím podáním byla stěžovatelka povinna podat žalobu pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř., ve znění po 1. 1. 2001, resp. dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Na okraj Ústavní soud dodává, že z podání stěžovatelky nepochybně vyplývá, že jí byl znám obsah výzvy, jejíž vadné doručení namítá. Ústavní soud by proto nemohl přehlédnout, že účel institutu doručení, tedy obeznámení adresáta s obsahem doručovaného dokumentu byl naplněn. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakékoli soudní řízení neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl zkrácen na svých hmotných právech.
Napadená rozhodnutí neporušují základní práva stěžovatelky a respektují její právo na spravedlivý proces garantované v Úmluvě a Listině. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu