ECLI:CZ:US:2004:1.US.126.04
sp. zn. I. ÚS 126/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti L. C., zastoupené advokátem JUDr. F. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, čj. 2 Ads 64/2003 - 175, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 17 Ca 174/2002, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 6. 6. 2000, č. 485 330 038, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, čj. 2 Ads 64/2003 - 175, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 17 Ca 174/2002. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") ze dne 6. 6. 2000, č. X. Uvedeným rozhodnutím ČSSZ odňala stěžovatelce, ode dne 2. 8. 2000, plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech ze dne 24. 5. 2000. Podle tohoto posudku stěžovatelka již není plně invalidní, neboť z důvodů dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 35 %.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že postup soudů a jejich rozhodnutí považuje za protiústavní, neboť bylo citelně zasaženo její právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se nedomohla svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka tvrdí, že bylo zasaženo i do jejího práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci podle čl. 30 Listiny a na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Podstata námitek stěžovatelky spočívá v tom, že má různé silné zdravotní potíže, pro které se dlouhodobě léčí u lékařů nejrůznějších odborností. Téměř všichni lékaři ji upozorňují na zhoršující se zdravotní stav a vážně ji varují před tím, aby kdekoliv soustavně pracovala, protože toho není schopna a nemohli by jí zaručit takovou kvalitu léčby, jakou má v současnosti. Nechápou opačné názory posudkových komisí a upozorňují na skutečnost, že jejich nálezy pocházejí z objektivně přezkoumatelných zdrojů. V důsledku této situace se stěžovatelka dostává do složité psychické situace, která jejímu stavu ještě přitěžuje. Pokud se názory posudkových komisí diametrálně rozcházejí s názory lékařů, kteří o ni přímo pečují, ocitá se v neřešitelné situaci. Má sice Listinou zaručeno právo na ochranu svého zdraví, ale jeho realizace se stává, i v zásadních směrech, dvojakou, nepřesvědčivou, a tudíž nekvalitní. Uvedený rozpor žádný ze soudů nevyřešil tak, aby uvedená práva stěžovatelky dostatečně respektoval. Pokud by posudkové komise konzultovaly na dostatečné úrovni své závěry s jejími praktickými odbornými lékaři, bylo možno tento rozpor vyřešit.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina návrhu a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti se obsahově shodují s námitkami, které stěžovatelka uplatnila již v kasační stížnosti a s nimiž se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal. Dále poukázal na skutečnost, že návrh stěžovatelky je pouze odrazem jí pociťovaného rozporu mezi pohledem na vlastní zdravotní stav, jenž je potvrzován jejími ošetřujícími lékaři, a pohledem konzistentně zjišťovaným posudkovými lékaři a komisemi, vedoucím k závěru, že stěžovatelka byla, z pohledu českého práva sociálního zabezpečení, v době vydání rozhodnutí ČSSZ invalidní pouze částečně, nikoliv plně. Tento druhý pohled je také jediný, z něhož mohl při svém přezkumu vycházet krajský soud a odvozeně i Nejvyšší správní soud. K relevanci takto pociťovaného rozporu se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 70/2000. Stanovisko vyjádřené v tomto nálezu lze v dané situaci, kdy opora v řádně zjištěných skutkových okolnostech je zjevná, aplikovat i na subjektivně pociťované porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci a na ochranu zdraví, jimiž argumentuje stěžovatelka, a který je v důsledku soudního neúspěchu stěžovatelky pochopitelný.
K tvrzenému porušení čl. 36 Listiny Nejvyšší správní soud ČR uvedl, že tento článek upravuje pouze právo domáhat se svých práv za podmínek spravedlivého procesu, chráněného i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nikoliv nárok se těchto subjektivních práv domoci. Stěžovatelka neuvádí žádný argument, v jakém ohledu bylo porušeno její právo na soudní ochranu. Není-li v ústavní stížnosti uvedeno, jak bylo konkrétně stěžovatelčino právo porušeno a její nespokojenost se omezuje nikoliv na proces soudního posuzování, ale pouze na jeho výsledek, lze argumentaci poukazující na porušení čl. 36 Listiny odmítnout s tím, že toto ustanovení chrání pouze právo na spravedlivé posouzení sporu, nikoliv na vítězství v něm.
Nejvyšší správní soud dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 284/01, kde se uvádí, že stávající způsob přezkumu rozhodnutí o odnímání plného invalidního důchodu je sám o sobě dostatečnou zárukou nápravy případných pochybení. Vzhledem k dvojinstančnosti soudního přezkumu rozhodování o odnímání plného invalidního důchodu dospěl Nejvyšší správní soud k předpokladu, že v napadeném rozsudku tohoto soudu nedošlo k chybné interpretaci hmotného práva, požadované citovaným usnesením Ústavního soudu.
Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 6. 6. 2000, č. X. Tímto rozhodnutím ČSSZ odňala stěžovatelce, od splátky důchodu dne 2. 8. 2000, plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech ze dne 24. 5. 2000, podle něhož stěžovatelka již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 35 %. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že ve věci bylo již několikrát rozhodováno, zopakoval dosavadní průběh řízení a vyžádal srovnávací posudek z jiného posudkového pracoviště mimo Západočeský kraj.
Krajský soud si vyžádal doplněk posudku od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen "PK MPSV ČR"), pracoviště v Plzni, a srovnávací posudek od PK MPSV ČR v Českých Budějovicích. Poté vzal opětovně za prokázáno, že stěžovatelka nebyla ke dni 6. 6. 2000 plně invalidní. Podle závěru krajského soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by k datu vydání rozhodnutí ČSSZ byla plně invalidní. Při svém rozhodování vycházel krajský soud z posudků a nálezů posudkových komisí MPSV, pracoviště Plzeň a České Budějovice, přičemž oba tyto důkazy jsou v souladu s důkazy ostatními. Krajský soud neměl pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti, logičnosti a celistvosti posudkových závěrů. Obě komise zasedly v řádném složení, podle obou byla posudková dokumentace dostatečná. Stěžovatelka byla k oběma komisím řádně předvolána, ale k jejich jednání se nedostavila a svou neúčast omluvila. V obou posudcích je uvedeno, že zdravotní stav stěžovatelky je stabilizovaný a u všech chorob je uvedeno, v čem tato stabilizace spočívá. Posudkové komise se, podle názoru krajského soudu, ve svých posudcích řádně vypořádaly se všemi připomínkami vznesenými stěžovatelkou v průběhu řízení i s požadavky obou předcházejících zrušujících usnesení Vrchního soudu v Praze. Krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění posudku o jejím zdravotním stavu kontrolním vyšetřením z oboru thyreologie, jednak proto, že zdravotní stav stěžovatelky je posuzován k 6. 6. 2000, a toto vyšetření by bylo prováděno s odstupem tří let, jednak proto, že by nepřinesl žádný nový poznatek o jejím zdravotním stavu. Krajský soud dále poukázal na konstantní judikaturu, zejména na rozhodnutí R 37/1993, kde se uvádí, že důvodem pro přiznání dávky důchodového zabezpečení, podmíněné zdravotním stavem, nemůže být jen subjektivní pocit žadatele o jeho neschopnosti k výkonu zaměstnání, ani to, že nemůže nastoupit do lékaři doporučeného vhodného zaměstnání pro nedostatek takových volných míst, ani to, že zaměstnavatelé dávají přednost uchazečům zdravým. Přiznání dávky musí být doloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem posuzovaným příslušnou PK MPSV ČR.
Z výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že kasační stížnost stěžovatelky proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud nejprve poukázal na skutečnost, že mu přísluší přezkoumávat pouze zákonnost rozhodnutí krajských soudů při uplatnění některého z taxativně uvedených důvodů pro podání kasační stížnosti. V předmětné věci tedy přezkoumával proces zjišťování skutkového stavu a vztah mezi zjištěními z tohoto procesu plynoucími a jejich právním posouzením. Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) správního řádu soudního (dále jen "SŘS"), podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení. Ve skutečnosti však obsah kasační stížnosti směřuje k důvodům podle §103 odst. 1 písm. d) SŘS, tedy k důvodům nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení.
Nejvyšší správní soud se proto zaměřil na posouzení otázky, zda krajský soud pochybil, když rozhodoval na základě posudků vydaných oběma posudkovými komisemi, a nikoliv na základě závěrů a doporučení ošetřujících lékařů uváděných stěžovatelkou. Jako nedůvodné označil soud tvrzení stěžovatelky, že její zdravotní stav byl posuzován komisemi "od stolu z papírů", aniž by s ní měly osobní kontakt. Z protokolu o jednání Posudkové komise MPSV v Plzni ze dne 30. 4. 2001 totiž vyplývá, že mu byla stěžovatelka osobně přítomna a byla vyšetřena lékařem internistou, který byl členem komise. Předmětnou otázku poté krajský soud posuzoval pohledem právní úpravy i soudní judikatury a opřel se při tom o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, čj. 5 Ads 22/2003 - 48, podle něhož si soud vyžádá posouzení zdravotního stavu občana od MPSV, podaný posudek hodnotí s ostatními důkazy v souladu s ustanovením 77 odst. 2 SŘS. Nevzbuzuje-li posudek pochybnosti o své úplnosti a správnosti, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením znalce z oboru zdravotnictví. Z uvedeného vyplývá, že soudy, při posuzování zdravotního stavu žadatelů, vycházejí z posudků posudkových komisí MPSV ČR, popřípadě ze znaleckých posudků. Osobní stanoviska stěžovatelky, namítající rozpor závěrů v posudcích se skutečným stavem i s názory jejích ošetřujících lékařů, nemají samy o sobě povahu toho důkazu, na jehož základě by mohl soud přímo rozhodnout. Mohou pro soud být pouze zdrojem pochybností, kvůli nimž si vyžádá doplnění důkazů. Tedy pouze posudky posudkových komisí a znalecké posudky mohou, na rozdíl od dokumentace vytvářené ošetřujícími lékaři, autoritativně stanovit procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti občanů, jež je pro přezkoumávající soud hlavním kritériem určujícím oprávněnost závěrů o přiznání či odebrání plného nebo částečného invalidního důvodu. Proto soudní úvaha se při tomto přezkumu omezuje pouze na konfrontace těchto dvou druhů důkazů a při jejich pluralitě na posouzení jejich souladu či rozporu v závěru, zda rozhodná skutečnost, tj. plná nebo částečná invalidita, je nebo není.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky vycházel z posudků vytvářených a doplňovaných posudkovými komisemi MPSV ČR, jejichž věcný obsah byl opakovaně stěžovatelkou v průběhu řízení zpochybňován. Na základě výhrad stěžovatelky byly tyto posudky doplňovány a byly vypracovávány posudky nové, až konečně, v rozsudku napadeném kasační stížností, krajský soud rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy na základě posudků vytvořených dvěma nezávislými posudkovými komisemi a dospívajících k témuž závěru, podporujícímu napadené rozhodnutí správní. O tom, že v tomto třetím rozsudku krajského soudu je skutkový stav zjištěn již dostatečně, svědčí i fakt, že na rozdíl od svých předchozích odvolání nezahrnula stěžovatelka do své kasační stížnosti již žádný rozpor zdravotních zjištění obsažených v posudcích s jejím zdravotním stavem, ale spokojila se pouze s obecným tvrzením, že podle svého názoru a názoru jejích ošetřujících lékařů nemůže nastoupit do zaměstnání. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek krajského soudu splňuje, ve světle námitek obsažených v kasační stížnosti, veškeré zákonné požadavky a že výrok v něm obsažený byl vydán po důkladném prozkoumání skutkového stavu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení čl. 36, čl. 30 a čl. 31 Listiny, ale neuvedla, v čem konkrétně toto porušení Listiny spočívá. Namísto toho stále opakovala svoje námitky z předchozího řízení, podle kterých napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry jejích odborných ošetřujících lékařů. Podle jejího názoru uvedený rozpor nebyl soudy vyřešen, a právě v tom spatřuje nerespektování svých základních práv.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obecným právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy i ČSSZ a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatelky před soudem bylo zajištěno a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana. Její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno se všemi právy, která k tomu náleží. Obecné soudy provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci samé a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích soudy vyšly zejména z posudků posudkových komisí MPSV ČR, řádně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Ve vlastním procesu byla plně respektována procesní práva stěžovatelky zajištěná příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu i soudního řádu správního. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 a v čl. 30 a 31 Listiny základních práv a svobod. Ve věci jsou tedy splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnou, a proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu