ECLI:CZ:US:2004:1.US.129.03
sp. zn. I. ÚS 129/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. K., a 2) J. K., obou zastoupených JUDr. M. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2001, čj. 12 C 290/96 - 211, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, čj. 16 Co 100/2002 - 263, za účasti Městské části Praha 4, jako vedlejšího účastníka, zastoupené JUDr. O. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, čj. 16 Co 100/2002 - 263, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2001, čj. 12 C 290/96 - 211. Tímto rozsudkem obvodní soud uložil stěžovatelům povinnost vyklidit označený byt a vyklizený jej předat žalobkyni - Městské části Praha 4 do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, čj. 28 Cdo 2094/2002 - 285, odmítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. K porušení těchto základních práv došlo tím, že soudy porušily ustanovení §153 a §132 OSŘ, čímž došlo nejen k nepřezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí, ale i k jejich protiústavnosti podle výše uvedených článků Listiny. Podle stěžovatelů soudy obou stupňů opomenuly provést důkazy, svědčící o skutečnosti přechodu nájmu sporného bytu z dosavadního nájemce J. P. na stěžovatele. Podle závěru soudů nebylo prokázáno, že by na stěžovatele přešel nájem podle §706 odst. 1 ObčZ, neboť se jim nepodařilo prokázat požadované soužití ve společné domácnosti s J. P. v den jeho smrti. Obecné soudy zcela opomenuly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelů. Zejména výpovědi svědků byly hodnoceny nesprávně, neboť z těchto důkazů jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé v den smrti J. P. (otce stěžovatelky) s ním žili ve společné domácnosti a splnili tak jednu ze zákonných podmínek přechodu nájmu. Stěžovatelé podrobně vylíčili důkazy, které podle nich byly ze strany soudů opomenuty, či byly provedeny, ale byly nesprávně hodnoceny. V závěru ústavní stížnosti uvedli, že pokud by soudy hodnotily všechny provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů, musely by dospět k závěru, že stěžovatelé unesli důkazní břemeno a prokázali, že s dosavadním nájemcem žili v den jeho smrti ve společné domácnosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že právo na spravedlivý proces bylo stěžovatelům zachováno, soud postupoval v průběhu řízení v souladu s občanským soudním řádem. Za hlavní důvod podání ústavní stížnosti považuje nespokojenost stěžovatelů s výsledkem dlouholetého sporu poté, co stěžovatelé vyčerpali veškeré zákonem stanovené opravné prostředky.
Městský soud v Praze uvedl, že se nejprve zabýval stěžovateli vznesenou námitkou podjatosti předsedkyně senátu a dovodil, že není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci. Pokud jde o věc samu, plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry obvodního soudu a zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně obou podmínek pro přechod nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1 ObčZ spočívá na osobách, které přechod nájmu uplatňují. Obvodní soud provedl důkazy procesně předepsaným způsobem, zhodnotil je podle obecných zásad logiky a přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a věc i přiléhavě právně posoudil. V daném případě odvolací soud neměl důvod dokazování doplňovat či opakovat, protože bylo provedeno procesně korektním způsobem. V dalších podrobnostech soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka, Městské části Praha 4, bylo důkazní řízení provedeno tak, že skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Pokud stěžovatelé napadají právní názory soudů obou soudů a jejich hodnocení důkazů, je záležitostí soudů, jak věc posoudí a neznamená to, že byla porušena jejich ústavní práva. V předmětné věci bylo nesporně prokázáno, že stěžovatelé nesplnili ani jednu zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu. Podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelé nemohou požadovat, aby Ústavní soud "hodnotil" hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů.
Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 12 C 290/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit byt č. 3 ve druhém nadzemním podlaží domu ve Štíhlách 5, Praha 4 -Krč, a vyklizený jej předat žalobkyni - Městské části Praha 4 - do 15 dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obvodní soud ve věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 1999, kdy žalobě plně vyhověl a oba stěžovatele zavázal k vyklizení uvedeného bytu. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 22. 2. 2000, čj. 21 Co 468/99 - 11, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Ten poté provedl další dokazování ve věci na základě návrhů obou procesních stran, doplnil výslech stěžovatelů, opakovaně provedl výslech některých svědků a provedl i další listinné důkazy. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že nájemcem předmětného bytu byl zesnulý J. P. od roku 1969 do své smrti dne 29. 1. 1995. K tomuto datu s ním nikdo ze stěžovatelů nežil ve společné domácnosti. Je nespornou skutečností, že stěžovatelé poslední dobou před jeho smrtí do bytu často docházeli a pomáhali mu. Nikdo z nich však v bytě se zesnulým nebydlel. Obvodní soud dále podrobně zdůvodnil, které svědecké výpovědi považoval za věrohodné, z jakého důvodu a proč o ně opřel své závěry, a které naopak považoval za nevěrohodné a z jakého důvodu. Jednalo se převážně o svědky, kteří bydleli v domě, kde se nachází předmětný byt. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že nebyla splněna ani jedna zákonná podmínka pro přechod nájmu bytu na stěžovatele. Stěžovatelé jednak neprokázali, že se zesnulým žili v den jeho smrti ve společné domácnosti, jednak že nemají vlastní byt.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, čj. 16 Co 100/2002 - 263, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejprve se zabýval námitkou podjatosti soudkyně, která rozhodovala u obvodního soudu, a rozhodl, že nejsou dány důvody pro její vyloučení. Poté přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po stránce právní. Žádné nové důkazy navrženy nebyly a odvolací soud se, bez doplnění dokazování, ani nemá možnost odchylovat od skutkových závěrů učiněných obvodním soudem. Výtky stěžovatelů, týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů obvodního soudu, neshledal opodstatněnými. Odvolací soud dále poukázal na to, že podle §706 odst. 1 ObčZ v případě úmrtí nájemce bytu se stávají nájemci jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Důkazní břemeno tedy spočívá plně na uvedených osobách, které uplatňují přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci. V předmětné věci z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatelům se podařilo prokázat pouze to, že otce stěžovatelky v předmětném bytě před jeho smrtí navštěvovali, avšak nepodařilo se jim prokázat požadované soužití s ním ve společné domácnosti v den jeho smrti. Z toho důvodu lze souhlasit se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelé nesplnili podmínku pro přechod nájmu označeného bytu po zemřelém J. P., zakotvenou v ustanovení §706 odst. 1 ObčZ.
Pokud jde o nenaplnění druhé zákonné podmínky, odvolací soud nepovažoval právní názor obvodního soudu za správný, pro rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek čj. 2 Cdon 1330/97 - 53), podle níž je nesprávný předpoklad, z něhož vycházel soud prvního stupně, že stěžovatelům vzniklo právo společného nájmu bytu v návaznosti na účinnost zákona č. 102/1992 Sb. To však nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelé museli pro úspěšné uplatnění přechodu práva nájmu předmětného bytu prokázat splnění obou zákonných podmínek, a proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, čj. 28 Cdo 2094/2002 - 285, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť podle závěrů dovolacího soudu dovolání v předmětné věci není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ, ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam, s důsledky založení přípustnosti dovolání. Dovolací soud dále uvedl, že posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení bytu v této věci bylo závislé na zjištění, zda stěžovatelům přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění, učiněných obvodním soudem, z nichž vycházel odvolací soud, vyplývá jeho dostatečně srozumitelný právní závěr, podle něhož je rozhodující, že stěžovatelé neprokázali splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci, jak to vyžaduje ustanovení §706 odst. 1 ObčZ. Nejvyšší soud ČR připomenul závěry svého judikátu, sp. zn. 28 Cdo 2654/98, podle něhož je nájemní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem bytu založen na smluvním základu. Ustanovení §706 odst. 1 zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, že takové osoby vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku nájemního vztahu, který je odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími uvedenými podmínkami. Výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházet k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho plyne, že ke vzniku práva nájmu bytu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem, jež musí existovat v době úmrtí. Jde o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 ObčZ definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 ObčZ a zemřelým nájemcem bytu byly na straně stěžovatelů dány ke dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů citovaného ustanovení vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 ObčZ, s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto neřeší otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatelů, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelů. Obvodní soud provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud ČR odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání s tím, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a nejednalo se tudíž o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 37 Listiny. Porušení stěžovateli vyjmenovaných článků Ústavy ČR nepřichází v úvahu, protože se jedná o ustanovení upravující základní atributy soudní moci, která nezakládají žádné konkrétní základní právo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu