ECLI:CZ:US:2004:1.US.132.02
sp. zn. I. ÚS 132/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp.zn. 6 To 806/2001 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 8. 2001, sp.zn. 7 T 28/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu podplácení, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20 000, - Kč, a tvrdil, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti stran došlo tím, že soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Soudy výrok o stěžovatelově vině vynesly přesto, že v předmětné věci stojí proti sobě dvě skupiny důkazů, a sice na straně jedné jeho výpověď, že v předmětné době neřídil automobil a správní rozhodnutí, jímž bylo přestupkové řízení vedené vůči stěžovateli zastaveno, a na straně druhé údajně usvědčující výpovědi příslušnic městské policie, které v trestním řízení tvrdí, že stěžovatel automobil řídil, ačkoli v předchozím správním řízení tato skutečnost nebyla prokázána, a to ani za účasti týchž svědkyň. V dokazování se obecné soudy bezvýhradně přiklonily ke druhé skupině důkazů, aniž projevily snahu o verifikaci výpovědí svědkyň provedením vyšetřovacího pokusu, který by prokázal, zda mohly vidět, to co popisují a zda vůbec mohl skutkový děj proběhnout podle jejich popisu. Podle čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, co je trestný čin a který zakazuje uvalovat trestní odpovědnost na základě extenzivního výkladu trestního zákona, který by byl v neprospěch obviněného. Obecné soudy pochybily, protože ve stěžovatelově jednání chybí zákonný znak skutkové podstaty dle ust. §161 odst. 1 tr.zák. "v souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu". V předcházejícím správním řízení dospěl správní orgán k závěru, že časový sled událostí vylíčený strážnicemi městské policie není z technického hlediska možný a že se jejich výpovědi rozcházejí v tom, zda viděly a vidět mohly řidiče osobního automobilu, od doby kdy kolem nich projel, do doby provedení služebního zákroku. Stěžovatel se totiž hájil tím, že vůz neřídil. Stěžovatel dále odkázal na veškerá písemná podání, která učinil v trestním řízení a uvedl, že obecné soudy nepřihlížely k jeho obhajobě: výslech stěžovatelem navrženého svědka se neuskutečnil, protože tento odmítl vypovídat a vyšetřovací pokus se neuskutečnil, protože soudy upřednostnily důkazy provedené svědeckými výpověďmi. Soudy tak vzaly za prokázané, že stěžovatel vozidlo řídil, když namítl, že podle ust. §9 odst. 1 tr.ř. jsou obecné soudy vázány pravomocným rozhodnutím správního orgánu, který řízení zastavil.
Stěžovatel dále upozornil, že obecní policie plní úkoly dle zákona č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o obecní policii"), k čemuž jí tento zákon svěřuje oprávnění dle ust. §12 až 20 citovaného zákona. Mezi tato oprávnění nelze podřadit zákrok který Městská policie v Plzni "svými údy, totiž strážnicemi", v předmětný den na stěžovateli prováděla. Strážnice nebyly schopny pojmenováním, ani zákonným označením popsat zákrok, který obhajoba popsala jako 'chození za občanem po katastru... a nabádání obsluhy v hostincích, aby mu nenalévala nápoje obsahující alkohol'. Takový zákrok zákon nezná, což je v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy . Soudy pochybily, když neposuzovaly, zda byl zákrok vůči stěžovateli v souladu s jednoduchým právem a nehodnotily, zda strážnice používaly pravomoci v rámci odpovědnosti, kterou jim zákon svěřuje (§89 odst. 9 tr.zák.) Pokud strážnice neprováděly oprávněný zákrok, nemohlo jít o věc obecného zájmu. Proto stěžovatel uzavřel, že nemohlo dojít k naplnění formální stránky trestného činu podplácení.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město [7 T 28/98] vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že v předmětný den kolem 13, 30 hod v Plzni, v Dominikánské ulici nabídl čtyřem uniformovaným strážníkům Městské policie Plzeň finanční částku 1.000,- Kč s tím, aby na záležitost podezření ze spáchání dopravního přestupku - podezření z požití alkoholu před jízdou motorovým vozidlem zapomněli a nechali jej odejít. V otázce nabídnutí peněz se ve svých svědeckých výpovědích před soudem shodli všichni tito svědci. Soud zjistil, že městská policie, vedle podnětu neustanovené osoby, ve věci šetření podezření z řízení pod vlivem alkoholu, postupovala i na základě vlastních zjištění o podezřelém způsobu jízdy předmětného vozidla a pokud tedy vyzvala stěžovatele k prokázání totožnosti, její postup byl v souladu se zákonem.
Na základě odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Plzni, který po přezkumu v režimu tzv. plné revize rozsudkem [6 To 806/2001] potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině, když výrok o trestu zrušil, a na základě toho, že v mezidobí byl stěžovateli vyměřen starobní důchod trest snížil z 30.000,- Kč na 20.000,- Kč a poskytl stěžovateli výhodu měsíčních splátek ve výši 1.500,- Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že dokazování bylo okresním soudem provedeno v dostatečném rozsahu. Protože skutečnost, zda stěžovatel řídil vozidlo byla rozhodná z hlediska naplnění zákonného znaku dle ust. §161 odst. 1 a 2 tr.zák. "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", musel soud tuto skutečnost řešit samostatně a nebyl vázán rozhodnutím správního orgánu.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Plzeň-město, který prostřednictvím předsedy senátu Mgr. D. P. plně odkázal na napadené usnesení a upozornil, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti již byla stěžovatelem shodně použita v rámci hlavního líčení. Vyjádřil se i Krajský soud v Plzni, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. S. též plně odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel hlavní směr argumentace ústavní stížnosti zaměřil k otázce, zda před nabídnutím úplatku řídil, nebo neřídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Tvrdil, že tato věc nebyla zjištěna, tak jak vyžadují pravidla spravedlivého procesu. Následnou extenzivní interpretací ust. §161 tr.zák., došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, protože jednak nebylo spolehlivě zjištěno, zda strážníci jednali jako veřejní činitelé a v obecném zájmu a jednak nebyl respektován závěr správního orgánu.
Zde Ústavní soud poznamenává, že již okresní soud se podrobně a důkladně zabýval tím, zda strážníci jednali v postavení veřejného činitele, a zda byli dle ust. §7 odst. 1 zákona o obecní policii provést zákrok (podle něho postupují, je-li důvodné podezření z páchání trestného činu, resp. přestupku). Okresní soud konstatoval, že dle ust. §10 odst. 2 zákona o obecní policii byli strážníci městské policie povinni oznámit podezření příslušnému orgánu. (Na této skutečnosti nic nemění, že v rozsudku okresního soudu došlo ke zjevné chybě v psaní, kdy je citované ustanovení označeno jako ust. §9 odst. 2 zákona o obecní policii - viz str. 7 řádek 6. tohoto rozhodnutí.) Zákonná oznamovací povinnost strážníků sledovala obecný zájem, jímž bylo v daném případě zajištění bezpečnosti účastníků silničního provozu, kterážto je nepochybně silně ohrožována řidiči, kteří řídí pod vlivem alkoholu. Pokud se prokázalo, že se stěžovatel snažil strážníky od splnění této povinnosti odvrátit nabídnutím finanční částky, bylo možno takové jednání podřadit pod předmětné ustanovení trestního zákona. Okresní soud transparentně a důkladně odůvodnil, proč nepovažoval za potřebné provést navrhovaný vyšetřovací pokus, a proč nemá důvodu nedůvěřovat strážníkům, když vypověděli, že stěžovatel řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. V otázce ovlivnění alkoholem nebylo díky krevní zkoušce pochyb, a v otázce, zda vozidlo řídil stěžovatel soud vycházel z výpovědi svědkyň S. a P., které viděly, že stěžovatel vozidlo řídil. Na základě výpovědí svědkyň, které soud konfrontoval i se situačním náčrtkem, dospěl soud k závěru, že svědkyně stěžovatele vidět mohly. Přihlédl rovněž k tomu, že z pracovních charakteristik svědkyň nevyplývají skutečnosti zpochybňující jejich hodnověrnost a výpovědi jsou ve vzájemném souladu. Tím byla obhajoba vyvrácena. Okresní soud rovněž vysvětlil, že v otázce viny není vázán rozhodnutím správního orgánu. Krajský soud k tomu dodal, že pokud soud jako předběžnou otázku řešil, zda stěžovatel řídil motorové vozidlo v době bezprostředně předcházející stíhanému jednání, nemohl být vázán zjištěním správního orgánu, protože se jednalo o otázku viny, kteroužto musel posoudit samostatně (§9 odst. 1 in fine tr.ř.)
Pokud obecné soudy výše popsaným postupem dospěly k závěru, že stěžovatel byl podezřelý z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, což vyvolalo zákrok městské policie, nelze k tomu mít z hlediska ústavnosti výhrady. Postup, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, nelze považovat za jsoucí v rozporu s ústavně zaručenou rovností stran, protože takový závěr nevyplývá ani ze stěžovatelem poskytnutých protokolů o hlavním líčení ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která jsou transparentní, přesvědčivá a souladná se zásadami spravedlivého procesu. S námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly plně v souladu s ústavně chráněnými zásadami spravedlivého procesu a jejich úvahy se v tomto směru pohybují v ústavním rámci. K porušení obhajovacích práv nedošlo ani tím, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, protože tento postup je umožněn ust. §216 odst. 1 tr.ř. ve spojení s ust. §2 odst. 5 a 6 tr. ř., která byla za situace, kdy existovaly jiné důkazy vztahující se k téže skutečnosti, aplikována ústavně konformním způsobem.
Stěžovatel v souvislosti s namítaným zásahem do obhajovacích práv uvedl, že jím navržený svědek G. nebyl vyslechnut, protože po zákonném poučení odmítl vypovídat. Pokud to Ústavní soud správně chápe, měla podle stěžovatele tato skutečnost vést obecné soudy k závěru, že vozidlo řídil tento svědek. Soud svědka k výpovědi nutit pochopitelně nemohl, ale na druhé straně ani nemohl bez dalšího a bez ohledu na další provedené důkazy, tuto skutečnost interpretovat jako nezpochybnitelný důkaz, svědčící o nevině stěžovatele (stejně jako nesměl tuto skutečnost považovat za důkaz viny svědka G.). K námitce porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel nic konkrétního neuvedl a Ústavní soud sám jeho porušení neshledal.
Napadenými rozhodnutí nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu