ECLI:CZ:US:2004:1.US.134.03
sp. zn. I. ÚS 134/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené advokátem Mgr. A. V., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2000, č.j. 25 Cm 98/98-39, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 5 Cmo 206/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2002, č.j. 29 Odo 292/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 1997, č.j. 14 Nc 1769/96-10, zastavil řízení v právní věci žalobkyně Z. Š. (dále jen "stěžovatelka") proti žalované C., a.s., o uzavření kupní smlouvy o odkup 3.000 akcií za nominální hodnotu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelkou označený subjekt C., a.s., není v obchodním rejstříku zapsán a tedy neexistuje, nemůže proto být účastníkem řízení. Za této situace soudu nezbylo, než řízení dle §104 odst. 1 zastavit, neboť jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 1997, č.j. 5 Cmo 586/97-19, citované usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na ustanovení §104a odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud zkoumá kdykoliv za řízení věcnou příslušnost. Odkázal na ustanovení §9 odst. 3 písm. c) cc/ o.s.ř., podle něhož rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně spory z právního vztahu týkajícího se cenných papírů. Věcně příslušným soudem je tedy Krajský obchodní soud v Praze.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2000, č.j. 25 Cm 98/98-39, žalobu na stanovení povinnosti žalované (poznámka: C., a.s.) uzavřít smlouvu s žalobkyní (stěžovatelkou) o odkupu 3.000 ks akcií společnosti S., a.s., za cenu 1.000,- Kč za jednu akcii zamítl. V řízení prý bylo prokázáno, že žalovaná na základě veřejné soutěže uzavřela dne 19. 10. 1994 s Fondem národního majetku ČR smlouvu o koupi 58 % akcií společnosti S., a.s., ve které převzal závazek ve prospěch třetích osob. Tímto závazkem bylo odkoupit od restituentů, kteří o to do 1. 6. 1994 písemně požádali, akcie předmětné společnosti. V uvedené smlouvě bylo současně stanoveno, o jaké osoby se jedná a byl uveden počet akcií, které se odpůrce zavázal koupit. Jednou z těchto osob byla také stěžovatelka s 5.250 ks akcií. V průběhu řízení bylo prokázáno, že na koupi těchto 5.250 ks akcií odpůrce uzavřel se stěžovatelkou smlouvu. Současně však nebylo prokázáno, že by stěžovatelka do stanoveného data požádala o odkup dalších 3.000 ks akcií. Krajský obchodní soud proto uzavřel s tím, že žalovaná závazek ve prospěch třetí osoby (tj. stěžovatelky), který převzala smlouvou ze dne 19. 10. 1994, splnila. Jiný právní důvod ke stanovení povinnosti odpůrce ke koupi akcií v řízení prokázán nebyl. Soud současně poukázal na to, že smlouva ve prospěch třetí osoby zakládá oprávnění, nikoliv závazek této osoby. To, že toto oprávnění není třetí osoba povinna využít, neznamená, že je povinná osoba povinna plnit nad sjednanou výši. Krajský obchodní soud proto neshledal právní povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu na koupi 3.000 ks akcií společnosti S., a.s., a žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2001, č.j. 5 Cmo 206/2000-56, odvoláním napadený rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval závěr prvého soudu, že požadavek (uvedený v dopise žalobkyně ze dne 31. 5. 1994 jako v posledním jejím úkonu učiněném ve lhůtě do 1. 6. 1994) byl vznesen pouze v rozsahu 5.250 ks akcií. V hodnocení soudu prvního stupně však nalezl nedostatek spočívající v tom, že výslovně nehodnotil stěžovatelčin požadavek z uvedeného dopisu, podle něhož měl žalovaný odkoupit "5.250 ks akcií, případně i více až do výše restitučního nároku"; tento požadavek prý nebyl určitý, protože na základě něho by nemohla být smlouva o koupi akcií uzavřena. Takto formulovaný návrh však nelze rovněž vyložit jako kategoricky formulovaný požadavek na uzavření smlouvy na celý rozsah restitučního nároku. Pokud tedy žalovaný uzavřel se stěžovatelkou smlouvu v rozsahu 5.250ks akcií, splnil tím svůj závazek založený podmínkami veřejné obchodní soutěže. K nové koncepci stěžovatelky o uzavření smlouvy ústně (s níž stěžovatelka přichází až v odvolání), poukázal vrchní soud na to, že i kdyby bylo prokázáno, že k uzavření smlouvy v této formě došlo, nemohl by soud vůbec návrhu vyhovět, neboť předmětem žaloby by bylo stanovení povinnosti, která je již splněna. Z toho důvodu soud neprovedl stěžovatelkou navrhovaný výslech svědka JUDr. N. Pokud by ústní dohoda měla stanovit pouze závazek žalovaného uzavřít smlouvu o koupi akcii, poukázal vrchní soud na ustanovení §289 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen "o.z."), podle něhož by případná smlouva o budoucí smlouvě musí mít písemnou formu. Odvolací soud proto shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a podle ustanovení §219 o.s.ř. jej potvrdil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 12. 2002, č.j. 29 Odo 292/2002-75, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2000, č.j. 25 Cm 98/98-39, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 5 Cmo 206/2000-56, zrušil a řízení zastavil.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení v prvé řadě poukázal na to, že podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2001), které se uplatní i v dovolacím řízení (§243c o.s.ř.), jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve než řízení skončí, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání pokračování v řízení mimo jiné tam, kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce, který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Poněvadž Městský soud v Praze dne 28. 2. 2002 zrušil konkurz na majetek žalované označené jako C., a.s., "v likvidaci" (konkurz byl prohlášen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, č.j. 78 K 6/2001-40), neboť jeho majetek nepostačoval k úhradě nákladů konkurzu, došlo dle ustanovení §68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku ke zrušení společnosti bez právního nástupce a dnem výmazu z obchodního rejstříku (tj. dnem 19. 6. 2002) žalovaná zanikla. Proto Nejvyšší soud, aniž by ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil (§243c, §107 odst. 1 o.s.ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že pro ni nepříznivý konečný výsledek, "postavený z části na nedostatečně provedeném skutkovém stavu, z části na nedůsledném právním posouzení projevu její vůle, pak ve spojení se zastavením celého soudního řízení pro objektivní stav konstatovaný v jiném řízení ... byl zapříčiněn nepřiměřeným prodlužováním řízení, jeho průtahy nastalé v době po 10. 11. 1997 do 6. 1. 2001". Tvrdí, že tím byla porušena její práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy ČR. Připuštěné dovolání nebylo věcně projednáno.
Stěžovatelka dále sdělila, že proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodala souběžně ústavní stížnost, neboť formu včas uplatněného dovolání považovala za dostatečný postup pro dovršení spravedlivého procesu. Současně odkázala na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) i b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dodala, že "nepovažuje svůj opravný prostředek za svévolný nebo nepřípustný, tedy způsobilý k odmítnutí, neboť zájem ochrany jejích konkrétních nároků svým významem přesahuje její vlastní zájmy". Stěžovatelka opětovně poukázala na časový sled průběhu řízení, které zahájila v prosinci 1996 a rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 6. 1. 2000. Tím prý byl nepřímo vytvořen pro žalovanou "časový prostor k právním úkonům směřujícím k vyvedení aktiv a jímž se ve svém důsledku vyhnula spravedlivému vyrovnání se stěžovatelkou, jež měla po 27. 1. 2001 též postavení konkurzní věřitelky". Stěžovatelka konečně uvedla, že obecné soudy postupovaly způsobem rozporným se zákonem, neboť totožný soud v řízení dle zákona o konkurzu a vyrovnání postupoval velmi rychle (v období od ledna 2001 do 26. 3. 2002) a to takovým způsobem, že porušil stěžovatelčino ústavní právo na soudní ochranu.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2000, č.j. 25 Cm 98/98-39, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 5 Cmo 206/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2002, č.j. 29 Odo 292/2002, ruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala.
Stěžovatelka nesprávnost napadených rozsudků obecných soudů spatřuje jednak v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jednak v nedůsledném právním posouzení projevu její vůle. V tomto směru jí však přesvědčit nelze. Z obsahu spisového materiálu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu jednoznačně plyne, že skutková zjištění učiněná oběma soudy, jejich úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry na straně druhé nejsou - ve smyslu ustálené judikatury - v extrémním (ani v žádném jiném) rozporu. Nelze je rovněž posoudit jako svévolné. Výklad provedený obecnýmy soudy je výkladem jasným, který nevzbuzuje pochybnosti; Ústavní soud tento výklad přezkoumávat nemíní, neboť je přesvědčen, že uvedená činnost v zásadě náleží obecným soudům a v konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla.
Rovněž výklad běžného zákona (občanského soudního řádu), který v souzené věci provedl Nejvyšší soud ČR, zjistiv, že žalovaná ztratila způsobilost být účastníkem řízení, je ústavně konformní. Ústavní soud proto nemůže stěžovatelce dát za pravdu ani potud, pokud dovozuje příčinnou souvislost mezi nepříznivým konečným výsledkem řízení a nepřiměřeným prodlužováním řízení, neboť hledání tohoto spojení je hledáním účelovým a ze spisu je dovodit nelze. Ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno na základě nové zjištěné skutečnosti (ztráta způsobilosti být účastníkem řízení) a nijak nezpochybňuje závěr, že rozhodnutí krajského obchodního soudu a vrchního soudu byla - v době jejich vydání - ústavně konformní.
Stěžovatelka se rovněž mýlí, pokud odkazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, neboť citované ustanovení míří na případy, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. O takovou situaci se však v souzené věci zjevně nejedná, neboť stěžovatelka všechny procesní prostředky ve své věci použila a o podaných opravných prostředcích proběhlo řádné řízení v přiměřených lhůtách.
Ústavní soud konečně odmítá stěžovatelčinu domněnku, že Městský soud v Praze v konkurzním řízení vedeném pod sp. zn. 78 K 6/2001 "postupoval velmi rychle", a to tak, že porušil její právo na soudní ochranu. Jde o námitku zjevně účelovou. Ostatně Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že ve věci zrušení konkurzu prohlášeného na majetek odpůrce postupoval Městský soud v Praze způsobem zcela standardním.
Ústavní soud se též zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení. Řízení bylo veřejné, stěžovatelka se vyjadřovala k jednotlivým důkazům a navrhovala důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelka dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu Ústavního soudu