ECLI:CZ:US:2004:1.US.136.01
sp. zn. I. ÚS 136/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. T., zastoupeného advokátkou JUDr. Jarmilou Kolářovou, se sídlem Janáčkovo nábř. 39, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2000, sp.zn. 21 Cdo 1442/99, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp.zn. 24 Co 372/97 a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 1997, sp.zn. 3 D 1268/90, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví citovaná rozhodnutí, která byla vydána v řízení o dědictví po jeho matce, zemřelé dne 24. 6. 1990, a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo zejména do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal změny usnesení o potvrzení dědictví po své matce, když tvrdil, že do majetku zůstavitelky nebyla zahrnuta nemovitost, kterou nabyla trhovou smlouvou ze dne 5. 9. 1940. Odvolání proti tomuto rozhodnutí považoval odvolací soud za opožděné a současně konstatoval, že pokud stěžovatel bude mít důkazy o tom, že zůstavitelka byla kde dni svého úmrtí vlastnicí předmětné nemovitosti, může se dle §47 notářského řádu platného ke dni smrti zůstavitelky domáhat dodatečného projednání dědictví ohledně tohoto majetku [zákon č. 95/1963 Sb., nyní §175x občanského soudního řádu, dále též o.s.ř.]
V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zemřel a proto usnesením ze dne 28. 1. 2003 řízení přerušil do skončení dědického řízení. Dědické řízení poté postoupilo do fáze oceňování majetku, avšak z vyjádření příslušné soudní komisařky [leden 2004] vyplynulo, že znalecké oceňování bude probíhat delší dobu. Současně bylo sděleno, že fáze zjišťování dědiců [§175d odst. 1 o.s.ř.] již skončila, a to s negativním výsledkem. Stěžovatel nemá dědiců a veškerý majetek stěžovatele připadne státu, podle ust. §462 občanského zákoníku. Tuto skutečnost autoritativně potvrdil Obvodní soud pro Prahu 3 svým přípisem ze dne 3. 3. 2004.
Řízení se zastavuje, protože povaha řízení o ústavní stížnosti neumožňuje v řízení pokračovat, neboť není způsobilých procesních nástupců stěžovatele.
Podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), pokud citovaný zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o.s.ř."). Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat [§107 odst. 1 věta prvá o.s.ř.] Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, je procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědic [§107 odst. 2 o.s.ř.]. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví [§107 odst. 5 věta prvá o.s.ř.]
Stěžovatel ztratil způsobilost být účastníkem řízení v důsledku úmrtí [§19 o.s.ř., §7 odst. 2 občanského zákoníku]. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda může v řízení pokračovat s právními nástupci stěžovatele. Podle čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, avšak Ústavnímu soudu bylo nepochybně potvrzeno, že právním nástupcem stěžovatele je stát, na který ale v daném případě nepřešly nároky stěžovatele, kterých se tento původně domáhal jako nositel ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel zemřel bez dědiců a ztráta způsobilosti stěžovatele být účastníkem řízení za dané situace brání pokračovat v řízení o ústavní stížnosti a soud je povinen řízení zastavit. Procesním nástupcem stěžovatele v daném řízení není stát, protože nelze dovodit subjektivní ústavní právo státu na tzv. odúmrť, resp. procesní práva s takovým hypotetickým "právem" spojená. Ostatně i pokud by řízení zastaveno nebylo a Ústavní soud by nalezl výkladovou cestu, která by umožnila považovat stát za procesního nástupce stěžovatele, musela by být ústavní stížnost odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, protože stěžovatel mohl svá tvrzená práva bránit využitím jiných procesních prostředků [§47 zákona č. 264/1992 Sb., nyní §175x o.s.ř.]
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá že, je-li stát stranou občanskoprávního sporu a zaujímá postavení právnické osoby [§21 občanského zákoníku], má právo podat ústavní stížnost [srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5 a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publ. pod č. 62 téhož sv.] Ústavní soud takový názor vyslovil navzdory tomu, že z hlediska politické a ústavně právní teorie liberálního demokratického státu, je neudržitelné chápat stát jako subjekt základních práv a svobod, neboť je to především jednotlivec, který je těmito právy nadán právě ve vztahu ke státní moci. Otázka, zda stát vystupuje v určitém soukromoprávním vztahu jako právnická osoba, která proto není nadána mocenským postavením, má sice své opodstatnění v rovině jednoduchého práva, její promítnutí do roviny práva ústavního a zejména do sféry základních práv a svobod je problematické, např. z pohledu samotného - v Ústavě vymezeného - účelu řízení o ústavní stížnosti, jímž je ochrana právnických a fyzických osob před nejzávažnějšími protiústavními zásahy orgánů veřejné moci. Není spolehlivý a nezpochybnitelný ústavní podklad pro připouštění státu jako stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, jež je řízením výjimečným, korigujícím nepřípustné a závažné zásahy státu do ústavně chráněné sféry fyzických a právnických osob. V projednávaném případě však stát nebyl stranou občanskoprávního sporu a proto nebyly výše uvedené právní názory aplikovatelnými.
Proto Ústavní soud dle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. s odkazem na ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu, řízení o podané ústavní stížnosti zastavil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu