ECLI:CZ:US:2004:1.US.136.04
sp. zn. I. ÚS 136/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. M. Z., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 8 To 275/2003, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1343/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 8 To 275/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003. Naposled citovaným usnesením bylo rozhodnuto v trestní věci stěžovatele tak, že bylo zastaveno jeho trestní stíhání, vedené pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ust. §213 odst. 1 trestního zákona, neboť trestnost činu zanikla. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla uvedeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta. Stěžovatel posléze podal ve věci ještě dovolání, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1343/2003, odmítnuto.
Ústavní soud konstatuje, že i když se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nedomáhal zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu stížnosti a z jejího záhlaví lze dovozovat, že ústavní stížností napadá i toto usnesení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2003 bylo řízení proti stěžovateli zastaveno podle §314 c odst. 1 písm. a) trest. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §172 odst. 1 písm. f) trest. řádu. Stěžovatel konstatoval, že soud prvého stupně dospěl k závěru, že trestnost jeho jednání zanikla tím, že doplatil výživné dlužné dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. prosince 2001, spisová značka Nc 6/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.dubna 2002, sp. zn. 20 Co 119/2002, který nabyl právní moci dne 13.června 2002.
Stěžovatel poté podrobně zrekapituloval obsah své stížnosti proti napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003. V této stížnosti prý poukázal na to, že správně měl soud řízení zastavit z důvodu daného ustanovením §172 odst. 1, písm. a) trestního zákona, neboť podle jeho názoru bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo. Domnívá se - a ze slov své bývalé manželky prý ví - že trestní stíhání bylo zahájeno na základě jejího trestního oznámení, jež učinila na podporu civilního sporu, který proti němu vedla. Po celou dobu trestního stíhání se stěžovatel cítil být nevinen. Stěžovatel v této stížnosti polemizoval i s výkladem judikatury, která se této problematiky týká. Judikatura podle něj prosazuje zásadu, že orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit na výživné, samostatně, se zřetelem k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině a nejsou v tomto ohledu vázány soudním rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení. To však nelze podle mínění stěžovatele vyložit jako "libovůli orgánů činných v trestním řízení a nerespektování civilních rozhodnutí" a není možné je chápat jako nezávislost na vyřešení otázky v civilním soudním řízení. Takový stav by prý vedl k nežádoucí právní nejistotě a vyústil by v situaci, že namísto opatrovnických soudů by rozhodovaly soudy trestní. Stěžovatel zdůraznil, že realizuje platby výživného v souladu s pravomocným rozhodnutím civilního soudu, na jehož základě uhradil i staré výživné v termínech splatnosti určených soudem. Uvedená stížnost však byla městským soudem, jak shora uvedeno, zamítnuta.
Po rekapitulaci obsahu této stížnosti přistoupil stěžovatel k poměrně strohé ústavněprávní argumentaci. Městskému soudu v Praze vytýká porušení zásad řádného rozhodnutí a dostatečného vypořádání se s námitkami stěžovatele a nedostatek úplného a přesvědčivého odůvodnění v souladu s již dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu ČR. Dále vytýká celému řízení údajné průtahy, kdy prý "příkladně o stížnosti do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce až bezmála po devíti měsících a tím byl neúměrně prodlužován tento protiprávní stav". Stěžovatel tvrdil, že výživné plnil řádně dle svých možností. V civilním řízení, v němž se nejdříve rozhodovalo o tom, který z rodičů bude mít děti ve výchově, se dlouho obtížně rozhodovalo také o určení výše výživného. Manželka stěžovatele prý zneužila trestního stíhání, které podle stěžovatele nikdy nemělo být započato, na podporu svého občanskoprávního sporu. Po celou dobu trestního stíhání - od roku 1999 do roku 2003 - manželka údajně prohlašovala před soudy, známými, kolegy stěžovatele i dětmi, že stěžovatel je trestně stíhán a značně tak snížila jeho osobní čest i dobrou pověst.
II.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že obviněný stěžovatel tomuto soudu dne 18.6.2003 řádně doložil potvrzení o zaplacení dlužného výživného na obě děti, tj. na A. Z. a A. Z.. Z něho soud zjistil, že stěžovatel dne 13.12.2002 zaslal na dlužném výživném A. Z. částku 55.000 Kč a A. Z. částku 62.000 Kč. Dále soudu doložil potvrzení o řádném placení výživného na obě děti, tak jak mu bylo stanoveno. Soud proto uzavřel, že se trestní stíhání zastavuje, jelikož podle §214 tr. zákona trestnost zanedbání povinné výživy (§213) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na obsah trestního spisu, podle něhož obžalovaný M. Z. neplatil řádně výživné, leč do doby než soud I. stupně ve věci rozhodl, dlužné výživné uhradil a v současné době platí řádně i běžné výživné. Nebylo prokázáno, že by neplacení výživného mělo trvale nepříznivé následky. Skutek obžalovaného se stal, ovšem dodatečným splacením dlužného výživného zanikla trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. ve smyslu §214 tr. zákona, jak správně uzavřel soud 1. stupně. Ke stížnosti obžalovaného stížnostní soud dále mj. uvedl, že sám obžalovaný po podání obžaloby navrhl jako jednu z možností zastavení trestního stíhání důvod podle ust. §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze shledal napadené usnesení správným, stížnost obžalovaného jako neodůvodněnou zamítl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání odmítl, neboť stěžovatelovy námitky prý primárně směřovaly do oblasti skutkových zjištění; stěžovatel totiž tvrdil, že se nestal skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, jelikož platí výživné v souladu s rozhodnutím civilního soudu. Nešlo tedy o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatňuje.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s důvodem, pro který soud zastavil jeho trestní stíhání. Ústavní stížnost je tak zcela postavena na odlišném právním názoru stěžovatele, který polemizuje zejména s odůvodněním napadených soudních rozhodnutí. Na tomto místě je proto nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost v zásadě musí - z povahy věci - směřovat vždy jen proti (materiálně vzato) negativnímu rozhodnutí, které se týká stěžovatele. Za taková však nelze - z objektivního hlediska - napadená rozhodnutí považovat. Stěžovatel toliko subjektivně pociťuje jejich odůvodnění jako nesprávné, byť došlo k zastavení jeho trestního stíhání a domnívá se, že se tak mělo stát z jiného důvodu, z čehož přímo dovozuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv.
Tento názor Ústavní soud nesdílí. Je třeba připomenout, že i potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod musí být významné intenzity, což jediné odůvodňuje kasaci pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Taková situace však v souzené věci nenastala. Samo odůvodnění napadených rozhodnutí se pak Ústavnímu soudu jeví jako dostatečná a přesvědčivá. Pouhá nespokojenost s procesním postupem či s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů nedosahuje v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu -ústavněprávní roviny. Z toho vyplývá, že nelze podrobně přezkoumávat postup a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení včetně údajně souvisejícího občanskoprávního řízení za účelem zjištění, zda bylo či nebylo již zastavené trestní stíhání vedeno bez jakýchkoli pochybení a průtahů ze strany orgánů veřejné moci. Podle jeho konstantní judikatury mu totiž - z hlediska jeho Ústavou a zákonem o Ústavním soudu vytyčených kompetencí - v zásadě nepřísluší po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti konkrétního trestního stíhání, o což stěžovatel zjevně usiluje; jedná se totiž o otázky náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Je-li stěžovatel toho názoru, že jeho manželka - jak uvádí v ústavní stížnosti - "zneužila trestního stíhání ke snižování jeho osobní cti a dobré pověsti", může se ochrany domáhat v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost staví Ústavní soud zjevně do pozice další soudní instance, resp. jakési "superinstance", dozorující nad činností veškerých orgánů veřejné moci a určující jim nejen, jak mají v konkrétní věci postupovat, ale i jak přesně mají svá rozhodnutí odůvodnit. Ústavní soud by tak se zřetelem ke zkoumané věci a námitkám stěžovatele nahrazoval nejen orgány činné v trestním řízení, ale i civilní soudy, což mu zjevně nepřísluší.
Pokud stěžovatel zmiňuje údajné průtahy, ke kterým prý v řízení před obecnými soudy docházelo, nutno jen stručně uvést, že se měl a mohl ještě v průběhu předmětného řízení domáhat nápravy, případně i cestou ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci a nikoliv namítat průtahy až po ukončení trestního stíhání. Pouhé stručné tvrzení v ústavní stížnosti směřující proti konkrétním rozhodnutím, že "příkladně o stížnosti do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce až bezmála po devíti měsících", není způsobilé založit přezkum této otázky Ústavním soudem, nehledě na skutečnost, že za současného stavu věci by jakékoli zjištění v tomto směru mělo nutně pouze akademickou povahu.
Co se konečně týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud usuzuje, že je odůvodněno výstižně, přesvědčivě a nelze v něm spatřovat jakékoli znaky svévolného rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu